Tati, nevadí, kdybychom si na pár měsíců přepadli tvůj domov? ptal se nejistě Petr otce.
Nevadi, odpověděl stručně Josef.
Petrův rodičovský svazek se rozpadl před deseti lety. Matka po dvou letech znovu vdaná, otec zůstával sám. Josef měl těžký, téměř nesnesitelný temperament ženy v jeho životě přicházely jen na chvilku a rychle odcházely. Synovi však nikdy nedal na holou. Kromě výživného mu kupoval vše potřebné a podílel se na výchově, ale vždy to bylo strohé, mužské, bez hlouposti lásky, jen otcovskou péčí.
Petr už od 11. třídy nastoupil do pracovního kola a hned odešel od matky, pronajal si pokoj ve studentském koleji. O několik let později se oženil s Jarmilou, se kterou byl od školních lavic kamarády. Šetřili na první splátku hypotéky, když se však majitel jejich pokoje rozhodl jej prodat. Museli čekat, až se transakce uzavře. Petr se tedy obrátil na otce s prosbou o úkryt v jeho třípokojovém bytě, kde žil sám. Odpověď otce ho krátce zmátla, a když už chtěl rozhovor ukončit, otec dodal:
Můžete přebývat, jen tiše.
Děkuji, vydechl Petr úlevou.
Věděl, že Josef je samotář, miluje klid, málo mluví a emoce šetří. Jarmila, těhotná v pátém měsíci, také toužila po tichu a odpočinku. Netušila však, že tiše znamená, že klid mají dodržovat jen oni dva a to v otcově domě.
Každé ráno v pět hodin Josef vstával, šustil papuče a prováděl své obřady: toaleta, koupelna, kuchyně, pak zase kuchyně, toaleta, koupelna nekonečný koloběh. V ranní tichosti se ozýval jen škrábot, škrábot, škrábot náhlý rachot K čertu! a znovu škrábot, škrábot. Spící lidé mu to nevadily; byl ve svém království, a kdo nesouhlasí, může odejít.
Kromě šustění a rachotu chtěl Josef kontrolovat i každodenní činnosti. Po deváté večer už nemohl televizi, hlasité vůně z pánve ho drásaly, a šetřit vodou i světlem přece nebyl bohatý.
Týden tak běžel, dokud Jarmila neupadala do nemocnice. Na druhý den se objevil svému otci, přinesl koš ovoce a řekl:
Dítě potřebuje vitamíny, přísně podal koš.
Děkuji vám, Josefe, poděkovala Jarmila.
Dobře, přikývl on. Musím jít. Poslouchej doktora.
Ano, usmála se Jarmila. Na shledanou.
Po propuštění se Josef opět probouzel v pět, šustil tišeji, snažil se být opatrný třeba vyzvat k snídani s vážným výrazem, nebo tiše sebrat hadr a sám umýt podlahu, protože Jarmila potřebovala více odpočinku.
Nový byt koupili až po třech měsících. Josef trval na tom, aby před nastěhováním prošel rekonstrukcí. Když Jarmila porodila uprostřed rozbíhající se opravy, musela se s miminkem vrátit opět k otci. Svěřenská matka a její rodiče je navštívili jednou či dvakrát, ale Josef vždy předstíral, že hosté nepotěší. Na vnučku, malou Várku, měl vždy úsměv. Otec byl připraven ji chránit před všemi hrozbami světa, ve kterém vnímal nebezpečí pro svou drobnou dcerku.
Každé ráno nosil Várku ven, aby Jarmila mohla po nocích bez spánku odpočinout. Naučil se i měnit plenky. Když nastal čas přestěhovat se do jejich vlastního bytu, Josef, otřel si šetrnou mužskou slzu a s tvrdým výrazem promluvil:
Jste ještě mladí, abyste s malým dítětem bydleli sami. Zůstaňte u mě, ne dlouho. Dokud Várka nevyjde za ženicha.
Petr a Jarmila se na sebe dívali v úžasu. Josef se otočil a doplnil:
To je jen stará sentimentální blaženost, ať už je jakákoli. Co tu děláte? Přiveďte sem Várku a sbírejte věci. Stihnete ještě přestěhovat se, vy, králové nebes.
Mysleli si, že otec jen čeká, až odejdou, ale sen se obrátil. Zůstali, protože bylo hezké mít po boku dědečka. A Josef, s něžným šuměním, rozmazloval svou vnučku a byl šťastný, že v jeho životě znovu rozkvétá ten nejdražší a nejmilovanější človíček.
