Kristýna sedí před zrcadlem a nanáší si na rty tu samou rtěnku Třešňová marmeláda. Jednou jí Honza pochválil, že jí moc sluší.
V jejím věku už člověk nečeká zázraky. A přece potkal ji. Na autobusové zastávce, představte si! Uvolnil jí místo na lavičce, ona poděkovala, dali se do řeči.
Před třemi měsíci. Zdá se to jako celá věčnost.
Čumáčku, co myslíš? otočila se ke kocourovi, který ležel na parapetu a pozoroval vrabce na dvoře. Jsem dneska hezká?
Kocour mňoukl. Téměř důstojně, uznale.
Čumáček je s Kristýnou už pět let. Od toho dne, kdy pochovala manžela. Přinesla domů malé kotě a řekla mu tehdy: Budeme spolu truchlit. A nakonec spolu prostě začali žít.
Moudrý kocour. Vnímavý. Když ji něco trápí, přitulí se a začne předet. Když je šťastná, pobíhá po bytě jako blázen. Ráno ji probouzí tlapkou po tváři, jemně.
Zazvoní telefon.
Kristýnko, už jsem na cestě! Honzův hlas zní slavnostně, spokojeně. Dneska vše vyřešíme, slibuju!
Tak jo, směje se Kristýna. Těším se.
Dnes jí měl přivézt klíče od svého bytu. Rozhodli se, že budou bydlet spolu! V jeho dvoupokojovém v Brně. Je tam víc místa, světla, lepší vzduch.
Kristýna si už představuje ranní snídaně na balkóně, výhled na řeku Svratku, Honza si čte noviny.
Čumáčku, stěhujeme se, říká tiše kocourovi. Bude se ti tam líbit! Velká okna, víc ptáčků
Kocour se protáhne, skočí z parapetu a otře se jí o nohu.
No jasně, tebe beru taky. Bez tebe bych to nebyla já.
Zvonek u dveří.
Honza stojí s kyticí a zářivým úsměvem. Upravený, v dobrém saku, které zdůrazňuje jeho postavení není ledajaký člověk.
Moje krásko, políbí ji na tvář. Připravená na novou etapu života?
Připravená! Kristýna jen září. Pojď dál, uvařím čaj.
Posadí se do kuchyně, Honza slavnostně položí svazek klíčů na stůl.
Tady jsou. Klíče od našeho nového domova.
Mezitím se ve dveřích kuchyně objeví Čumáček. Přijde blíž, očichá návštěvu.
Zase ta šelma, zamračí se Honza. Potřebujeme si něco ujasnit, Kristýno.
Co? znejistí Kristýna. V jeho hlase se objevuje chlad.
Víš, byt je nový, čerstvě vymalovaný. Kočky všude pouští chlupy, smrdí. Navíc mám na ně trochu alergii, to jsi nevěděla.
Kristýna ztuhne s hrnkem čaje v ruce.
To znamená..?
Že s kočkou žít nebudu. Honza to říká klidně, skoro lhostejně. Rozhodni se, co s ní uděláš.
Slova padají jako ledová voda.
Čumáček sedí u jejích nohou a upřeně ji pozoruje. Napřed ji, pak Honzu. Chápe. Tak lidsky chápe.
Za chvíli Honza odejde a nechá klíče na stole. Kristýna sedí, ruce má kolem šálku, dívá se na ten svazek jako na prokleté znamení.
Čumáček skočí na klín, začne předet. Jemně, utěšivě.
Co mám dělat, Čumáčku? šeptá a hladí měkkou srst. Co já jen mám dělat?
V hlavě jí zní Honzova slova: Rozhodni sama.
Jak jako rozhodni? Pět let je Čumáček jejím vším, útěchou, oporou. Po smrti Viktora ji tohle kotě zachránilo před šílenstvím.
Pamatuje, jak si ho přinesla domů prťavého, pískajícího. Krmila je pipetou, léčila, hýčkala. První předení na jejím klíně.
A pak všechny ty roky. Snídaně ve dvou. Večery u televize. Když byla nemocná nespustil z ní oči. Když byla smutná přinesl oblíbenou myš, dal ji k nohám, jako by říkal: Na, hraj si, přijdeš na jiné myšlenky.
Čumáček zvedne hlavu, zadívá se jí do očí. Tolik lidskosti v jeho pohledu.
Kristýna se projde kuchyní. Bere telefon, chce volat kamarádce Denise ale rozmyslí si to. Co by řekla? Kristýnko, kvůli chlapovi se dá kočka přece někam dát!
Dá?
Přistoupí k oknu. Na dvůr padá první sníh. Prosinec. Za chvíli Vánoce. Tak moc si přála je letos trávit s někým.
Dobře, rozhodne. Zajdu na veterinu, zjistím, jestli by ji někdo nechtěl. Najdu jí dobrý domov.
Ale už při těch slovech cítí, jak v ní cosi vzdoruje. Protestuje to.
Druhý den jde za sousedkou, tetou Alenou ta vždycky krmí toulavé kočky.
Teto Aleno, neznáte někoho, kdo by si vzal kočku? Dobrou, chytrou?
Snad nemyslíš Čumáčka? zarazí se sousedka. Co se stalo?
No, stěhuju se. A tam nejdou zvířata.
Teta Alena si ji zpytavě prohlíží:
Kristýnko, ty jsi blázen? Čumáček je pro tebe jako dítě! Pamatuju, jak jsi ho krmila z lahvičky.
No, okolnosti povzdychne Kristýna.
Jaké okolnosti můžou být důležitější než věrný přítel? kroutí hlavou stará paní. To je zrada, Kristýno.
Slovo zrada bolí. Kristýna rychle utíká domů.
Čumáček ji vítá u dveří, vtírá se jí do nohou, předouc. A Kristýně je jasné cítí to. Zvířata vycítí, když se něco děje.
Promiň mi to zašeptá, bere ho do náručí. Odpusť.
Večer volá Honza:
Tak co, vyřešila jsi to s kočkou?
Zatím ne. Hledám jí domov.
Kristýno, jeho tón je tvrdý. Buď realistka. Chceš být se mnou, nebo ne? Já potřebuji ženu, co je schopná rozhodnutí, ne někoho, kdo kvůli kočce přijde o štěstí.
Potřebuji čas.
Čas nemáme. Chci, abys do konce roku byla u mě.
Po jejich rozhovoru sedí Kristýna dlouho bez hnutí. Čumáček jí leží u nohou.
Vždyť má pravdu, šeptá kocourovi. Jsi jen zvíře. Honza je přece muž! Kde najdu jiného?
Ale i jí samotné zní ta slova falešně.
Třetí den volá Denisa:
Kristýno, ty jsi nějaká smutná. Co se děje?
Kristýna vypráví všechno. O ultimátu, hledání nového domova pro kocoura, své pochybnosti.
Počkej, on ti řekl: Buď já, nebo kočka?
No, v podstatě ano.
A víš, co bude dál?
Co?
Pak ti bude říkat, co máš nosit za oblečení. Nebo ti zakáže kamarádky. Kristýno, když chlap začne hned diktovat
Ale já už nechci být sama! téměř vykřikne Kristýna. Úplně sama!
Jsi snad sama teď? Čumáček není nic?
Kristýna zmlkne.
Sedí na gauči, kocour vedle ní. Hele, říká mu, co by se stalo, kdybych tě opravdu někomu dala? Chyběla bych ti?
Kocour zamručí po svém.
A já? Byla bych šťastná, že jsem tě zradila?
Čumáček ji pohladí pohledem plným důvěry a lásky.
Ježíši co to dělám? šeptá Kristýna.
Telefon. Honza.
Kristýno, zítra je sobota. Přijedu pro tebe. Snad už je s tou kočkou vše hotové?
Podívá se na Čumáčka, jak předouc leží stočený u topení.
Honzo, ještě musím přemýšlet.
O čem?! Kvůli kočce si zničíš život?
Nemohl by sis na něj zvyknout? Je hodný, čistotný.
Ne, mám alergii! A vůbec, vidím, že nejsi schopná vážného vztahu. Přemýšlej do zítra. Naposledy.
Ticho v bytě prorušuje jen kočičí předení.
Tak prý naposledy, ušklíbne se Kristýna. Ale cítí v sobě strach. Ne z osamění, ale z toho, jak málem zaprodala nejvěrnějšího tvora kvůli muži, co staví podmínky.
Ráno v sobotu je šedivé a mokré. Kristýna spí špatně. Zdá se jí, že jde dlouhou chodbou, na jejím konci stojí dva Honza a Čumáček. Má si zvolit. Probudí se s těžkým srdcem.
Čumáček, věrně na jejích nohách, se protáhne a skočí jí na polštář.
Dobré ráno, můj milý, šeptne Kristýna a zaboří obličej do jeho hebké srsti.
V kuchyni nachystá kocourovi jídlo, čaj, přesně jako každý jiný den. Jen ruce se jí třesou.
Co mám dělat, Čumáčku?
Kocour se na ni vážně zadívá. Jeho žluté oči téměř mluví.
Možná má pravdu, možná nejsem na vztah. Možná žiju minulostí
Ale cítí, že slova nepatří jí, přišla odjinud.
V 11 volá Denisa:
Kristýno, jak to vypadá?
Nevím, srdce říká jedno, rozum druhé.
A srdce?
Kristýna mlčí. Dívá se na Čumáčka na parapetu.
Srdce říká, že ho nemůžu zradit.
No tak máš odpověď! volá Denisa. Chlap, co tě nutí vybírat mezi ním a kamarádem, si tě nezaslouží.
Kristýna sedí v křesle. Chová Čumáčka v náručí.
Víš, Denisa má pravdu. Nejsem sama. Jsem s tebou. A je mi tak dobře. Opravdu
Kocour zavrní, rozvalí se pohodlně na klíně.
A co když Honza není můj člověk? Co když ten pravý mi bude milovat takovou, jaká jsem i s kocourem?
Ve dvě hodiny zvonek. Kristýně buší srdce.
Honza stojí na prahu s malou cestovní taškou. Obličej má přísný.
Jsi připravená? Máš všechno sbalené?
Pojď dál, musíme si promluvit.
O čem? Kde je kočka? Snad už se stěhuje.
V tom z kuchyně vyleze Čumáček. Zastaví se, upírá pohled na návštěvníka.
Kristýno, žádal jsem tě, abys to vyřešila!
Už jsem to vyřešila, řekne tiše.
A?
Nezvládnu ho opustit.
Honza strne. Jak to myslíš?
Je to můj přítel. Jsme spolu pět let.
A co jsem já? jeho hlas je najednou ledový.
Kristýna se na něj upřeně dívá a vidí jiného člověka, ne toho, do kterého se zamilovala.
Mám tě ráda. Ale Čumáček nikdy neklade podmínky.
Ty mě srovnáváš s kočkou?!
Ne. Říkám jen, že on mě má rád bez jakýchkoliv podmínek.
Kristýno, uvědomuješ si, co děláš?
Ano. Dělám, co je pro mě důležité.
Čumáček se otírá o její nohy, Kristýna ho bere do náruče.
Podívej, jsem vážný chlap, mám podnik, postavení. Mohl bych ti dát krásný život. A ty kvůli nějaké kočce
On není nějaká kočka, přeruší ho. Je to Čumáček. Můj Čumáček.
Je jen zvíře! rozčílí se Honza.
A Kristýně to náhle všechno dojde.
Víš co, Honzo? Pravdu máš. V ničem není výjimečný až na to, že mě nikdy nenutil vybírat mezi ním a něčím jiným.
Honza stojí s otevřenou pusou. Zlobí se, je rozčarovaný.
Tohle je tvoje volba? zašeptá nakonec.
Ještě chvíli stojí, pak otočí paty.
Jsi hloupá, Kristýno. Víc takových jako já nepotkáš.
Možná, přikývne klidně. Ale ani Čumáčka už ne.
Honza zabouchne dveře.
Kristýna zůstává sama. V bytě je ticho.
Jde do kuchyně, sedne si. Čumáček jí vyleze na klín.
Zase jsme sami, pousměje se.
Kocour vzhlédne, otře se čumákem o její ruku. A Kristýna najednou pocítí úlevu. Takhle volná nebyla už dlouho.
Víš co, Čumáčku? usměje se. My jsme to zvládli. Správně jsme se rozhodli.
Konečně ji opět zalije lehkost. Skutečná.
Březen. Za oknem zní kapky, objevují se první sněženky, vrabci vřískají. Kristýna zalévá africké fialky, které si v zimě rozmnožila na parapetu.
Podívej, Čumáčku, jaká krása! ukazuje mu nový květ.
Kocour důležitě přičichne, uznale zamňouká.
Už třetí měsíc od toho dne. Nejtěžší byly ty myšlenky ne samota. Možná jsem udělala chybu? Nebyl to poslední šance?
Jenže postupně se všechno změnilo. Byt se zase rozezněl.
Kristýna znovu učí bere dvě žačky. Malou Baru a puberťáka Lukáše. Hudba se vrací do bytu. Ale nejen hudba smích, hlasy, život.
Paní Kristýno, to je váš kocourek? ptá se Baruška, když poprvé zahlédne Čumáčka.
To je Čumáček. Můj přítel.
Můžu si ho pohladit?
Samozřejmě.
Kocour se blahosklonně nechá hladit a začne hned příst, dává najevo, že se mu Baruška líbí.
Nedávno se Kristýně přihodilo něco zajímavého. Setkala se venku se sousedem z pátého patra panem Miroslavem. Učitel v důchodu, vdovec. Povídali si.
Máte moc krásného kocoura, řekl, když zahlédl Čumáčka v okně.
Děkuji. Máte rád zvířata?
Moc. Měl jsem ovčandu Betynku. Odešla před dvěma lety Pořád přemýšlím, že bych si pořídil někoho nového Sám je člověk
Povídali si hodinu, pak ještě další. Pan Miroslav je bystrý, čtivý, hlavně laskavý.
A co Čumáček, nevadí mu hosté? zeptal se jednou.
On je dobrý soudce charakteru. Špatné lidi nemá rád.
Pan Miroslav se zasmál: Tak snad projdu
Prošel. Hned napoprvé.
Teď se Kristýna dívá, jak se Čumáček vyhřívá na slunci a usmívá se. Život se dává zase dohromady. Ne tak, jak plánovala ale dobře.
Kristýna si udělala čaj, sedla do křesla. Kocour skočí na klín.
Děkuji ti, zašeptá, hladí ho po srsti. Že jsi mi ukázal, jak taková opravdová láska nezná zradu.
Kocour zavrní. Teplo, útulně, domácky.
A Kristýna už se nebojí být sama. Uvědomila si, že s tím, kdo tě má rád jen tak nikdy vlastně nejsi sám.
