KRABICE Z OPUŠTĚNÝCH SLIBŮ
V poslední době má Lucie pocit, že v jejich bytě někdo další žije. A ne, nemyslí tím ducha. Duchové jsou podle ní vážná stvoření když už se objeví, mají k tomu jistě důvod a nestrácejí čas hloupostmi.
Ale tady obyčejná domácí záhada. Snad nějaký domácí skřítek.
Nejdřív zmizely sportovní ponožky. Samozřejmě po jedné. V pračce by ji to ani nepřekvapilo každá žena ví, že ponožky umí mizet. Ale tyhle, bílé s červeným proužkem, které si Luce oblékala do fitcentra, jí pořád ležely na očích v šuplíku. Jakoby se ptaly: kdy jsi nás naposledy vzala do ruky?
A najednou byly pryč. Nejdřív jedna, druhý den druhá.
Našly se za týden na tom samém místě, pečlivě zatočené do šneka. Nahoře ležela pokrčená šedavá papírka s vytištěnými, ne zcela rovnými písmenky:
Zapomněla jsi na nás 127 dní. Počítali jsme to.
To jsi udělal ty? vyjela Lucie na manžela Martina, který si v klidu pročítá zprávy na mobilu. Možná mi tím naznačuješ, že bych měla začít zase cvičit?
Splnil se jí jen nechápavý pohled a naprosté zapření.
Tak nic, Lucie pokrčí rameny, i když mu stejně úplně nevěří. Martin je známý vtipálek.
Pak jí zmizela oblíbená sponka do vlasů ta, co měla vždycky položenou u zrcadla v předsíni. A taky drahá rtěnka jen na výjimečné příležitosti, kterou Lucie nosila v kabelce.
Obě věci našla v kuchyňské skříňce, mezi sáčky s krupicí a nudlemi. Taky s lístečky.
Na sponce:
Už ses rozhodla, jestli chceš dlouhé nebo krátké vlasy? Už nás nebaví, když nás dlouho nepoužíváš a pak ti najednou chybíme.
Na rtěnce:
A kdy naposledy byla ta tvoje výjimečná příležitost? Ještě chvíli a uschnu.
To už není vtipné, zasyčí Lucie a zatřese Martinem, který na gauči v neděli podřimuje.
Ty ses zbláznila? vyjede on. Proč bych ti to dělal?
To dávalo smysl. Martin není hlupák, Lucii začíná hlodat nervozita.
Snaží se všechno pečlivě ukládat na místo, několikrát kontroluje, vrací se pro jistotu zpátky. Dokonce byla i u doktora. Starý praktický lékař jí po vyšetření ujistil, že na paměť je pořád lepší než on.
Ale věci dál mizí.
Oblíbené propisky. Pruhovaná halenka. Krém na ruce.
A nakonec i klíče od chalupy. To bylo opravdu to nejhorší; Martin týden významně mlčel a vzdychal pokaždé, když na ni pohlédl.
Lucie je nervózní, špatně spí, leká se každého šramotu, pořád hlídá mobil, klíče i peněženku.
A pak přijde ta zvláštní sobota.
Rozhodne se věnovat celý den úklidu šatny bylo to třeba už dávno. A najednou, v prázdné krabici od kozaček, najde všechny ty ztracené věci. Srovnané, jako by byly v second handu.
Halenka objímá krátkou plisovanou sukni. Lísteček:
Ještě umíš tancovat?
Propisky srovnané podle barev:
Koušeš nás, když se stresuješ. Už nás to nebaví.
Klíče se zamotaným přívěskem, jako by se držely za ruce:
Bylo nám smutno, tak jsme zmizely na chalupu nikdo nejezdí. Ale na rozdíl od některých jsme se samy vrátily.
Lucie je paf.
Z těch kousků papíru se line ironie, trochu moudrost a zvláštní smutek jako by je psala ona sama, ale z jiného, možná lepšího života, kde je dost času i na povídání s věcmi.
Chce už krabici zavřít, když zaznamená v rohu ještě jeden malý, šedý čtvereček papíru. Bez přiložené věci. Jen vzkaz.
Písmenka jsou rozmazaná, snad jako by je někdo napsal se slzami v očích:
Slibovala jsi té holčičce v zrcadle, že se staneš malířkou.
Já jsem ta holčička.
A je mi tu, v krabici s opuštěnými sliby i sny, moc smutno.
Lucie dlouho sedí na chladné podlaze šatny, opřená o plné police, a vzpomíná.
Vidí se v mateřské školce, jak s vyplazeným jazykem pečlivě kreslí fixami dům, slunce, tátu a mámu se sestřičkou.
Pak hodin výtvarné výchovy ve škole a to okouzlení, jak se akvarel rozehrává po vlhkém papíře.
Vůně olejových barev v kroužku. Klid muzea. Každý tah štětcem jako nová melodie. Výklad průvodkyně.
Původně si myslela, že takhle bude její život vypadat.
Pak alespoň koníček. Bezpečné útočiště.
A nakonec
Nic.
Ne proto, že by nestíhala. Spíš si pořád říkala, že je něco důležitějšího, naléhavějšího. Až ten hřejivý pocit vzrušení zmizel stejně tiše jako ponožky, propisky, klíče.
Pohladí prstem po poslední zprávičce.
Zdá se jí, že papír je v dlani živý teplejší než všechny předchozí a lehce se chvěje. Nebo se třesou její ruce?
Opravdu je další hodina v OC nebo ještě jeden kriminální román důležitější než sen?
V noci Lucie nemůže usnout. Dlouho se převaluje, přemýšlí. Ve dvě ráno zamumlá cosi do tmy, vyleze z vyhřáté postele.
Kam jdeš? probere se ospale Martin.
Spi, spi dál, zamumlá Lucie.
Má pocit, že někde v šatně je ještě její stará krabice s vodovkami, napadne ji. Když míjí zrcadlo v předsíni, na moment zahlédne pohled té malé holky. Vyděšený. Ale s kouskem naděje.
