KRABICE S ZTRACENÝMI SLIBY
V poslední době má Veronika pocit, že v jejich bytě s manželem Ondřejem žije ještě někdo třetí. A ne, žádný duch. Duchové jsou, podle ní, vážné bytosti: když už se obtěžují objevit, nedělají to kvůli takovým maličkostem.
Ale tady čistě domácí záhady. Jako by tam byl nějaký skřítek.
Nejdřív zmizely sportovní ponožky. Samozřejmě po jedné. Kdyby se to stalo v pračce, neřekla by ani slovo, každá žena ví, že se to prostě stává. Tyhle bílé s červeným proužkem jí ovšem neustále padaly do oka v zásuvce, jako by se posmívaly: a kdy jste na nás naposledy sáhla?
A pak nejsou. Dnes jedna, zítra druhá.
Objevily se za týden. Na tom samém místě. Srolované do šneka. A navrchu útržek zašedlého papíru s písmeny trochu křivými:
Zapomněla jsi na nás 127 dní. My jsme si to zapisovali.
To je tvoje práce? pustí se Veronika do Ondřeje, který leží na pohovce a poklidně sjíždí zprávy na mobilu. To je nějaký tvůj narážka, že bych měla začít sportovat?
Ondřej se na ni nechápavě podívá a popře vše.
No, dobře pokrčí Veronika rameny, i když mu moc nevěří. Ondřej je pověstný svými vtípky.
Pak zmizí její oblíbená sponka do vlasů vždycky bývala na zrcadle v předsíni. I drahá rtěnka na speciální příležitosti, co schovává v kabelce.
Najde je v kuchyňské skříňce, mezi krabičkami s rýží a těstovinami. Opět s lístečky.
Na sponce:
Tak co tedy chceš dlouhé nebo krátké vlasy? Už mě nebaví být tak dlouho stranou a pak ti najednou chybět.
Na rtěnce:
A kdy byla naposledy ta speciální příležitost? Uschnu tu!
Už mě to nebaví, zavrčí Veronika a zatřese Ondřejem, který na gauči podřimuje a čeká na oběd.
Seš normální? naštve se on. Copak jsem blázen, abych si dělal takové vtípky sám na sebe?
To je logické. Ondřej není blázen a Veroniku začne hlodat neklid.
Začne si dávat záležet, zapisuje si, kam co dává, někdy se radši vrátí a kontroluje dvakrát. Dokonce si domluví pro jistotu kontrolu u doktorky. Ta, postarší doktorka, po testech suše konstatuje, že má paměť lepší než ona.
Ale věci mizí dál.
Oblíbené propisky. Tričko s proužky. Krém na ruce.
A nakonec jako vrchol svazek klíčů od chalupy. Kvůli nim se Ondřej týden významně mračil a vzdychal.
Veronika začíná být nervózní: špatně spí, lekně se každého šramotu, stále přemisťuje mobil, klíče i peněženku.
Ale tuhle sobotu je všechno ještě zvláštnější než obvykle.
Rozhodne se, že celý den zasvětí úklidu šatny už to potřebuje jako sůl. A najednou, v prázdné krabici od bot, objeví všechny ztracené věci. Úhledně složené, jakoby vystavené v bazaru.
Tričko objímá krátkou plisovanou sukni. Vzkaz:
Už jsi nezapomněla tančit?
Propisky, seřazené podle barvy:
Koušeš nás, když jsi ve stresu. Už nevíme, jak dál…
Klíče, propletené přívěskem jak by si držely ruce:
Prostě se nám stýskalo a šly jsme si zašmejdit na chalupu přece nikdo nejezdí. Ale na rozdíl od některých jsme se vrátily samy.
Veronika je z toho úplně vyvedená z míry.
Na těch papírcích je něco jízlivého, něco moudrého a trochu i smutného jako by je psala sama sobě, ale z jiné verze svého života, kde má čas i na povídání s věcmi.
Když už chce krabici zavřít, zahlédne vzadu ještě jeden maličký útržek šedého papíru. Tentokrát bez přidané věci. Pouze krátký vzkaz.
Písmo rozechvělé, rozmazané, jakoby bylo orosené slzami:
Slíbila jsi té holčičce v zrcadle, že budeš malířka.
Já jsem ta holčička.
A je mi tu v krabici ztracených slibů i nesplněných nadějí hrozně smutno.
Veronika dlouho sedí na podlaze šatny, opřená o přeplněné police, a vzpomíná.
Vidí samu sebe ve školce, jak s jazýčkem vyplazeným soustředěně kreslí fixami domeček, slunce, tátu a mámu s sestřičkou.
Vidí hodinu výtvarné výchovy na základce a tu radost, jak krásně se akvarel rozlévá po vlhkém papíře.
Ta vůně olejových barev v malířském kroužku. Ticho galerie. Každý tah štětcem jako kouzelná melodie. Nadšený hlas průvodce.
Nejdřív si myslela, že malování bude její život.
Pak aspoň koníček. Útočiště.
A pak… nic.
Ne že by nestíhala. Prostě to odkládala, vždycky se objevilo něco důležitějšího, až to radostné očekávání úplně zmizelo stejně nenápadně jako ponožky, propisky, klíče.
Přejede prstem po posledním vzkazu.
Zdá se jí, že papír dýchá hřeje víc než ostatní, lehce se třese. Nebo se snad třesou její ruce.
Opravdu je další hodina strávená v obchodním centru nebo jeden kriminálka navíc důležitější než sen?
V noci Veronika stále přehazuje na posteli. Spánek nepřichází. Ve dvě hodiny vyleze s povzdechem z teplých peřin.
Kam jdeš? polomrkavě se zeptá Ondřej.
Spi dál, broukne ona.
Kdesi mezi krabicemi v šatně má přece ještě někde staré barvy, pomyslí si Veronika. A když míjí zrcadlo v předsíni, zachytí pohled té holčičky. Vylekaný. Ale s nadějí.
