Karolína a Petr byli svoji už tři a půl roku, a za tu dobu navštívila Karolína Petrovu maminku stěží čtyřikrát. Spíš na větší svátky zajedli na pár hodin do vesnice a pak rychle zase zpět do Prahy.
Ale tentokrát přišel Petr s tím, že už to dál odkládat nejde. Jeho maminka, paní Marie Novotná, mu už potřetí během týdne volala, stěžovala si, jak se jí stýská, jak tatínek, pan Milan Novotný, opravoval střechu na kůlně a natáhl si záda, jak jim záhonky zarostly plevelem a síly už nejsou
Petr byl tvárný syn, každý nedělní večer mamince volal, i když s ní občas v duchu nesouhlasil, nikdy jí to nedal najevo. A teď u večeře, když převaloval vidličkou těstoviny s párkem, se na Karolínu díval prosebnýma očima.
Karolí, máma zase volala. Prý už si ani nepamatuje, jak vlastně vypadáme. Co kdybychom tam na víkend zajeli? Tři dny maximálně. Prosím tě.
Petře, mám v sobotu domluvené kadeřnictví, zkoušela Karolína, i když sama věděla, jak je tenhle argument slabý.
Tak to přeobjednej, vždyť víš, jak by se máma urazila. Už mi dokonce slíbila, že udělá svoje karbanátky a upeče štrůdl. Stýská se jí.
A co tvůj táta? Záda už jsou v pohodě? zeptala se Karolína spíš ze slušnosti, protože s tchánem měli neutrální vztah.
To on pořád něco má, vždycký všechno přežije, mávl Petr rukou. Je rozhodnuto, jedeme v pátek večer tam, a v neděli večer zpátky. Uděláme jim radost.
Karolína si povzdechla, ale hádat se nezačala. Za ty roky věděla, že když Petr rozhodl, je to jako přesvědčovat kočku, aby neslezla na skříň.
V pátek večer naložili do auta tašku s oblečením, pytel s dárky Petr koupil mamince huňatý pléd a tátovi lahev slivovice. Cesta do české vesnice zabrala něco málo přes dvě hodiny.
Celou cestu Karolína koukala z okna na rychle ubíhající krajinu, na vesnické hospůdky s podivnými názvy, poslouchala, jak si Petr pobrukuje rádio, a v duchu si opakovala, že tři dny snad nějak přežije. Marie Novotná byla vlastně dobrá žena.
Do vesnice dorazili už za tmy. Dům Novotných stál na konci ulice, pod jedinou lampou. Petr vjel na štěrkovou cestu, zhasl motor a vzápětí se na verandě rozsvítilo světlo, dveře se rozletěly a v nich stála paní Marie menší kulatá žena v květované zástěře, tvář zářící úsměvem na celé kolo.
Petříčku! rozléhalo se celou ulicí, když se řítila k synovi hned, co vystoupil z auta. Už jsem myslela, že nepřijedete! Celý den tu smažím a peču, ani si neumíš představit kolik! Karolínko, děvenko, pojď honem dovnitř, nestůj na tom chladu!
Karolína si upravila kabát, vymáčkla zdvořilý úsměv a nechala se sevřít v upřímném objetí. Z paní Novotné bylo cítit smaženou cibuli a těžko popsatelně nasládlou vůni, ze které Karolínu polechtalo v nose.
Uvnitř bylo horko, a všude se nesla vůně domácího jídla. Z kuchyně syčelo, něco se smažilo na pánvi. V obýváku už trůnila mísa s nakrájeným salámem, chleba, nakládané okurky, kompot a půl pecnu žitného chleba. Pan Novotný seděl u televize, sledoval zprávy. Opatrně vstal, podal Petrovi ruku a na Karolínu kývl.
Jste tu! Jen pojďte dál, hned bude večeře.
Nadělala jsem vám karbanátky, zahlásila z kuchyně paní Marie, při tom posouvala talíře a nervózně upravovala ubrus. S bramborem, s cibulkou, se sosíkem. Petříku, ty je máš přece nejradši.
Mám, maminko, to víš, už Petr shazoval kabát, mířil ke sporáku a zvědavě nakukoval do hrnců, čímž maminku potěšil.
Karolína si odložila v předsíni a došla za nimi. Kuchyně paní Novotné byla stísněná, ale po domácku útulná na každé ploše spousta zavařovaček, kořenek, utěrek, sáčky s moukou, hrníčky, misky.
Seď, Karolínko, odpočiň si po cestě, paní Marie jí přisunovala židli, otírala ji lemováním zástěry. Ty jsi přece host, já to všechno dodělám.
Ve chvilce už se paní Marie točila s pekáčem v ruce, z trouby zavonělo pečené maso, Karolína polkla naprázdno v autě stihli jen kávu z termosky, pořádný oběd žádný.
A tehdy to Karolína uviděla.
Na stole stála miska s mletým masem. Nadýchaná hromádka šedorůžové směsi, z níž už bylo vytvarováno nejméně patnáct karbanátků pěkně kulatých, posypaných strouhankou, seřazených na prkénku v pravidelných řadách. Paní Novotná vzala další hrst masové hmoty a šikovně ji v dlani vytvarovala, jako vždy. Vtom stejnou rukou, kterou právě hnětla syrové maso, strčila bez rozpaků pod levou paži.
Nešlo jen o nenápadné poškrábání, vložila celou ruku až do podpaží a s úlevou tam chvíli drbala. Poté stejnou rukou, bez umytí, bez otření, pokračovala ve tvarování karbanátků.
Karolínu zamrazilo a udělalo se jí špatně od žaludku.
Zírala na tu ženskou ruku s krátkými nehty, svatebním prstýnkem zaříznutým do kloubu, s vějířkem vrásek a nemohla odtrhnout pohled. Právě ta ruka byla pod paží a hned potom v mletém mase. V mase, ze kterého budou večeřet.
Karbanátky od paní Novotné vždy fasovali zmražené po pytlích a doma si je ohřívali a chválili. Karolína už i do telefonu tchyni řekla, že jsou skvělé, a nelhala chutnaly výborně
Mamí, máš ještě čaj? volal Petr z pokoje. Strašně jsme vymrzli.
Hned, hned, poslední dodělám a jdeme jíst.
Zase vzala farš, Karolína koutkem oka zaznamenala na prkénku šedé šmouhy tam, kde se dotýkala rukou dřeva. Anebo se jí to už jen zdálo? Zamrkala, obraz se rozplynul v každodenní realitu prkénko, maso, karbanátky, ruce tchyně tvořící tvary.
Paní Novotná, mohu Vám pomoct? Nechcete, abych to dodělala, a Vy zatím nachystáte ten čaj? zkusila Karolína.
Ale to přece nejde, moji zlatíčko, ty jsi u nás host! bránila se Marie, až jí zástěra zavlála. Jen seď, máš tu dlouhou cestu za sebou, všechno za chvíli hotové.
Na důkaz ještě přemodelovala poslední karbanátek, položila jej k ostatním, pak s očividnou spokojeností opláchla ruce pod vodou narychlo, bez mýdla, prostě opláchla, oklepala nad dřezem a osušila o zástěru.
Karolína měla chuť utéct z kuchyně. Přece jen je v tom něco špatného? Vždyť i její nebožka babička, když zadělávala těsto, si klidně utřela ruce o sukni nebo si urovnala vlasy. Všechny to přežily, nikomu nikdy nic nebylo. Možná je prostě přecitlivělá
Jenže obraz ruky v podpaží a pak v mase ne a ne zmizet.
Večeřelo se v obýváku, u velkého stolu s igelitovým ubrusem s vlčími máky. Paní Marie naservírovala pánev kouřících se karbanátků krásně zlatavé, vonící tak, že by se běžnému člověku sbíhaly sliny, ale Karolíně se ústa zaplnila slinami z jiného důvodu. Vedle miska s bramborovou kaší, posypanou máslem, nakrájená rajčata a okurky, houbačky, kompot.
Pusťte se do toho, děti, povzbuzovala Marie, přistrkávajíc Karolíně talíř karbanátků. Vem si, tyhle jsou nejhezčí, schválně pro vás.
Karolína zírala na karbanátky. Vypadaly normálně, lákavě, voněly cibulkou i masem. Petr si nandal dvě, kopec kaše, pár koleček okurky a hned si dal první sousto s neskrývaným požitkem.
Mmm, mami, to je pecka jako vždycky.
No to jsem ráda, usadila se Marie, sama si vzala karbanátek, utrhla krajíc chleba. Bála jsem se, že jsem to třeba přesolila.
Všechno v pořádku, Petr už měl první karbanátek skoro snědený. Ty prostě vždycky umíš.
Pan Novotný jedl mlčky a jen tu a tam spokojeně přikývl. Od té doby, co Karolína přijala jejich rodinný koloběh, nevěděl, co jí říct jeho nejdelší projev byl popis, jak měnil olej v octavii.
Karolí, ty nejíš? starostlivě Marie mrkla na téměř nedotčený talíř. Není to ono?
Ale je, je moc dobré jen po cestě jsem taková rozhozená, zalhala honem Karolína, věděla, že jedení se nelze vyhnout, aby se tchyně neurazila. Utrhla maličký kousek karbanátku z toho nejvíc propečeného rožku a rychle ho strčila do pusy. Chuť byla poctivá, domácí, voněla dětstvím, jenže Karolína si vybavila ruku, co před chvílí byla v podpaží, a hned jí sousto uvízlo v krku. S obrovským sebezapřením polkla a zápasila s vlnou žaludeční nevolnosti.
Je vynikající, hlesla a odsunula talíř. Asi si vezmu jen brambory a okurku, vážně po cestě nemám na maso chuť.
Jasně, zlatíčko, soucitně Marie správně odhadla situaci. Je na to žaludek slabý, nebudeš se trápit. Ale karbanátky ti zabalím na zítřek.
Petr se na ni letmo podíval a dál klidně snědl další karbanátek, s chutí zdravého muže, kterého nemučí přehnaná představa hygieny.
Karolína se šťourala v kaši, přežvykovala okurku a zoufale sama sebe přesvědčovala, že přehání, že přeci miliony lidí jí domácí jídla, uvařené rukama svých babiček a matek a nic jim není. Ale ta ruka v podpaží ji teď pronásledovala jako přelud.
Po večeři paní Marie vše poklidila. Petr s tátou odešli do garáže okukovat generátor a Karolína zůstala v kuchyni s tchyní, která připravovala čaj ve staré konvičce s ulomeným hrdlem.
Nezlob se, Karolínko, že vás sem pořád lákám. Já jsem tak ráda, že jste přijeli. Vím, že v Praze je každý vytížený, práce je hodně. Ale srdce mámy potřebuje čas od času nasát jistoty, že se má její rodina dobře.
Všechno dobré, paní Novotná, odpověděla Karolína a přijala hrníček. Práce, domov, nic zvláštního.
No sláva, usmála se Marie a upřela na ni zvláštní pohled. A moje karbanátky máte rádi, to vím. Petřík vždycky prosí, abych mu napěchovala zásobu do mrazáku. Tam u vás v supermarketech je všecko s chemií. Domácí je domácí. Maso kupuju u ověřené sousedky, farš si melu sama. Nedůvěřuju kupovaným věcem.
Karolína usrkla trochu čaje, spálila si jazyk a znovu ji zachvátila nevolnost. Pomyslela na to, čí ruce čaj zalévaly, čí ruce myly tyto hrníčky, a hrníček nesměle postavila zpět, aby nemusela pít dál.
Paní Novotná, mohu se omluvit? Divně mě rozbolela hlava, asi z cesty.
Jistě, Karolínko, starostlivě Marie ospěšila k policím. Čisté povlečení máš ve skříni, Petřík ti ukáže. Kdybys cokoli potřebovala
Karolína zmizela do malého pokojíku pro hosty, zabouchla dveře, posadila se na postel a v tu chvíli ji přepadla vlna nevolnosti. Doběhla na konec chodby na záchod a dlouho tam seděla, snažíc se uklidnit.
Když se Petr vrátil, našel ji bezvládně ležet na posteli.
Co ti je? usedl vedle ní. Je ti špatně?
Petře, musím ti něco říct, ale slib, že nebudeš křičet, ani se posmívat.
Povídej, zamračil se Petr.
Vyprávěla mu vše: ruka, podpaží, maso, karbanátky i nechutenství. Tiché, aby je nikdo neslyšel.
Petr se tvářil, že vstřebává informace, nemluvil dlouho.
No jo, ale máma přece nevěděla, že jí ty, ehm, ruce vadí. Prostě se drbala s kým se to nestane? Co myslíš, že naše babičky si po každém kýchnutí myly ruce? Je to domácí kuchyně, Karolí.
Petře, ona si je neumyla. Tou stejnou rukou pak šla na farš. Vždycky si ruce jen opláchne a utře do zástěry. Teď už na ty zmrzlé karbanátky nikdy nepohlédnu.
Tak jí to chceš říct? Že vaří špinavýma rukama? Vždyť by se zhroutila. Dělá to pro nás!
Nic jí říkat nechci. Ale už to fakt nikdy nejím, hlas Karolíny se začínal chvět.
Petr se rozčílil a prošel pokojem. Tohle už přeháníš, fakt. Domov není sterilní sál. Ty taky určitě občas při vaření něco poškrábeš. To je život.
Já si myju ruce, zašeptala Karolína. Přijde mi to normální.
Tak dobře, gratuluju. Ale moje máma to dělala vždycky. Já na těch karbanátkách vyrostl. Nikdy mi nic nebylo.
To jsem nevěděla, řekla Karolína pevně. A teď už jsem to viděla. To se nedá odvidět.
Řeš to jinak. Řekni, že ti není dobře, a basta. Nikdy jí nic neříkej. Mohla by se rozčílit na doživotí.
Nechci, klidně odsud zítra jedeme.
Zítra jedem. Vymyslíme, žes dostala teplotu. Dobře tak?
Dobře, zašeptala Karolína, i když jí bylo pořád na nic.
Lehla si, Petr zhasl, za stěnou šuměla televize, tu a tam zakašlal pan Novotný a v kuchyni cinkaly talíře.
Karolína zírala do stropu a hlavou se jí honilo, kolik těch karbanátků za tři roky snědla, jak Marii vážně chválila, žádala si recept, vlastně jí věřila. Teď jí v hlavě zůstaly jenom ruce nenápadný, ale zásadní tajný ingredience jejich rodinného receptu.
Ráno Karolína vstala zbitá únavou. Petr dávno seděl s rodiči v kuchyni, popíjel čaj. Do pokoje doléhaly hlasy a smích. Chvíli se sbírala, pak šla do koupelny opláchnout se studenou vodou, a nakonec vešla do kuchyně.
Karolínko, Petřík říkal, že ti v noci nebylo dobře? Tak tady máš čaj s malinami, to tě jistě postaví na nohy.
Děkuju, paní Novotná. Už je mi lépe. Asi to bylo jen něco v žaludku z cesty.
Ty silnice a hospody při cestě, hrůza, vždycky to člověka rozhodí. Doma je doma.
Mami, vložil se Petr, nikde jsme nestáli, jen čaj z termosky.
Marie jen kroutila hlavou. I tak může být žaludek zle. Hlavně ať odpočineš, vypij maliny a bude dobře.
Karolína upíjela čaj, ale dál se jí honilo v hlavě, jestli si paní Novotná před přípravou umyla ruce. Věděla, že pokud začne pátrat, zblázní se. Musí to buď přijmout, nebo se už nikdy nevracet.
Paní Novotná, asi vážně pojedeme dnes domů. Petřík říkal, že bych se měla dát dohromady, doma mi bude líp.
Ale vždyť jste tu sotva byli! Říkala jsem si, že vám ještě upeču jablečný závin, a připravím boršč, to Petřík miluje!
Příště, mamčo, Petr vstal, políbil mámu na tvář. Vážně jí není dobře, doma si odpočine. A do dvou týdnů přijedu sám, pomůžu tátovi.
Marie Novotná těkala pohledem mezi snachou a synem, až se Karolíně zdálo, jako by jí všechno došlo proč Karolína najednou onemocněla, proč zbyly karbanátky.
Jak myslíte, řekla o poznání studeněji. Dám vám sebou zásobu do mrazáku. Udělala jsem jich dost.
Karolína cítila, jak v ní všechno hrkne, ale s naprostým klidem přikývla. Děkuji, jste velmi laskavá.
Rychlé balení, Petr odnesl tašky do auta. Karolína se rozloučila s panem Novotným, který ji poplácal po ruce a popřál brzké uzdravení. Paní Marie podala Petrovi tašku:
Karbanátky, trochu malin a můj špek, máte ho rádi. Tak ať vám chutná.
Děkujem, mamko. Petr políbil matku na tvář ta už se neusmívala.
Cestu domů mlčeli. Taška s karbanátky v kufru jako by v autě zhmotňovala dusno, Petr mlčky svíral volant, řadil prudčeji.
Můžeš si je všechny sníst, Petře, řekla tiše Karolína, když vjížděli do Prahy. Já už nikdy nechci.
Petr si těžce povzdechl. Myslíš, že máma nic nepochopila?
Co myslíš?
Všechno. Ví, proč jsi jedla stěží sousto a proč jsme po noci zmizeli. Vím, že jsme ji ranili.
Ale mě chápeš? obrátila se na něj Karolína ostře.
Petr neodpověděl.
Doma Karolína vešla do kuchyně, otevřela čistý, prázdný ledničku, podívala se na srovnané prkýnka, na misky, které vždy důkladně myje, a pocítila klid. Tady je její prostor, tady se ruce před jídlem myjí. Tady nevzniká žádná karbanátková záhada.
Petr přinesl balík do mrazáku.
Budeš jíst? zeptala se Karolína.
Budu, odpověděl Petr s výzvou ve hlase. Jsou to maminčiny karbanátky. Celý život na nich žiju.
Šel do sprchy a nechal ji samotnou v tiché kuchyni. Karolína ke dřezu, pustila vodu, vzala mýdlo a pečlivě si umyla ruce až po lokty, jako by chtěla smýt vše, co jí naskočilo v paměti. Pak se utřela čistou utěrkou a napadlo ji: má to vůbec význam? Co když některé věci člověk prostě odmyt nemůže?
Věděla však jistě jedno: už nikdy do úst nevezme nic, co uhnětla ruka paní Novotné. Žádné přesvědčování, žádné výčitky, žádné to nebylo schválně to nezmění.
O tři dny později Petr opekl k večeři čtyři karbanátky, přidal bramborovou kaši, kyselou okurku a usedl ke stolu.
Dáš si? natáhl k ní vidličku.
Ne, odmítla Karolína. Děkuji.
Vstala od stolu, přešla do obýváku, zapnula televizi, zvuk nastavila nahlas, aby neslyšela, jak Petr jí.
Věděla, že tento víkend něco v jejich vztahu změnil něco, co už asi nikdy neopraví. Kvůli rukám. Běžným ženským rukám, které podrbaly prostě tam, kde to zrovna svědilo.
Zavřela oči, rozhodla se víc nad tím nestresovat. Pokud nebude myslet na to, co neví a nevidí, může žít dál. Dělat si jídlo sama a nejíst nic, co není pod její kontrolou.
A snad právě v tom spočívá skutečné domácí štěstí: vážit si toho, co máme pod vlastní střechou a pozorně si hlídat, co si pustíme do života.
