3. listopadu
Sedím teď v kuchyni svého nového bytu v Brně a přemýšlím, kde vlastně začít. Některé dny mi připadá, že jsem jen pozorovatelka vlastního života. Dnes je to přesně ten případ. Je zvláštní, jak se člověku může nějaký zážitek zasunout pod kůži jako tříska a vydržet tam týdny, měsíce. Možná i roky. Nevím, jestli budu někdy schopná o tom všem mluvit hlasitě, ale aspoň tady to napíšu.
Když mi Lenka zavolala, že potřebuje pomoct, neváhala jsem ani na chvilku. Byly jsme spolužačky z VUT, známe se dvacet let, a i když jsme se posledních pár let vídaly maximálně na kávě ve městě, vždycky jsem jí považovala za blízkou duši. Oli, nemám kam jít, potřebuju přespávat tak dva, tři týdny, pak už mi dovolí nastěhovat se do nového pronájmu, volala mi ten večer. Zněla unaveně, hlas jí třásl. Bydlení v podnájmu skončilo, rozvod byl za dveřmi a slibované smlouvy na nový byt v Králově Poli nikde.
Neboj se, Lenko, přijď, řekla jsem jí hned, ani jsem o tom nemusela doma mluvit s Martinem. Byli jsme s Martinem manželé třiadvacet let. Vlastně jsme doma byli jen my dva, Magda bydlí v Praze, ve Strahově na kolejích a ví, že jsme rodina, co drží pohromadě nebo jsem si to aspoň myslela. Já už pětadvacet let učím ekonomii na průmyslovce. Byt v Masarykově čtvrti, tři pokoje, třetí patro, klidná ulice s kaštany pod okny.
Lenka přišla s jedním velkým kufrem a krabicí. První večery jsem ji doma skoro nevnímala. Vstávala dřív než já a vracela se mezi posledními pracovně, tak mi to aspoň říkala. Martin se zeptal jen jednou: Na jak dlouho? Jeden měsíc, odpověděla jsem.
První zvláštní pocit přišel druhý týden, ráno v koupelně. Na mé poličce, kde vždy stojí moje oblíbená vůně Levandulová zahrada z malé parfumerie na Český, stál flakonek na jiném místě, než obvykle. Napadlo mě, že jsem zapomněla, kde jsem ho nechala, vrátila jsem ho zpátky, rychle zapomněla.
Ale pak začaly věci, které se zapomenout nedaly. Společné snídaně. Rituál s kávou, který znám už deset let nejdřív trochu studené vody, až pak zalít převařenou, ale ne vroucí, jinak je hořká. Lenka ji jedno ráno uvařila stejně. Martin ochutnal a řekl: To se povedlo. Okoukala jsem to od Olgy, dělá to skvěle, usmála se Lenka a já jí úsměv vrátila, i když jsem vnitřně zůstala trčet někde v zákulisí vlastní kuchyně.
Pak si všímám dalších věcí. Lenka už nechodí po bytě ve starém svetru, ale převléká se do lepšího oblečení než já. Vlasy si začala upravovat podobně jako já už ne krátké mikádo, co nosila léta, ale delší s vlnou, tou, kterou mám já. Stojíme obě před zrcadlem v předsíni a jsme si náhle nepříjemně podobné. Sluší ti to takhle, řeknu. Vidiš, okoukala jsem to od tebe, chtěla jsem zkusit něco jiného. Zase od tebe.
Martin si s ní povídá čím dál víc, jejich rozhovory slyším občas skrze dveře ložnice a zní to jinak než s námi doma mezi sebou. Lenčin smích podobný jako můj, ale nějak jemnější. Najednou si uvědomím, že si rozumí. On jí vypráví svoje historky z práce, které mi doma už nevěnuje, u ní se rozesměje víc.
Na třetí týden vytáhne taky nový kabát. Světle šedý, s páskem, jako mám já. Pověsí ho vedle mého a já stojím pár minut a dívám se na dva stejné kabáty vedle sebe. Neptejte se, proč jsem nic neřekla.
Domem začnem vládnout ticho a kolem mě se vše rozprostírá jako u filmu, jehož deja vu nechci chápat. Martin si oblíbil lenciny recepty, někdy se jí ptá na rady, děkuje jí za večeři, a mě se v hlavě usadí otázka co dělám špatně? Je to normální, že kamarádka dělá v mém bytě stejné věci jako já, jen lépe a s úsměvem? V kuchyni mi Lenka jedno nedělní odpoledne řekne, že by chtěla péct můj jablečný štrúdl, potřebuje recept. Všechno jí ochotně vysvětlím, udělá se známkami v telefonu. Za tři dny cítím vůni štrúdlu z jejího pokoje, Martin už ho chválí. Nevím, jestli protože je opravdu výborný, nebo prostě nepoznává rozdíl.
Zavolám Magdě.
Mamko, to je fajn, že tam Lenka je?
Jo, Martin si s ní rozumí, aspoň někdo pro něj vaří, odpovím napůl žertem, napůl vážně.
Je ti s tím dobře? zeptá se.
Je to v pořádku, řeknu, i když to už není pravda. Sedím pak dvě hodiny u okna s čajem, přemýšlím, proč to zní tak prázdně.
Na pátém týdnu Lenka žádá půjčení mých parfémů. Prý její došly, šla by si koupit, ale nestíhá. Souhlasím. O pár dní později otevřu lahvičku a vidím, že je v ní o polovinu méně. Zavřu ji a schovám dozadu na poličku. Jsem ten typ člověka, co nechává věci být, ale teď najednou, strčím parfém do zamykatelné skříňky. Necítím se kvůli tomu lépe.
Večer přinese Martin domů dort. Dáme si do nálady něco dobrého, říká. Lenka reaguje nadšením, téměř přesně tak, jak bych reagovala já. Sedím naproti, sleduju scénu, oběma to připadá normální, ale já začínám cítit, že se mi život v bytě posunul o milimetr bokem.
Pak přijde služební cesta. Mám jet do Olomouce na školení, čtyři dny. S nervy poškrábanýma tím, co doma nevyslovuji, před odjezdem Martinovi skoro omluvně říkám, že Lenka pomůže s večeří: Ona umí.
Neboj se, zvládnem to, odpoví. Nedívá se na mě vyhýbavě, ale má v očích zvláštní lehkost, kterou u něj vidím málokdy.
Odjedu ve středu, čtyři dny na semináři. Volám domu krátce. Jak se máte? Vše dobré. Lenka doma? U sebe. Usnu ve služebním pokoji a přemýšlím o flakonu na poličce, o šedých kabátech, o tom, že ve skutečnosti vím, čeho se bojím víc než čehokoli praktického.
Nakonec se v pátek vrátím dřív, školení končí naplněním už známého. Doma rozsvíceno, u stolu svíčka, večeře, slavnostní atmosféra Martin s Lenkou u stolu. Jídelna voní Levandulovou zahradou ona si zřejmě koupila novou.
Ty jsi zpátky? zvedne Martin oči.
Ano, měla jsem dřívější vlak.
Sundám kabát, projdu ke kuchyňské lince, udělám si čaj. Celý večer si připadám jako host ve svém bytě. Druhý den ráno řeknu klidným hlasem: Lenko, zítra si najdi nové místo, kde zůstat. V očích se jí zalesknou slzy, pokusí se vysvětlovat, že to nebylo, jak to vypadalo. Neposlouchám. Vím, že jedinou možností je dát všem prostor. Martin spí tu noc v obýváku.
V pondělí několik dní přežíváme jako cizí v jednom bytě. Bavíme se pouze o praktických věcech lednice, účty. Vaříme zvlášť.
S Lenkou jsem už nemluvila. Magdě řeknu poprvé: Možná se s Martinem rozejdeme. Nevím, jestli je to definitivní, ale vím, že chci začít znova. Po svém.
Začít znovu v dvaapadesáti, řekl Martin, když jsem mu navrhla, že prodáme byt a rozdělíme peníze, nebo odkoupím jeho podíl. Už v jeho hlasu necítil smutek nad ztrátou, spíš lítost.
Ano. V nějaké fázi je to lepší, než dělat, že je vše normální, řekla jsem.
Potom: vyřazené knížky, starý šedý kabát putuje do charitativní sbírky. Kupuji si tmavě modrý, vlastní, z půlky se mi chce smát, z půlky jsem nervózní. Vyberu si jiný parfém, Stříbrný cedr, nic květinového, něco teple dřevitého, nový začátek.
Stěhuji se do jednoho pokoje v Bohunicích, park za oknem, zdi voní svěžestí. Zařizuji znovu kuchyň, hrnečky dávám do poliček s citem, vybírám ze dvou, co mám ráda. Když sedím v křesle, jsem poprvé po dlouhé době opravdu sama se sebou.
Dnes večer mi volá Magda.
Tak co, mami? Nejsi sama moc?
Podívám se na park za oknem, pouliční lampa a kocour procházející se po trávníku.
Ne, Magdi. Jsem v pořádku. Vlastně se mi možná nikdy nedýchalo tak lehce.
Jsou dny, kdy se bojím, co přijde dál, ale upřímně teď je to snesitelné. Možná poprvé za mnoho let. Třeba je to právě to, co potřebuju.
