Komora a houslové stupnice Nešla do komory pro vzpomínky, ale pro sklenici nakládaných okurek do salátu. Na horní polici, za krabicí s vánočními světýlky, trčel roh pouzdra, které už dávno nemělo v jejím bytě existovat. Tkanina potemněla, zip se zasekával. Zkusila to, a z hloubky komory vyjela dlouhá, úzká věc – tělo pouzdra, jako natažený stín. Sklenici postavila na stoličku ke dveřím, aby nezapomněla, a sama si sedla do dřepu, jako by tak bylo snazší neudělat rozhodnutí. Zip povolil napotřetí. Uvnitř ležely housle. Lak byl místy matný, struny povadlé, smyčec vypadal jako stará metla. Ale tvar byl jasně rozpoznatelný, a v hrudi něco lupnulo, jako vypínač. Vzpomněla si, jak v deváté třídě tahala tohle pouzdro přes celé sídliště, styděla se, že vypadá směšně. Pak byla střední, práce, svatba, a jednou prostě přestala chodit na hudebku, protože bylo třeba stíhat jiný život. Housle zůstaly u rodičů, pak se s věcmi přestěhovaly k ní, a teď ležely v komoře – mezi igelitkami a krabicemi. Ne uražené, jen zapomenuté. Opatrně vzala nástroj, jako by se mohl rozpadnout. Dřevo bylo teplé pod její dlaní, přestože v komoře bylo chladno. Prsty samy našly hmatník, a hned jí to bylo trapné: ruka už zapomněla, jak se drží housle, jako by to byla cizí věc zapůjčená bez dovolení. Na kuchyni vřela voda. Vstala, zavřela komoru, ale pouzdro tam nevrátila. Postavila ho do chodby, opřela o zeď a šla vypnout sporák. Salát půjde i bez okurek. Přistihla se, že si už hledá výmluvu. Večer, když bylo umyto nádobí a na stole zůstala jen talířek s drobky, přinesla pouzdro do pokoje. Manžel seděl u televize, přepínal kanály, neposlouchal. Zvedl hlavu. — Cos to tam našla? — Housle, řekla, sama překvapená, jak klidně to zní. — Aha. Ještě žijou? — usmál se, ale ne zle, spíš domácí ironií. — Nevím. Právě to zjistím. Otevřela pouzdro na gauči, podložila starým ručníkem, aby nepoškrábala látku. Vytáhla housle, smyčec, malou krabičku s kalafunou. Kalafuna popraskaná, jako led v kaluži. Přejela po ní smyčcem, chloupky stěží drhly povrch. Ladění bylo ponižující. Ladičky šly ztuha, struny vrzaly, jedna okamžitě praskla a pleskla jí přes prsty. Tiše zaklela, aby ji sousedi neslyšeli. Manžel se uchechtl. — Možná to dát do servisu? — navrhl. — Možná, — řekla, hořce sama na sebe, že ani naladit neumí. Našla tunning aplikaci v telefonu, položila ji na stolík. Obrazovka ukazovala písmena, ručička poskakovala. Šroubovala ladící kolíky, poslouchala, jak se tón propadá nebo je moc vysoký. Rameno jí tuhnulo, prsty unavily od neznámé síly. Když konečně struny zněly aspoň trochu jako housle, přiložila nástroj pod bradu. Podbradek byl ledový, jako by ji kůže na krku ztenčila. Snažila se stát rovně, jak učili, ale záda nechtěla. Trochu se tomu smála. — Tak co, koncert? — ptal se manžel, očima stále na televizi. — Pro tebe, — řekla. — Tak se drž. První tón byl tak hrozný, až se sama lekla – ne nota, jen stížnost. Smyčec se třásl, ruka nedržela linii. Zastavila se, nadechla, zkusila znovu. O něco lepší, ale pořád ostuda. Ostuda byla dospělá, zvláštní – ne ta dětská, když myslíte, že vás sleduje celý svět. Tady nesledoval nikdo, jen stěny, manžel a vlastní ruce, které byly najednou cizí. Zahrála volné struny, jako kdysi, pomalu, v duchu počítala. Pak zkusila D-dur stupnici, prsty levé ruky se pletly. Nepamatovala, kde je druhý, kde třetí. Prsty tlustší než dřív, bříška nepřesná. Na špičkách nebyla známá bolest, jen tupý pocit příliš měkké kůže. — To půjde, — řekl manžel nečekaně. — No… hned to nesedne. Přikývla, a nevěděla, jestli to „to půjde“ platí jemu, jí, nebo houslím. Další den šla do servisu u metra. Bylo to prosté: skleněné dveře, pult, na zdech visí kytary a housle, voní lakem a prachem. Mistr, mladý kluk s kroužkem v uchu, vzal housle s rutinou, jako by to nebylo dřevo, ale pracovní nástroj. — Struny určitě nové, — řekl. — Kolíky promazat, kobylku narovnat. Smyčec by chtěl přetáhnout, ale to je dražší. Slyšela „dražší“ a hned byla ve střehu. V hlavě blikly účty, léky, dárek k narozeninám vnučce. Chtěla říct „stačí naladit“, ale místo toho se zeptala: — Co když zatím jen struny a kobylku? — Jde to. Bude hrát. Nechala housle, dostala účtenku, schovala ji do peněženky. Venku cítila, že do opravny nevydala věc, ale kus sebe, co má být vrácen v provozuschopném stavu. Doma otevřela notebook, do vyhledávače zadala „houslové lekce pro dospělé“. Měla z té fráze chuť smát se. Dospělým. Jako by pro ně byla zvláštní rasa, kde je třeba vysvětlovat pomaleji. Našla pár inzerátů. Jedni slibovali „výsledek za měsíc“, jiní „individuální přístup“. Zavřela stránku, protože jí ta slova děsila. Pak znovu otevřela a nakonec napsala paní učitelce ze sousedního sídliště stručnou zprávu: „Dobrý večer, je mi 52, chci obnovit dovednost. Je to možné?“ Hned si přála zprávu smazat. Skoro jako přiznání slabosti. Ale už byla pryč. Večer přišel syn. Vešel do kuchyně, dal jí pusu na tvář, zeptal se na práci. Postavila konvici, vytáhla sušenky. Syn si všiml pouzdra v koutě. — Co to je, housle? — zeptal se s opravdovým překvapením v hlase. — Ano. Našla jsem je. Přemýšlím… že bych prubla. — Mami, fakt? — usmál se, lehce zaskočeně. — Vždyť… už dávno. — Dávno, — přikývla. — Právě proto to zkusím. Syn si sedl, kroutil v ruce sušenku. — A proč? Vždyť stejně máš dost práce. Cítila, jak se v ní zvedá obvyklé nutkání vysvětlovat, obhajovat, dokazovat, že na to má právo. Ale vysvětlení vždycky zní ušmudlaně. — Nevim, — řekla upřímně. — Prostě chci. Syn se na ni zadíval pozorněji, jako by poprvé neviděl mámu – „držák“, ale ženu, která něco chce pro sebe. — No… dobře, — řekl. — Hlavně se nezavař. A sousedi tě neuslyší? Rozesmála se. — Sousedé to přežijí. Budu hrát ve dne. Když syn odešel, pocítila úlevu. Ne proto, že jí to dovolil – ale protože nemusela nic vysvětlovat. Za dva dny si vyzvedla housle ze servisu. Struny se leskly, kobylka rovně. Mistr ukázal, jak natahovat a skladovat housle. — Nedávat k topení, — řekl. — Vždycky do pouzdra. Přikývla jako žákyně. Doma pouzdro postavila na židli, otevřela, dlouho se dívala na nástroj, jako by měla strach zase něco pokazit. První cvičení bylo úplně jednoduché: dlouhé tóny na volných strunách. Jako dítěti jí to připadalo nudné. Teď jí to připadalo jako záchrana. Žádná melodie, žádné hodnocení. Jen zvuk. Po deseti minutách ji rozbolelo rameno. Po patnácti ztuhla šíje. Přestala, housle zavřela, zip. Uvnitř cítila vztek: na tělo, na věk, na to, že to jde těžko. Šla do kuchyně, nalila vodu, sedla si k oknu. Na hřišti jezdili puberťáci na koloběžkách a smáli se. Trochu jim záviděla – ne mládí, ale jejich nestoudnost. Padali, zvedali se, jeli dál, a nikdo si nemyslel, že je pozdě učit se udržet rovnováhu. Vrátila se do pokoje, otevřela pouzdro, ne protože musí, ale aby neskončila u vzteku. Odpověď od paní učitelky přišla večer: „Dobrý večer, samozřejmě že to jde. Přijďte, začneme postojem a jednoduchými cvičeními. Věk není překážka, jen to chce trpělivost.“ Četla to dvakrát. To slovo „trpělivost“ bylo poctivé, a to ji uklidnilo. Na první hodinu jela s pouzdrem v ruce, jako by nesla něco křehkého a důležitého. V metru se lidé otáčeli, někdo se usmál. Chytala ty pohledy a myslela si: ať. Ať vidí. Učitelka byla drobná čtyřicátnice s krátkým sestřihem a pozornýma očima. V pokoji stálo piano, na poličce noty, na židli dětské housle. — Ukážeme si to, — řekla, a požádala ji, ať vezme housle. Vzala je, a hned bylo jasné, že drží špatně. Rameno se zvedalo, brada v křeči, levá ruka dřevěná. — To nebude problém, — řekla učitelka. — Vy jste nehrála. Nejprve si to jen podržíme. Zkuste cítit, že housle nejsou nepřítel. Bylo jí trochu k smíchu a trochu trapně: v dvaapadesáti se učit držet housle. Ale zároveň to bylo osvobozující – nikdo nechtěl, aby byla dobrá. Chtěl jen, aby byla. Po hodině jí drkotaly ruce, jako po tělocviku. Učitelka jí dala seznam: každý den deset minut volné struny, pak stupnici, víc ne. „Radši méně, ale pravidelně,“ řekla. Doma se manžel ptal: — Tak co? — Těžké, — řekla. — Ale dá se. — Jsi spokojená? Zamyslela se. Spokojená nebyla to správné slovo. Byla nervózní, smála se, styděla se – a nějak jí bylo lehčeji. — Ano, — řekla. — Jako bych zase něco dělala rukama, ne jen pracovala a vařila. Po týdnu sebrala odvahu a zkusila malý kousek melodie ze svého dětství. Noty našla na internetu, vytiskla v práci, schovala do dokumentů, aby se neptali. Doma dala listy na improvizovaný stojánek z knihy a krabice. Zvuk byl rozkolísaný, smyčec drhnul sousední strunu, prsty klopýtaly. Zastavovala se, začínala znovu. Manžel nahlédl do pokoje. — To… je pěkný, — řekl opatrně, jako by nechtěl zkazit náladu. — Nelži, — řekla. — Nelžu. Prostě… poznám to. Usmála se. Poznatelný – to bylo skoro jako kompliment. O víkendu přišla vnučka, šest let, hned si všimla pouzdra. — Babi, co to je? — Housle. — Ty umíš? Chtěla říct: „Kdysi.“ Ale vnučka „kdysi“ nechápe. Pro ni je jen teď. — Učím se, — řekla. Vnučka si sedla na gauč, ruce na kolenou, jak na besídce. — Zahraj. Vše se uvnitř sevřelo. Hrát před dítětem je těžší než před dospělými. Dítě slyší upřímně. — Dobře, — řekla, vzala housle. Zahrála tu melodii, co se trápila celý týden. Ve třetím taktu ji smyčec ujel, tón byl ostrý. Vnučka se nezašklebila, jen naklonila hlavu. — Proč to piští? — Protože babi špatně vede smyčec, — zasmála se. Vnučka se smála taky. — Ještě jednou, — poprosila. A ona hrála znovu. Nebylo to lepší, ale nestyděla se. Dala to až do konce. Večer, když všichni odešli, zůstala v pokoji sama. Na stole ležely vytištěné noty, vedle tužka na poznámky. Housle v pouzdře, to zavřené, ale ne zpátky do komory. Stálo u zdi – jako připomínka, že teď patří do dne. Nastavila časovač na telefonu na deset minut. Ne aby se nutila, ale aby to nepřepálila. Otevřela pouzdro, vzala housle, zkontrolovala kalafunu a smyčec. Přiložila k bradě, vydechla. Zvuk byl měkčí než ráno, pak zase vypadl. Nenadávala. Jen opravila ruku a táhla smyčec, poslouchala, jak tón drží a chvěje se. Když zazvonil časovač, hned nepřestala. Dohrála do konce smyčce, housle opatrně uložila do pouzdra a zavřela zip. Pak pouzdro dala ke zdi, ne do komory. Věděla, že zítra to bude stejné: trochu stydlivé, trochu unavené, pár čistých vteřin, kvůli kterým má smysl pouzdro otevřít. A to jí stačí, aby pokračovala.

Komora a stupnice

Nevlezla do komory kvůli nostalgii, ale čistě prakticky potřebovala sklenici kyselých okurek do salátu. Jenže, jak se natahovala na horní polici za krabicí vánočních světýlek, zahlédla roh pouzdra, kterému se už dávno mělo dostat milosrdného odchodu z jejího bytu. Látka pouzdra ztmavlá, zip zasekává. Táhla, tahala až z hloubi komory vyjela dlouhá, úzká věc, jako zdlouhavý stín: houslové pouzdro.

Okurky postavila na stoličku ke dveřím, aby na ně nezapomněla, a sedla si na bobek jako by se v téhle poloze snáze ignorovala zásadní rozhodnutí. Zip povolil až na třetí pokus. Housle byly uvnitř. Lak místy matný, struny povolené, smyčec vypadal jako koště, které přežilo tři generace. Ale tvar byl pořád rozpoznatelný což jí v hrudi cvaklo, jako když se přepne vypínač.

Vzpomněla si, jak coby deváťačka vláčela tohle pouzdro přes celé Žižkovské sídliště a předstírala, že je neviditelná, aby se vyhnula posměchu. Pak přišla střední, práce, svatba, a najednou prostě přestala chodit do “hudebky”, protože život tlačil jinam. Housle odešly do úschovy k rodičům, pak se stěhovaly s věcmi k ní. Teď spaly v komoře, schované mezi igelitkami a krabicemi. Ne uražené, jen zapomenuté.

Vyjmula housle opatrně, jakoby se mohly rozpadnout. Dřevo hřálo v dlani, i když v komoře bylo chladno. Prsty zlehka našly krk houslí a ona se hned začala cítit nepatřičně: ruka vůbec nevěděla, co a jak, jako by držela cizí věc.

Na kuchyni už bublala voda. Postavila pouzdro v chodbě, opřela o zeď zkratka “nebudu teď dělat rozhodnutí”. Salát zvládne i bez okurek, začala si v duchu hledat omluvy.

Večer, když bylo nádobí umyté a na stole zůstaly jen drobky od chleba, donesla pouzdro do obýváku. Manžel seděl u televize, přepínal programy bez hlubšího zájmu. Zvedl oči.

Co to tam štracháš?

Housle, odpověděla s překvapivým klidem.

Jó, jsou ještě v provozu? ušklíbl se manžel, typicky po domácku ironicky, ale nijak zle.

Nevím. Právě zjišťuju.

Otevřela pouzdro na gauči, podložila ho starým ručníkem, aby nerozdrásala čalounění. Vytáhla housle, smyčec, maličkou krabičku s kalafunou. Kalafuna popraskaná jak led v lednu na Vltavě. Smyčcem lehce přejela povrch.

Ladění bylo samostatná kapitola ponížení. Kolíky drhly, struny skřípaly, jedna hned praskla a švihla ji přes prst. Potichu zaklela aby to neslyšeli sousedi. Manžel se uchechtl.

Možná to svěřit odborníkovi?

Možná, zamumlala, i když se v ní už rozlévala typická česká naštvanost na sebe že neumí už ani naladit.

Nalistovala na mobilu aplikaci s ladičkou a položila ho na novinový stolek. Obrazovka ukazovala písmena a šipka poletovala jako hyperaktivní dítě. Otáčela kolíky, poslouchala zvuk chvíli příšerný, chvíli příliš ostrý. Rameno ji začalo brnět, prsty žadonily pauzu.

Když housle konečně vzdaly skřípavý odpor a zazněly méně jako plotové dráty v prosinci, pozvedla housle k bradě. Podbradek studil najednou měla pocit, že kůže na krku zešedla o deset let. Pokusila se postavit tak, jak ji učili vzadu záda sabotují. Nejradši by se zasmála sama sobě.

Chystáš koncert? zabručel manžel, aniž by spustil oči z sportovního přenosu.

Pro tebe, řekla. Drž se.

První zvuk vylouděný z houslí jí málem polekal. Vůbec to nebyla nota, spíš stížnost. Smyčec se klepal, ruka nenašla správnou linii. Zastavila, zhluboka dýchla, zkusila znovu. O něco lepší, ale pořád ostuda.

Tenhle stud byl jiný než v pubertě. Tehdy měl člověk pocit, že ho sleduje celé sídliště. Tady sledovaly jen stěny, muž, vlastní ruce najednou cizí.

Hrála otevřené struny, pomalu, jako když v dětství počítala tahy. Pak zkusila D dur stupnici; prsty na levé ruce se začaly motat. Netušila, kde je druhý, kde třetí. Prsty tlustší, doteky mířily vedle. Na bříškách chyběla známá bolest z dávných dnů; jen matný pocit, že kůže je teď moc jemná.

V pohodě, řekl manžel nečekaně. No hned to nejde, jasan.

Přikývla, ani neví komu sobě? Jemu? Houslím?

Další den vyrazila do opravny u metra Flora. Vůbec nic romantického: prosklené dveře, pult, po stěně visí kytary a housle, vzduch voní lakem a prachem. Technik, kluk s náušnicí, popadl housle tak suverénně, že by člověk uvěřil, že drží pracovní nástroj, ne relikt.

Struny určitě vyměnit, rozhodl. Kolíky namazat, podložku opravit. Smyčec by chtěl převázat, ale to je dražší.

Slovo dražší v ní spustilo kalkulačku. Výdaje za elektřinu, léky, dárek pro vnučku všechno hned popřelo radost. Už už chtěla říct: To nechte být. Ale vyhrkla:

Co kdyby zatím jen struny a podložku?

Jde to. Bude hrát.

Zanechala housle, dostala potvrzení, schovala ho do peněženky. Když pak šla ven, měla pocit, že do servisu odešla kus vlastní duše a doufala, že ji vrátí funkční.

Doma otevřela notebook a do Googlu zadala houslové lekce pro dospělé. Prakticky se rozesmála pro dospělé! Jako by tu byla zvláštní kasta lidí, kterým je třeba věci vysvětlovat dvakrát pomaleji a s účastí.

Našla pár inzerátů. Jeden sliboval výsledky během měsíce, jiný individuální přístup, ale slova ji znervózňovala. Zavřela okno, pak to nevydržela a napsala krátkou zprávu houslové lektorce z vedlejší ulice: Dobrý den. Je mi 52. Ráda bych obnovila dovednosti. Je to možné?

Po odeslání druhé straně by nejradši zprávu vymazala jako by to bylo až moc upřímné. Ale už zaběhla do digitálního éteru.

Večer dorazil syn. Políbil ji na tvář, zeptal se na práci. Dala vařit vodu, vytáhla sušenky. Syn zmerčil pouzdro v rohu obýváku.

To jsou housle? zeptal se s opravdovým překvapením.

Jo. Našla jsem je. Zvažuju zkusit to.

Fakt, mami? pousmál se a tvářil se ne posměšně, spíš zmateně. Vždyť je to už dávno.

No, právě proto, přikývla. Vlastně chci.

Syn sedl, hrál si se sušenkou.

A proč? Vždyť jsi pořád v jednom kole.

Zas ji polilo známé nutkání se obhajovat, vysvětlovat, že má právo. Jenže ty řeči vždycky zněly zoufale.

Nevím, přiznala se. Prostě chci.

Syn ji chvíli pozoroval tentokrát ne jako rouhačku domácího klidu, ale jako ženu, která něco chce.

Tak jo, řekl nakonec. Jen neblázni s trénováním. Sousedi budou mít radost.

Rozesmála se.

Zapracují na uzemnění nervů. Hraju jen přes den!

Když syn odešel, spadl jí kámen ze srdce. Ne proto, že jí dal svolení, ale že nemusela znovu vysvětlovat proč.

Za dva dny si vyzvedla housle z opravny. Struny svítily novotou, podložka seděla jak má. Technik jí ukázal, jak s nimi zacházet.

Nenechávejte u topení, varoval. A schovávejte do pouzdra.

Přikývla, tak trochu jako žákyně ve své první školní den. Doma položila housle na židli a dlouho na ně jen zírala, skoro s obavou, že zas něco zkazí.

Začala s tím nejjednodušším: pomalé tahy smyčcem po otevřených strunách. Kdysi to byla nuda, něco mezi trestem a rozcvičkou. Teď nějaký drobný záchranný prostředek. Žádná melodie, nikdo nehodnotí. Jen zvuk a pokus udělat ho plynulý.

Za deset minut ji bolelo rameno. Po patnácti lýtko. Zavřela housle do pouzdra, zip zaduněl. Uvnitř se začala zlobit na tělo, věk, na to, že je všechno těžší.

Došla do kuchyně, nalila si vodu, sedla si k oknu. Na hřišti pod domem se mladí kluci vozili na koloběžkách a řvali na celý Žižkov. Záviděla jim ani ne tak mládí, jako spíš jejich schopnost padat a znovu vstát, protože nikdy nikoho nenapadlo, že už se mají na rovnováhu vykašlat.

Vrátila se ke stolu a znovu otevřela pouzdro. Ne proto, že musí, ale prostě nechtěla končit naštvaná.

Odpověď od lektorky přišla večer: Dobrý den. Jasně, možné to je. Začněme postojem a jednoduchým cvičením. Věk nevadí, jen to chce trpělivost. Četla tu zprávu dvakrát. Slovo trpělivost bylo poctivé a díky tomu jí bylo líp.

Na první lekci vyrazila s houslemi v ruce jako s pokladem. V metru se na ni pár lidí usmálo klidně si je mohla všímat. Ať koukají.

Lektorka byla menší žena, čtyřicátnice s krátkým účesem a pohledem, který nepromine flákárnu. V místnosti piano, police s notami, na židli miniaturní housličky.

No tak, ukažte, vyzvala ji, a ona housle chytila.

Hned bylo jasné, že drží špatně. Rameno vytažené, brada svírala příliš, levá ruka dřevěná.

Nic hrozného, usmála se lektorka. Dlouho jste nehrála. Začněme tím, že si zvyknete. Housle nejsou váš nepřítel.

Trochu se styděla, trochu smála: v dvaapadesáti stát a učit se držet housle ale v tomhle bylo něco osvobozujícího. Nikdo nečekal kvalitu. Jen přítomnost.

Po hodině jí ruce vibrovaly jak po tělocviku. Lektorka zapsala domácí úlohu: každý den deset minut otevřené struny, pak trochu stupnice, ne víc. Radši míň, ale pravidelně, poradila.

Doma manžel zkoumal progres:

Tak co?

Těžké. Ale v pohodě.

Jsi spokojená?

Zamyslela se. Spokojená nebyl přesný výraz cítila úzkost, smích, hanbu i zvláštní klid.

Jo, řekla. Mám pocit, že něco dělám rukama, ne jen vařím a makám.

Za týden se odhodlala zahájit malou melodii, kterou pamatovala ze základky. Nahrála noty na netu, vytiskla v práci a schovala mezi papíry, ať se kolegyně neptají. Doma postavila noty na improvizovaný stojan z knížky a krabice.

Zvuk byl všelijaký, smyčec brnkal i vedle, prsty minuly cíl. Pořád zastavovala, vracela se zpět. V jednu chvíli nakoukl manžel.

To je pěkný, řekl opatrně, jakoby nechal kompliment plavat v rybníku.

Nelži, odpověděla.

Nekecám. Aspoň to poznávám.

Usmála se. Poznávám bylo v českých poměrech skoro poklonou.

O víkendu přišla vnučka. Šest let, hned se zajímala o pouzdro.

Babičko, co to je?

Housle.

Umíš to? ptala se s dětskou samozřejmostí.

Chtěla říct: Kdysi. Jenže vnučka nerozumí kdysi. V její bublině je jen teď.

Učím se, sdělila.

Vnučka se uvelebila jako na besídce.

Zahraj.

Ucítila, jak se jí stáhl žaludek. Hrát dítěti bylo horší než dospělákům dítě pozná pravdu.

Tak jo, řekla a vzala housle.

Zahrála tu týdenní melodii a u třetího taktu jí smyčec ujížděl, vznikl pískot. Vnučka se nezaksichtila, jen naklonila hlavu.

Proč to tak piští?

Protože babička špatně táhne smyčec, přiznala se a zasmála.

Vnučka se smála taky.

Zkus to znovu, poprosila.

Zkusila. Lepší to nebylo, ale už ji nebrzdil stud. Prostě dohrála.

Večer, když každý šel po svém, zůstala v pokoji sama. Na stole ležely vytištěné noty, vedle tužka na obtížná místa. Housle v pouzdře, zip zatažený, ale ne schovaný zpět do komory. Pouzdro stálo u stěny, připomínka, že patří k jejímu dni.

Nastavila si na mobilu desetiminutovku. Ani kvůli donucení, spíš aby nepřepálila start. Otevřela pouzdro, vytáhla housle, prověřila smyčec, kalafunu, držení. Zvedla housle k bradě, vydechla.

Zvuk byl o chlup měkčí než ráno. Pak zas ulétl. Neklela, jen opravila ruku a pokračovala ve snaze držet tón.

Když timer cinkl, neodložila nástroj hned. Dokončila tah, housle pečlivě ukryla do pouzdra, postavila ho zpět ke stěně.

Tušila, že zítra to bude stejné: trochu hanby, trochu únavy, pár čistých vteřin, kvůli kterým stojí za to housle vyndat. A to stačilo, aby pokračovala.