‑Koho máte na mysli?

Koho to je? řekla paní Marie Fedorová, když spolu s Mikulášem vyšla na verandu a podívala se na návštěvníka.
Jsem tu pro paní Marii Fedorovou! Jsem její pravnučka, vnučka Alexandra staršího syna paní Marie.

Paní Marie Fedorová seděla na sluncem zalité lavičce a vychutnávala první jarní dny. Konečně přišlo jaro. Jediný Bůh věděl, jak těžkou zimu měla za sebou.

Už nezvládnu další zimu! pomyslela si a s úlevou si povzdechla. Nebála se už jít ven naopak, čekala ten okamžik. Už měla dost hrášku na polévku, oblečení si koupila. Nic ji už na tomto světě nepřivázelo.

***

Kdysi měla velkou rodinu manžela, pana Ferdinanda Ivo, vysokého a silného muže, a čtyři děti tři kluky a jednu holčičku. Žili v pohodě, pomáhali si, málo se hádali. Děti jedna po druhé vyrostly a rozprchly se po krajině.

Starší dva synové šli na vysokou školu a pak se rozptýlili po Praze, Brně a Ostravě, kde pracovali. Prostřední syn ve škole neuspěl, ale později založil úspěšný obchod, který ho přenesl až do zahraničí, kde i zůstal. Dcera také neopustila rodnou vesnici přiletěla do hlavního města, brzo se provdala a založila vlastní rodinu.

Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče, psaly dopisy, a když přišel mobil, začaly volat. Pak přišly vnoučata. Paní Marie Fedorová občas sbalila starou obnošenou kufřík a vyrazila k některému z dětí na návštěvu.

Postupně ale vnoučata vyrostla a z babiččích rukou si šla. Volání na Marii Fedorovou se stálo méně a méně, a domů už nikdo nechtěl přijet. Práce, rodiny, vlastní děti, co už samy rostly.

Jediným důvodem, proč se někdo vracel do domova, byla zpráva, že zemřel otec Ferdinanda Ivo. Vypadalo to, že tak silný člověk přežije sto let, ale osud měl jiný plán.

Po posledním rozloučení s otcem se děti rozprchly. Zpočátku volaly matce, ale postupně se hlasy ztišily.

Paní Marie Fedorová se snažila volat sama, ale rychle pocítila, že už děti nemají na ni čas, a odstoupila. Tak žila posledních deset let. Každý rok někdo z dětí zavolal, připomněl si ji a ona se pak celý týden usmívala sama sobě.

Jednou, když seděla na lavičce a přemýšlela, uslyšela:

Dobrý den, tatičko Marie! za plotem stál mladý kluk a usmíval se. Nepamatujete si mě?

Marie se přimhouřila:

Mikuláši! Co to máš?

Ano, tatičko Marie! rozesmál se chlapec a vešel dovnitř.

Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez hostiny a jídla nedokázali žít. Marie ho znala jako věčného hladového chlapce. Vždy mu dávala něco k jídlu, občas i staré oblečení, a když rodiče pořádali další oslavu, nechala ho přenocovat u ní.

Rodiče Mikuláše nečekaně odešli. Chlapce odvezli pryč a od té doby ho Marie neviděla, ale moc mu chyběla.

Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? zeptala se s radostí.

Nejdříve v dětském domově, pak jsem šel do armády, pak jsem studoval. Teď jsem se vrátil na naši malou vlast. Chci naše vesnice zvednout!

Co tady zvednout? zamívala rukou Marie. Všichni už se rozptýlili.

Nic! Neztratím se!

A tak začal nový život pro Marii Fedorovou. Mikuláš se ujal hospodáře u pana Ivana největšího farmáře v jejich vesnici. Ve volném čase opravoval starý dřevěný domek, který po sobě zanechali rodiče, a pomáhal Marii na polích. Marie se smála, ale neříkala mu synku, spíše Mikuláši. Tak spolu prožili tři roky.

Jedu, tatičko Marie, jednou se rozloučil s úsměvem. Pan Ivan se zcela zklidnil, ale nechce platit za práci. Půjdu si vydělat v Praze. Nezlob se!

Co ty, Mikuláši, žádné urážky. Šťastnou cestu!

Znovu zůstala Marie sama. Občas se jí chtělo brečet od samoty, ale něco ji drželo při životě.

****

Dobrý den, tatičko Marie! zas zazněl známý hlas. Marie se podívala přes plot a uviděla známý obličej.

Mikuláši? To jsi ty?

Já, tatičko Marie! vysoký, dobře oblečený mladý muž vstoupil do dvora. Jsem zpátky! Na plný úvazek!

Ó, radost! rozplakala se Marie. Pojď dál, Mikuláši! Hned připravím čaj!

Čaj je fajn! usmál se Mikuláš. Právě jsem se vrátil domů. Nevěděl jsem, že tě zastavím, zapomněl jsem na hostinu!

Po půl hodině seděli šťastná Marie a spokojený Mikuláš u starých porcelánových šálků a povídali si, dokud jim slova nezmizela.

Už jsem připravená odejít, Mikuláši, zamrkala slzu.

Ne, ne! To si nemysli! řekl s úsměvem. Přijel jsem, teď spolu vesele budeme žít! Všichni nám budou závidět! Peníze už mám, rozjedu vlastní farmu! A ty?

Majitelé! Je tu někdo? probleskl dívčí hlas. Marie vykoukla okno a uviděla v dvoře dívku v krátkém kabátě a pod vysokými podpatky.

Koho hledáte? zeptala se Marie a Mikuláš skákal k dívce, aby jí vzal kufřík.

Jmenuji se Věra, představila se dívka, a ráda bych zůstala na vesnici. Město mi nesedí. Dědeček Alexandr mi řekl, že tu můžu pár měsíců usadit se. Říká, že pokud tu zůstanu, už nebudu chtít nic jiného. Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý, tak jsem přišla na vlastní pěst.

Žij, kolik chceš, řekla Marie nakonec, usmívajíc se. Pro mě je to jen radost.

Měsíc uplynul. Marie sledovala, jak Věra šikovně pracuje na zahradě. Ani se nezdá, že je to městská dívka! S Mikulášovou pomocí Věra znovu obdělala dlouho zanedbaný pozemek, rozdělila ho na záhony, postavila skleník a koupila sazenice od sousedů. S radostí začala vše sázet.

Mikuláš také neodpočíval. Ze svých výdělků postavil moderní farmu, najal dělníky, opravil Mariin střechu a místo staré kamenné kamny nainstaloval ústřičné topení.

Marie se usmívala od ucha k uchu. Už zase nebyla sama. Občas se jí zatočila smutná nálada, když si představila, že Věra brzy odjede do města. Už si na ni zvykla jako na pravnučku.

Jak to zvládnu tu zahradu sama, Věro? povzdechla si Marie, balíce koláče na cestu.

Babičko, nezapomeň naplnit sud s vodou. Mikuláš poleje! A já se vrátím! usmála se Věra.

Vrátíš se? radostně se ptala Marie.

Samozřejmě! Nemohu odtud odejít! Zamilovala jsem se do tebe, babi, celým srdcem. Navíc Mikuláš mi navrhl svatbu na podzim! Co bez muže? A on je pravý venkovák!

O rok později Marie sluníčkovala na terase a houpla kočárek s malým pravnosníčkem. Věra a Mikuláš už vedli farmu a společně rozkvétala celá vesnice.

Marie se podívala na spící pravnosníčka a pomyslela:

Nikdy už neodejdu do toho světa! Potřebuji pomáhat dětem!

A tak se rozloučila s přáteli, popřála všem “přidejte lajky a komentáře!” a připomněla, že každá podpora je motivací k dalším příběhům.

Rate article
DoN
‑Koho máte na mysli?