Naděžda stála v předsíni a dívala se na dva kluky se stejnými batohy. Za nimi se tyčil Ondřej, v každé ruce držel obrovskou tašku. Středa. Obyčejná středa, ne sobota.
— Koho jsi přivedl do mého domu? — zeptala se klidným hlasem. — Domluvili jsme se, že děti z tvého prvního manželství s námi bydlet nebudou.
Ondřej se protáhl kolem ní do chodby a položil tašky na podlahu.
— Nezačínej, Naděždo. Okolnosti se změnily. Měsíc, možná dva.
— Možná tři? — Naděžda si dřepla před dvojčata, usmála se na ně, pohladila je po hlavách. — Kluci, jděte do pokoje, na polici je stavebnice. Hrajte si, než si s tátou promluvíme.
Děti odešly. Naděžda zavřela dveře a otočila se k manželovi.
— Ondřeji, správně rozumím? Přivedl jsi děti ve středu, s věcmi, a postavíš mě před hotovou věc?
— Co jsem měl dělat? Jsou to moji synové! Nebo chceš, aby nocovali na ulici?
— Zajímavá logika. Když jsme se brali, přísahal jsi, že kluci zůstanou s Boženou. Pamatuješ? Nebo máš paměť výběrovou, jako nabídka v levném bufetu — jen to, co se hodí.
— Je to dočasné!
— Dočasné je sobota a neděle. Dvě tašky a tři měsíce jsou stěhování. Cítíš ten rozdíl?
Ondřej začal přecházet po chodbě.
— Nehodlám se ti zpovídat ze svých dětí. Tohle je i můj dům.
— Ne, Ondřeji. Tohle je můj byt. Byl před tebou a bude po tobě. Než zase řekneš slovo „můj”, koukni do dokumentů. Je tam jedno jméno, a není to tvoje.
Naděžda vytáhla telefon a vytočila číslo tchýně. Ondřej trhl.
— Polož to. Neopovažuj se volat mojí matce!
— Proč? Ty rozhoduješ za dva — možná ani ona neví, že se stala babičkou na plný úvazek.
— Naděždo, varuju tě!
— Varuješ? Před čím? Před tím, že za pět minut Hana bude vědět, jak její syn nakládá s cizím bytem?
Zvonění. Tchýně zvedla po třetím.
— Hanuško, dobrý večer. Víte, že Ondřej přestěhoval Matěje a Tadeáše k nám? Natrvalo. S věcmi.
Ticho. Pak hlas tchýně — překvapený a zmatený.
— Naděždo, nic jsem o tom nevěděla. Neřekl mi ani slovo. Jak to — s věcmi?
— Dvě velké tašky. A věta „měsíc, možná dva, možná tři”. Tak se ptám — je to rodinný plán, nebo jeho osobní improvizace?
— Proboha. Naděždo, jsem ti tak vděčná za trpělivost. Ty se přece každý víkend staráš o kluky, zatímco on běhá po kamarádech. Promluvím s ním.
— Děkuju. Ale už si to vyřídím sama. Potřebuju adresu Boženy. Chci pochopit, proč se zbavila dětí.
Tchýně nadiktovala adresu. Ondřej stál bledý, opřený zády o zeď.
— Na co potřebuješ její adresu? Co chystáš?
— Copak jsi zbledl? Když je všechno čisté, čeho se bát?
— Nešťourej se v tom, Naděždo. Není to tvoje věc.
— Není moje? Kluci jsou v mém bytě, spí na mém gauči, jedí u mého stolu. Každou sobotu a neděli s nimi kreslím, chodím na procházky, krmím je — a ty mezitím „ke kamarádovi” nebo „k mámě”. Která, jak se ukázalo, tě taky nevidí. Kam tedy jezdíš o víkendech, Ondřeji?
— Nemusím se ti zpovídat!
— Správně. Nemusíš. Ale ani já nemusím být chůvou pro cizí děti, zatímco jejich otec někde baží.
Naděžda přistoupila blíž a podívala se mu do očí.
— Dej mi telefon na Boženu.
— Ne.
— Proč?
— Protože ne! Dost výslechu!
— Víš, Ondřeji, když člověk nemá co skrývat, nekřičí. Prostě dá číslo a klidně pije kompot. Ty teď vypadáš jako kocour přistižený u ryby na stole. A rybu už jsi spolkl, a nevinný výraz se nedaří.
Ondřej zmlkl. Naděžda kývla.
— Dobře. Už je pozdě. Kluci jsou unavení. Ustel jim v obýváku. Zítra se k tomu vrátíme.
Noc byla těžká. Naděžda ležela s otevřenýma očima a vzpomínala na slova Růženy, své kamarádky, před rokem.
„Připrav se na překvapení, a nebude se ti líbit. U mojí sestry Vlasty to samé — rozvedla se, dítě má u sebe, ale při první příležitosti ho hodí po bývalém. Ne na den — na týdny, na měsíce. A alimenty vyžaduje pravidelně. Její bývalý nakonec odjel do jiného města, aby se nezbláznil.”
Tehdy Naděžda mávla rukou. Růžena vždycky dramatizuje. Ale teď každé její slovo znělo jako proroctví.
Ráno se Ondřej začal chystat.
— Musím jet. Práce.
— Jasně. Ty máš vždycky práci. O sobotách obzvlášť.
— Už zas?
— Ještě jsem nezačala. Jeď. Postarám se o kluky. Jako vždycky.
Vyšel. Naděžda počkala dvacet minut, oblékla dvojčata a odvezla je k Haně.
Tchýně otevřela dveře, uviděla vnuky a hned vše pochopila.
— Pojďte dál, moji milí. Babička udělá palačinky.
Kluci vběhli dovnitř. Hana přidržela Naděždu za ruku.
— Naděždo, promiň mu. Nevím, co se s ním děje. Lže i mně.
— Hani, potřebuju přesnou adresu Boženy. Říkala jste ulici, ale číslo domu a byt?
— Zelená 14, byt 41. Naděždo, jen neřež z horka.
— Neřežu. Opatrně vyndavám. Jako chirurg.
Naděžda jela na adresu. Vchod, čtvrté patro, dveře s číslem 41. Zazvonila. Kroky. Cvaknutí zámku.
Dveře otevřel Ondřej.
Vteřina. Dvě. Tři. Jeho tvář se protáhla, ústa pootevřela, oči těkaly jako u člověka přistiženého při nejzřejmější lži.
Naděžda se na něj mlčky podívala. Pak na chodbu za ním — ženský plášť na věšáku, pantofle. Pak znovu na muže.
Neřekla ani slovo. Otočila se a šla dolů po schodech.
— Naděždo! Počkej! To není… Jen jsem pomáhal! Teče kohoutek, zavolala, přijel jsem!
Hlas ji doháněl, odrážel se od stěn schodiště. Naděžda se neotočila. Vyšla na dvůr, zhluboka se nadechla a vytáhla telefon.
První hovor — zámečníkovi.
— Dobrý den. Potřebuju vyměnit zámek u vchodových dveří. Adresu nadiktuju. Za hodinu můžete? Výborně.
Druhý hovor — přepravní služba.
— Zdravím. Potřebuju dva nosiče na sbalení a odvoz věcí. Malý objem — pár pytlů oblečení, pracovní stůl, křeslo. Adresa dodání jiná. Ano, všechno na jednu cestu.
Naděžda šla rychlým krokem. Bylo jí vše jasné. Božena strčila děti k Ondřejovi, vlastně k Naděždě, aby uvolnila byt pro schůzky s bývalým manželem. Klasická šablona: děti tam, milenec zpátky.
Ale Božena měla zákonného manžela — Oleg. Hana jeho jméno zmínila. A Naděžda už věděla, co dělat.
Když došla k domu, zámečník už stál u vchodu s kufříkem nářadí. Nosníci přijeli za patnáct minut. Naděžda otevřela byt a klidně, metodicky, bez spěchu sbalila Ondřejovy věci.
Jeho zimní bunda. Jeho boty. Tři police knih. Stůl z pracovny, rozkládací křeslo, dva pytle oblečení. Dětské věci — opatrně, do tašek. Hračky. Batohy.
— Kam to vézt? — zeptal se starší nosič.
— Zelená 14, byt 41. Nechte u dveří. Pokud neotevřou — u vchodu.
Zámečník vyměnil zámek za čtyřicet minut. Dal tři nové klíče. Naděžda zaplatila, zavřela dveře a sedla si na zem v tiché chodbě.
Telefon zazvonil za hodinu a půl. Číslo Ondřeje.
— Naděždo! Cos to provedla?! Volá mi Božena, řve, že přivezli nějaké pytle!
— Správně. To jsou tvoje věci. A věci tvých dětí. Poslala jsem je na jedinou adresu, kde trávíš soboty.
— Zbláznila ses! Má manžela! Oleg přijede večer — co si pomyslí?!
— Oleg? O něj se nestarej. Už jsem mu napsala. Přiložila adresu, čas tvé návštěvy a stručný obsah vašich „kohoutků, co tekly”. Ukázal se být velmi chápavým člověkem. Odpověděl jedním slovem: „Děkuju.”
— Ty… Ty jsi to neudělala.
— Udělala, Ondřeji. A udělala bych dřív, kdybych ti celý rok věřila každé slovo. Víš, je to skoro vtipné — byl jsi tak přesvědčený o mé hlouposti, že ses přestal schovávat. Přivedl jsi děti ve středu, a sám jel k Boženě přes hlavní dveře. Ani jsi neotočil hlavu — co kdyby žena za rohem?
— Naděždo, poslouchej…
— Ne, ty poslouchej. Kluci jsou u Hany. Zdraví, sytí, hrají si se stavebnicí. Zámek jsem vyměnila. Žádost o rozvod podám v pondělí.
— Takhle nemůžeš! My jsme přece…
— Co „my jsme”? Domluvili jsme se? Ano, Ondřeji, domluvili. Děti — u Boženy. Víkendy — naše. Věrnost — vzájemná. Porušil jsi všechny tři body za jeden rok. Kdyby to byla smlouva, dostal bys penále.
— Nezradil jsem tě!
— Otevřel jsi dveře bytu své bývalé ženy v sobotu ráno v domácích pantoflích. To se sice dá nazvat „pomoc s kohoutkem”, ale pak jsi ten nejhorší instalatér ve městě — protože kohoutek stále netěsní.
Ondřej zmlkl. Naděžda slyšela, jak těžce dýchá.
— Odkud víš o tom kohoutku?
— Včera jsem slyšela, jak si nacvičuješ výmluvu. Mumlal sis pod nos v koupelně, myslel jsi, že spím. „Teče kohoutek, zavolala, jen jsem se stavil.” Ondřeji, lžeš i neuměle. Aspoň „praskla trubka” — to zní solidněji.
— Naděždo, přijedu. Promluvíme si normálně.
— Nepřijížděj. Klíče jsou jiné. Rozhovor skončen. Chci, abys sis zapamatoval tohle: souhlasila jsem, že si tě vezmu, i když jsem věděla o dětech. Milovala jsem je. Každý víkend — park, kreslení, knížky, a ty mezitím údajně ke kamarádovi nebo k mámě. Hana mimochodem potvrdila — za poslední čtyři měsíce jsi u ní nebyl ani jednou.
— To řekla?!
— Nejen to řekla. Řekla: „Naděždo, jsem ti vděčná, že snášíš mého syna. Nezaslouží si to.” A víš co? Má pravdu.
— Nemám kam jít.
— Máš adresu Boženy, kde se cítíš jako doma. Máš adresu Hany, která čeká na vysvětlení. Máš konečně celou planetu Zemi — místa dost. Můj byt už na seznamu není.
.
Naděžda stiskla tlačítko a zablokovala číslo. Pak zablokovala všechny možné způsoby spojení. Pak si sedla na stoličku v chodbě a minutu seděla v tichu.
Telefon zazvonil z neznámého čísla. Zvedla.
— Naděždo? Tady Oleg. Manžel Boženy. Bývalý manžel, zřejmě ode dneška.
— Olegu. Je mi líto, že to tak dopadlo.
— Nelitujte. Dlouho jsem tušil, ale chyběl mi fakt. Vy jste mi ten fakt darovala. Pytle jeho věcí u mých dveří — to je, víte, přesvědčivější než jakákoli fotka.
— Stál ve vašich pantoflích.
— V zelených? S dinosaury?
— Ne. V šedých, kostičkovaných.
— To jsou moje slavnostní. Neuvěřitelné. Dokonce nosí cizí pantofle.
Oba zmlkli. Pak se Oleg tiše zasmál.
— Víte, Naděždo, teď stojím na balkoně, dívám se na dva pytle harampádí u vchodu — a je mi nějak lehko. Jako by mi amputovali zub, který bolel tři roky.
— Zub se neamputuje. Zub se trhá.
— U mě to byl takový zub, že jen amputace.
— Hodně štěstí, Olegu.
— I vám. Jsme spolu, jak se říká, na jedné lodi. Jen vy veslujete rychleji — já bych ještě měsíc váhal.
Zavolala Růžena.
— Naděždo, jak se máš? Viděla jsem, že jsi online, ale nepíšeš.
— Růženo, měla jsi pravdu.
— Kvůli překvapení?
— Kvůli překvapení. Nelíbilo se mi.
— Povídej.
— Přivedl děti s věcmi, a sám jezdil k bývalé. Jela jsem na adresu — otevřel mi dveře. V domácích pantoflích. Překvapení.
— A co ty?
— Vyměnila zámky, poslala jeho věci nosiči k bývalé, napsala jejímu muži, podávám rozvod.
— Za kolik hodin jsi to stihla?
— Za čtyři. Možná za tři a půl.
— Naděždo, ty jsi robot. Já bych týden brečela do polštáře.
— Brečet budu potom. Teď nemám čas. Teď musím zavolat Haně a zjistit, jestli kluci večeřeli.
A mezitím Ondřej stál uprostřed ulice s telefonem, který nepřetržitě vibroval. Božena volala pošesté. Oleg poslal zprávu ze tří slov: „Vyber si svoje věci. Kreténe.” Matka napsala: „Přijeď. Budeme mluvit.”
Nikomu neodpovídal. Stál a díval se na obrazovku, kde každé zvonění bylo rozsudkem.
Před rokem bylo všechno dokonalé. Žena miluje, děti zařízené, bývalá k dispozici, její muž nic neví. Dokonalá konstrukce. Jako domeček z karet.
Domeček z karet se zřítil za čtyři hodiny. Jedna cesta Naděždy na adresu — a všechno se rozpadlo. Žena vyměnila zámky. Oleg zjistil pravdu. Matka čeká na vysvětlení. Božena v panice.
Telefon zazvonil znovu. Božena.
Zavěsil. Dal telefon do kapsy. A šel ulicí, nevěděl kam, nevěděl proč, nevěděl — co teď.
A Naděžda mezitím volala tchýni.
— Hani, kluci večeřeli?
— Večeřeli, Naděždo. Palačinek snědli každý čtyři kusy. Už spí.
— Děkuju vám.
— Naděždo… podala jsi na rozvod?
— Podám v pondělí.
— Nebudu tě přemlouvat. Zasloužil si to. Ale kluci… Ty ses k nim přimkla?
— Přimkla. Matěj mi kreslí přáníčka každou neděli. Tadeáš se naučil číst — mně první přečetl slovo „slunce”.
— Udělala jsi pro ně víc než jejich otec za poslední rok.
— Kluci za nic nemůžou. Kdybyste potřebovali pomoc — jsem nablízku. Ale s Ondřejem — konec.
— Vím, Naděždo. Vím.
Naděžda položila telefon na noční stolek. Byt byl tichý, prázdný a — její. Žádné cizí tašky v chodbě, žádná cizí lež ve vzduchu, žádné cizí pantofle u dveří.
Přistoupila k zrcadlu a podívala se na sebe. Oči suché. Brada zvednutá. Osmadvacet let — a za jeden den zestárla i omládla zároveň.
Kamarádka Růžena poslala zprávu: „Jsem na tebe pyšná.”
Naděžda se usmála a odpověděla: „Děkuju. Teď žiju dál.”
