Kocourka zradili, vyhodili a otočili se k němu zády kvůli výsledku testu. Bylo to v zimě v krutém mrazu.
Kocoura, kterého pojmenovali Vojtíšek, objevili přímo u vchodu do jeho domu v jednom z pražských sídlišť. Chudák pobíhal bezradně sem a tam, úpěnlivě mňoukal, drápal na ledovou kovovou bránu a zoufale ji dokonce hryzal zuby. Měl panickou hrůzu z ulice nikdy předtím ještě nebyl venku. Byl to bytový, hýčkaný kocour, zvyklý na teplo a péči, rád důvěřoval lidem. Běžel ke každému kolemjdoucímu, ať už to byl soused nebo cizinec, třel se o jejich nohy, celé tělo se mu třáslo, hleděl jim do očí s prosbou o záchranu před tímhle hrozivým světem, do kterého ho vytrhli z měkkého pelíšku u radiátoru. Do sněhu, do vichru, do ledového ticha.
Důvod, proč skončil na ulici, byl až směšně prostý. Majitelka se rozhodla pořídit dalšího mazlíčka zahlédla na internetu inzerát na čistokrevné koťátko zdarma a okamžitě zatoužila ho mít doma. Kurátorka z útulku chtěla, aby nechala už stávajícího kocoura vyšetřit. Veterinární rozbor ukázal, že Vojtíšek je nositelem viru kočičí imunodeficience. Nemoc se však nijak neprojevovala, nebyla vůbec nebezpečná pro člověka ani pro psa, protože virus je naprosto specifický pouze pro kočky.
Navíc u samotného Vojtíška šlo jen o laboratorní pozitivitu jeho imunita držela virus v šachu. Ale to majitelce nestačilo. Nemocného kocoura doma nechci, co když to je nakažlivé, rozhodla. Ani se nepokusila zjistit víc, ani si nenačetla, že pro lidi a jiné živočichy nepředstavuje virus žádné riziko. Prostě vzala svého domácího kamaráda a vynesla ho mezi sněhové závěje, do pražské zimy.
O neštěstí dala vědět paní vrátná. Všimla si, že kocourek už nemňouká u dveří, ale leží skrčený do klubíčka přímo na sněhu. Přemrzlý, slabý začal usínat. A spánek v mraze, to bývá někdy poslední cesta. Tato žena ho nenechala napospas: odnesla ho do své recepce, položila na vlastní kabát blízko k topení a nabídla mu ze svého oběda. Ta obyčejná česká pohanková kaše se v tu chvíli Vojtíškovi stala doslova záchranou teplo i jídlo ho vrátily z hranice mezi životem a smrtí.
Kocourka pak odvezli do útulku. Přehřátí bylo vážné, nachlazení se projevilo také, ale léčba ho stavěla opět na nohy. Dnes je Vojtíšek zdravý, silný a znovu věří lidem. Podstoupil kastraci, je očkovaný a má vystavený veterinární pas.
Je to ještě mladý kocour má tři roky. Neuvěřitelně přítulný, touží po lidské blízkosti: objímá tlapkami, vrní do ucha jako by zpíval své kočičí písničky, miluje otírání a pusinkování. Každé loučení s dobrovolníky je pro něj těžké a s těžkým srdcem se vrací vždycky zpátky do klece. Je to skutečně domácí kocour, stvořený do bytu, k teplu a do milujících rukou.
