Dnes je pondělí. V kartě Mírka stály tři vrácení za rok a půl. Dobrovolníci už ani nediskutovali, komu ho dál nabídnout.
Já jsem tu noc zůstal sám. Lenka položila přepravku na dlažbu a rozepnula zip. Zrzavý kocour vylezl pomalu, očichal roh klece, obešel misku s vodou a sedl si zády ke dveřím. Pět a půl kila klidné tvrdohlavosti. Dělal to pokaždé stejně. Věděl jsem už: ani se neotočí.
Večerní směna skončila, všichni odešli. Zůstali jen ti, které si nikdo nevyzvedl.
Projel jsem prstem po studené mříži.
– Tak co, Mírku. Vítej zpátky.
Kocour se ani nehnul.
Druhý den jsem rozložil tři vratové formuláře na stůl.
První rodina, mladý pár. Dvoupokojový byt na sídlišti v Brně, balkon s výhledem na parkoviště. Důvod vrácení: „agresivní, schovává se, nejde do kontaktu“. Vydrželi čtrnáct dní.
Druhá rodina. Žena kolem čtyřiceti, garsonka po čerstvé rekonstrukci. „Neadaptoval se, syčí, zalezl pod vanu“. Deset dní.
Třetí. Muž se sedmiletou dcerou. „Dítě je zklamané, kocour si nehraje, sedí v koutě“. Jeden týden.
Přečetl jsem všechny tři lístečky a promnul si kořen nosu. Papír voněl tonerem a cizími kuchyněmi. Formulace byly podobné, a z té podobnosti mě svrbělo něco jako tříska pod nehtem, ale nemohl jsem se chytit, co to je. Všechny rodiny prošly pohovorem. Všechny podepsaly smlouvu. Všechny slíbily trpělivost.
Štěpán nakoukl do kanceláře, opřel se ramenem o futra. Vysoký, hubený, v nataženém šedém svetru. Brýle v tenké obrubě mu sjely na špičku nosu.
– No… zase Mírek?
– Hm.
– Možná je prostě takovej, Tomáši. Copak, některý jsou.
– Jako jakej?
Pokrčil rameny a protáhl samohlásku, jak měl ve zvyku.
– No… smolař.
Slovo viselo ve vzduchu. Sevřel jsem kelímek s kávou, plast zapraskal a promáčkl se dovnitř. Uvolnil jsem prsty a odstavil kelímek. Kávová loužička se rozlila po stole až k okraji formuláře.
Druhé rodině jsem volal o poledni. Zvedli to až po šestém zvonění.
– Haló? Jo, pamatuju. Zrzavej. Mírek. Ne, je nám bez něj dobře, díky.
Hlas ženy byl klidný, skoro zdvořile nudný. Za zdí pustil někdo televizi a slyšel jsem tlumený smích studiového publika, jako by v cizím bytě všechno běželo podle plánu.
– Popište, jak se choval první den?
– První? Zalezl pod vanu a seděl tam. Volali jsme. Tahali jsme ven. Strkali mu granule přímo pod čumák. Syčel. Druhý den jsem ho zkusila pohladit. Drápl mě do ruky, až tekla krev.
– A potom?
– Potom jsem si řekla: když kocour nechce žít s lidmi, nemá cenu ho trápit.
Přitisknul jsem telefon ramenem a zapsal do sešitu: „tahali zpod vany“. Podtrhl jsem.
– A dali jste mu čas být sám? Bez pokusů o kontakt?
Pauza. Šustění sluchátka v cizí dlani.
– A proč bych brala kocoura, když se ho nemám dotýkat?
Nic jsem neřekl. Rozloučil jsem se, položil telefon na stůl a dlouho seděl s bradou opřenou o dlaň. Za oknem bubnoval déšť na plechový přístřešek pravidelně jako metronom.
Na sousední stránce sešitu jsem našel poznámku od první rodiny, napsanou před měsíci: „snažili se brát na ruce od prvního dne“. Dal jsem vedle otazník a zavřel sešit. Ale otázka nezavřela.
V sobotu zůstal Štěpán do noci.
Vešel jsem potichu. Svítilo se jen v chodbě vzadu, kde stály klece pro dlouhodobý pobyt.
Štěpán seděl na bobku před klecí Mírka. Nemluvil. Jen seděl a koukal do podlahy, a kocour za mřížemi dělal to své: záda ke dveřím, ocas omotaný kolem tlapek, uši mírně dozadu.
Chtěl jsem ho zavolat. A zarazil jsem se. Protože jsem to uslyšel.
Mírek přede.
Potichu, skoro na hraně slyšitelnosti. Rovnoměrný, hluboký zvuk jako bzučení zářivek, jen jemnější. Jako by uvnitř kocoura běžel malý motor, který se spouštěl jen v tichu. Když nikdo nenatahoval ruce a nestrkal granule pod čumák.
Štěpán vstal, otočil se k východu a málem do mě vrazil.
– No… já jenom… kontroloval misky.
– On přede.
– Jo. Často to dělá. Když si myslí, že je sám.
– Dlouho to víš?
Štěpán si narovnal brýle.
– Od října, tuším. Tenkrát jsem zapomněl klíče a vrátil se pro ně. A on seděl a přede. Pak skříply dveře a on hned ztichl. Jako by ho vypnul.
Opřel jsem se o zeď. Omítka byla drsná a studená pod lopatkami. Z klece nešel ani hlásek. Mírek ztichl, jak vycítil druhého člověka.
A v tom tichu mi došlo, čemu se ty tři formuláře podobaly.
Ne popisu složitého kocoura.
Popisu lidí, kteří chtěli lásku hned. Mazlení na povel. Vděčnost první večer. Kontakt na požádání, jako vypínač na zdi: zmáčkneš, dostaneš.
Tři rodiny si vzaly Mírka a hned po něm sáhly rukama. Vytáhly z úkrytu. Přitiskly k obličeji. Posadily na klín. A když živá bytost odpověděla jediným způsobem, který měla – schovala se, syčela, stáhla – oni pečlivě vyplnili formulář: „agresivní“, „neadaptoval se“, „nechce si hrát“.
Otevřel jsem sešit. A našel třetí poznámku, kterou jsem si napsal už při vrácení od poslední rodiny, ale nepřikládal jsem jí význam: „Dcerka brečela, protože kocour nechtěl sedět na klíně“.
Formulace se pokaždé měnily. Ale čin zůstával stejný.
V pondělí jsem přepsal instrukce. Stará verze, kterou rozdávali všem, začínala slovy: „Kocour potřebuje mazlení a trpělivost“. Nová začínala jinak.
Přečetl jsem Štěpánovi nahlas, držíc papír v natažené ruce, jako bych nevěřil vlastnímu písmu:
– První týden nesahat. Nevolat. Nevyndavat. Postavit misku, vodu, záchod a zavřít dveře do jeho pokoje. Chodit jen kvůli krmení. Nedívat se do očí. Nepokoušet se hladit.
Štěpán si hvízdl.
– No… to je instrukce, jak kocoura ignorovat.
– To je instrukce, jak mu nebránit, aby si tě zamiloval.
Odmlčel jsem se a dodal tišší:
– Rok a půl jsme lidem vysvětlovali, že ten kocour je složitý. A on není složitý. Je opatrný. A my jsme ho posílali k těm, kdo si pletou trpělivost s očekáváním.
– V čem je rozdíl?
– Očekávání chce výsledek. Trpělivost nechce nic.
Štěpán protáhl samohlásku, jako by si odpověď zkoušel. Mlčel. Světlo nad námi bliklo a Mírek na konci chodby krátce trhl uchem – tím trženým, levým.
Čtvrtá rodina přišla za tři týdny. Žena kolem padesáti s tichým hlasem a opálenýma rukama. Poslouchala nové instrukce, kývala. Jen jedno upřesnila:
– A když za měsíc bude pořád sedět zády?
Podíval jsem se jí do očí.
– Tak potřebuje víc než měsíc.
Kývla. A vzala přepravku.
Mírek uvnitř mlčel. Zády k mřížím, ocas kolem tlapek, uši mírně dozadu. Jako obvykle.
Fotka přišla za měsíc. Bez popisku, bez komentáře. Jen snímek. Parapet, za sklem zimní dvůr, květináč s nějakou rostlinou.
A kocour. Zrzavý, s bílým hrdlem a trženým levým uchem.
Seděl čumákem do pokoje.
Ukázal jsem fotku Štěpánovi. Narovnal si brýle, koukal, pak ještě jednou.
A řekl tiše, bez obvykle protažené samohlásky:
– Takže to nebylo v něm.
Schoval jsem mobil do kapsy. Kartu Mírka jsem vytáhl ze složky „dlouhodobý pobyt“ a přesunul do spodní zásuvky stolu. Tam, kde ležely ty pár příběhů, které se nemusí převyprávět. Stačí si je pamatovat.
A já si dnes večer píšu do deníku: někdy je největší laskavost nechat věci v tichu. Neočekávat. Jen být. A čekat, až se kocour otočí sám.
