Kocour upřeně mlčel a pozoroval ji. Anna, zhluboka se nadechla, dodala si odvahy a natáhla se k němu – věřila, že rukávy kožené bundy ochrání její ruce před drápky načechraného černého pasažéra… Směna končila a Anička zamířila na konec autobusu, nahlížejíc pod každou sedačku s pečlivostí, jaká byla doma jejím druhým já – i v autobuse chtěla mít stejně uklizeno jako ve svém bytě, kde se nikdy nezatoulal žádný nepořádek. Možná proto, že nebylo komu dělat nepořádek? „Anno, měla by sis najít chlapa,“ radily jí tety-dispečerky. „Je ti už skoro třicet a stále jsi sama, navíc máš chlapácké povolání, málokterý chlap by to vydržel, když jsou někteří cestující takoví rváči!“ „Já mám na dobré lidi štěstí,“ usmívala se Anna. „A práce mě baví. A muž – to přece není kočka nebo pes, abych si ho jen tak pořídila!“ Tety si vyměňovaly pohledy. Ony už dávno věděly, že s chlapem bývá víc trápení než s jakýmkoli čtyřnohým kamarádem. „Tak si pořiď aspoň kočku,“ radily a mrkaly. „Aspoň nebudeš pořád sama!“ Anna jen povzdechla: „Kočku zatím neseženu,“ odpovídala dobrosrdečným tetičkám, večer zapnula rádio, udělala si večeři, četla a šla spát… Dny se podobaly jeden druhému jak vajíčko vajíčku, volné víkendy neměla ráda. Tehdy měla až moc času pro sebe a často vyrážela jako obyčejná pasažérka cestovat pražským autobusem… Ten den nebyl ničím jiným než všechny ostatní – až do chvíle, kdy po směně začala vymetat nepořádek po cestujících a nakoukla pod zadní řadu sedaček. Jen co nahlédla, ucukla. Dva zářící kočičí oči na ni hleděly! „Hej, kdo jsi? Čiči-čiči-čiči! Jak ses tam dostal?“ sedla si Anna na bobek. „Ty ses tady ztratil?“ Kocour tiše seděl a sledoval ji. Anna se zhluboka nadechla, natáhla ruku a doufala, že rukávy kožené bundy ji ochrání před drápky chlupatého černého pasažéra. Kocour se nechal vytáhnout, Anna si ho lépe prohlédla. Byl nádherný. Plemena koček neovládala, ale podle typické zploštělé tvářičky a peříčkovitě husté srsti poznala peršana. Na krku měl obojek s přívěskem. „Merlin,“ přečetla Anna jeho jméno. „To jsi vážně ty? Velký mág a čaroděj?“ Kocour zívnul, aniž tu možnost vyvracel. „Co teď s vámi, Vaše Magickosti?“ rozhodla Anna, že s kocourem tímto jménem je třeba jednat s úctou. „Kde budeme hledat vaše páníčky?“ Kocour na ni znovu hleděl a sotva patrně zívnul. Asi měl hlad a chtěl jít spát. Bylo jasné, že možnosti jsou dvě – a která srdce by nechala bezprizorního kocoura na ulici? „Dobrá,“ rozhodla Anna, „dneska spíš u mě, zítra vytisknu letáky i s tvojí fotkou. Někdo tě určitě hledá!“ Kocour neprotestoval, ale když se Anna vydala k východu, vykroutil se z jejích rukou a zmizel zpátky pod sedadlem. Vrátil se s něčím v tlamě. „Copak tam máš?“ zeptala se Anna a sklonila se. Kocour jí do dlaně položil losovací lístek – los. „No teda!“ divila se Anna té náhodě. „Takže tvůj páníček ztratil najednou tebe i los?“ Kocour na ni mrknul pohledem, co říkal: Tak pojďme domů, ne? Anna se už těšila na cestu zpět. Cestou koupila pro chlupatého návštěvníka něco na zub, i když měla problém rozhodnout se mezi mnoha druhy kočičích pochoutek. Merlin si vybral sám. „Ty jsi ale chytrý kocour!“ pochválila ho Anna. Doma se rychle zabydlel. Anna neměla kočičí mističky, dala mu dvě podšálky s vodou a krmením, a když kocour dojedl, vyfotila ho, vytiskla plakáty, kde však raději nezmiňovala jméno ani los. Zítra měl být plakát nalepený v autobusu, jenže Anna zjistila zapeklitý problém – co s kocourem během šichty? Vzít ho s sebou, nebo ho nechat samotného? Vzpomněla si na souseda – Karla, který pracuje z domu a s takovým kamarádem by si jistě dokázal poradit. Anna se odvážila, zabouchala na dveře a vysvětlila, o co jde. Karel souhlasil, vzal si klíč. Pak už šlo vše rychle. Večer na balkoně Anna pozorovala s Merlinem hvězdy, jedno světélko padlo a ona si v duchu něco přála… Usnula spokojeně, snad proto, že jí kocour Merlin předehrál nejkrásnější ukolébavku. Druhý den si Anna s úlevou všimla, že nikdo na inzerát v autobusu nereaguje. Bylo jí trochu stydno, že se raduje – ale domů už se těšila, protože tam na ni čekali… Bytem voněla výborná káva – tu přinesl Karel. Kocour Merlin se rozvaloval spokojený, Karel se pochlubil, že díky kocourovi znovu psal pohádky a vymyslel příběh o čarodějném kocourovi. Anna byla nadšená, když mohl večer slyšet jeho pohádku a spolu s nimi seděl Merlin a shovívavě na ně shlížel, jako by oni byli jeho rozpustilé koťata. Pak však někdo zazvonil u dveří – podle hlasu za dveřmi někdo po kocourovi přišel. Na prahu stál vysoký starý pán v dlouhém černém kabátě. Smál se, ukázal, že Merlin je opravdu jeho – kocour skočil rovnou do náruče starého pána. „Děvčátko, nezlobte se, přišel jsem pro Merlina. A rovnou vám povím, jak se jmenuje – i něco dalšího nepostrádáte?“ Anna zrudla, šla pro los. Stařík však její ruku s losem jemně odstrčil. „To je vaše. Vy jste jej našla, Merlin souhlasí.“ „Ale co když je výherní?“ „Budete pořád odmítat svou šanci být trochu šťastnější?“ zasmál se stařík. A právě na tohle nové štěstí si přála při padající hvězdě… Starý pán popřál Anně štěstí, Merlin na rozloučenou moudře zablikal očima. Druhý den si Anna zkontrolovala los, a – světe, div se – vyhrála dovolenou k moři! Její šéf jí popřál dovolenou, a ona si užila všechno, o čem kdy snila. Když se vrátila domů, potkala souseda Karla, který jí oznámil, že jí někdo vzkázal ještě jedno překvapení. A z Karlovy náruče vykouklo huňaté perské kotě, se známým pohledem ve tváři. „Tohle je syn tvého kocoura – jmenuje se Artur. Stařík řekl, že jeho výchovu může svěřit jenom tobě,“ zarazil se. „Tedy… vlastně nám…“ Anna sáhla po dlaních Karla i Artura a svět se stal zase o kapku přívětivějším, laskavějším a šťastnějším místem…

Kocour na ni beze slova zírá. S tichým povzdechem a trochou odvahy se Antonie natahuje jeho směrem, doufajíc, že rukávy kožené bundy ochrání její ruce před drápky chlupatého černého pasažéra

Končí směna a Antonie se vydává dozadu autobusu, pečlivě kontroluje prostor pod každou sedačkou.

Autobus je pro ni jako druhý domov a doma má Antonie vždycky čisto. Možná proto, že tam není nikdo, kdo by dělal nepořádek?

Tončo, už by sis měla někoho najít, popichují ji tetičky-dispečerky. Táhne ti na třicet a pořád jsi sama. A ta tvoje práce? To přece není ženský povolání! Chlapi tu často nevydrží s nervy, s těmi pasažéry je to někdy na zabití!

Já mám cestující většinou v pohodě, odpovídá žena klidně. A práce mě fakt baví. A manžel, to není ani kocour, ani pes, abych si ho pořídila, ne?

Tety na sebe spiklenecky kouknou. Dobře vědí, že s chlapem je někdy víc starostí než se zvířetem.

Tak si pořiď aspoň kocoura, radí. Aspoň nebudeš úplně sama!

Antonie povzdychne: Kocoura si zatím nepořídím, říká laskavým ženským, a vydává se domů pustí si muziku, něco dobrého si uvaří, čte si a jde spát

Dny jsou jeden jako druhý. Víkendy nemá ráda to má až moc volného času. V takových chvílích sedne do autobusu a sama se projíždí městem.

Líbí se jí ten pocit být cestující, která jede za štěstím a krásným životem

Dnešek není nijak výjimečný. Po jízdě prochází autobus, aby dala interiér zase do pucu.

Když nakoukne pod poslední sedačku, zarazí ji dvojice jasně svítících očí.

No ne, kdo tam je? Čičičiči! Ty ses tam ztratil? Antonie si dřepne. Nezabloudil jsi?

Kocour jí jen mlčky oplácí pohled.

S novou dávkou odvahy se Antonie pomalu natáhne, doufá, že rukávy bundy jí zachrání kůži od drápů chlupatého pasažéra načerno.

Kocour jí nechá se vytáhnout Antonie se na něj lépe podívá.

Je nádherný.

Plemenům moc nerozumí, ale ta zvláštní hlavička a hustá srst napovídají, že je to perský. Na krku má obojek s přívěskem.

Merlin, přečte Antonie nahlas, když kocoura otáčí. No teda slavný čaroděj, že by?

Kocour zívne protest žádný.

Co s tebou, Vaše kouzelnická výsosti? pronese Antonie slavnostně, protože kocour s takovým jménem si zasluhuje úctu. Kde máme hledat tvého pána?

Kocour se na ni dívá a vypadá, že by se docela najedl a šel by už někam spát.

Antonie pochopí, že má vlastně jen jednu možnost. Dobře, jsou dvě ale kdo by nechal bezprizorního kocoura na ulici?

Takže dnes budeš nocovat u mě. Zítra vytisknu leták s tvojí fotkou. Určitě tě někdo hledá!

Kocour nesouhlasně nezavrní a když Antonie zamíří k východu, začne se z její náruče kroutit. Sleze na podlahu a vrátí se pod sedačku. Čumákem přinese v zubech cosi do její natažené dlaně.

Copak to máš? Antonie se skloní.

Kocour pustí do dlaně stírací los.

No teda! podiví se Antonie. Tak ty ses nejen ztratil, ale ještě tu byly i peníze, co?

Kocour zívl jako by říkal, Pojďme už domů.

Antonie jde domů, v hlavě plánuje, jestli do inzerátu o kocourovi zahrnout i ten los. Co když někdo přijde a bude se chtít kocoura i losu zmocnit lstí?

Bude to muset vymyslet chytře! Zatím aspoň koupí něco dobrého pro hosta.

Tak co bys chtěl? ptá se v malém večerním krámku a zírá na regály s granulemi a kapsičkami.

Merlin si nechává čas, pak se sám natáhne ke konkrétní kapsičce a jasně dává najevo, co si přeje.

Fakt chceš tuhle? ujišťuje se.

Merlin kapsičku popadne zuby jasno.

Ty jsi chytrý kocour! pochválí ho.

Merlin vydá zvláštní zvuk, jako by říkal, To přece vím! S nákupem pro sebe i kocoura Antonie míří domů

Tak se tu uveleb! nabídne, když Merlina položí na podlahu svého bytu.

Merlin okamžitě vyráží na průzkum. Antonie jde připravit večeři. Misky pro kočky nemá, takže dvě podšálky musejí stačit na jídlo a vodu.

Když se kocour najedl, Antonie ho vyfotí a vytiskne letáček. Ani slovo o jméně nebo o stíracím lose.

Vytiskne ho na domácí tiskárně a ukáže ho Merlinovi.

No podívej, jak ti to sluší! Zítra nalepím v autobusu, třeba se tvůj majitel ozve. Jéje!

Ztuhne zítra má směnu Kam s kocourem?

Vzít ho na linku? To by ji moc rozptylovalo a řidič má mít pozornost na cestě, ne? Nechat ho doma samotného? To je pro zvíře stres, vždyť ho právě ztratil někdo jinde!

Pak ji napadne Karel soused z vedlejšího bytu. Pracuje z domu, nepotřebuje být v kanceláři nebo za volantem. Stačí počítač a internet.

Občas se míjejí na schodech, když Karel jde koupit jídlo. Je vysoký, trochu ňouma, nosí brýle.

Popravdě se sotva zdraví, ale Karel by se mohl o kocoura postarat.

S trochou trémy zaklepe Antonie na sousedovy dveře. Otevře jí Karel, rozcuchaný, v pantoflích a teplácích, s překvapením v očích.

Vysvětlí mu situaci co nejsrozumitelněji. Karel jen přikývne a vezme si od ní klíče.

Na chvilku to Antonii zaskočí že se soused ani moc nezajímá. Povzdechne si a jde domů zavolat:

Čičičí! Merline, kdepak jsi?

Kocour sedí u balkonových dveří a dává jasně najevo, že chce ven.

Antonie se zarazí ale pak, protože Merlin je očividně rozumný tvor, otevře. Společně jdou na balkon.

Merlin hbitě vyskočí na zábradlí. Antonie vykřikne a chce ho zachytit.

Kocour se po ní ohlédne s trochou povýšenosti a pak zvedne hlavu ke hvězdám. Antonie hladí jeho kožich a také vzhlédne.

Nebe je poseté tisícem světel. Vidí padat hvězdu rychlou a jasnou, jak slza po obloze.

Kocour ji postrčí tlapkou, očima jako by říkal: Přej si něco. A ona si přeje

Usne hned, sotva si lehne. Možná za to může ten chlupatý kocour, který přede vedle ní ukolébavku.

Ráno ještě jednou vysvětlí Karelovi, co a jak, a vyráží do práce.

Celý den vozí lidi po Praze letáček s fotkou kocoura visí za okénkem, ale nikdo se nehlásí.

Antonii je to tak trochu trapné ale současně potají šťastná. Domů letí, jako by měla křídla, protože ví, že na ni někdo čeká.

Doma voní čerstvá káva. Většinou pije instantní, ale tohle voní jinak hned pozná rozdíl.

Trošku jsem si tu zařídil, přizná se Karel. Nic ve zlým, ale tvoje káva je fakt hrozná. Přinesl jsem si svoji. Dáš si?

Jasně že dám! směje se Antonie. A kde je Merlin?

Kocour okamžitě vpluje do předsíně, s výrazem naprosté spokojenosti. Přitulí se Aničce k nohám, jak nejvíc dovede.

Tvůj Merlin je v pohodě, Karel se skloní a pohladí kocoura. Víš, já snad nikdy neodpočíval takhle chtěl jsem pracovat, zapnul notebook, ale místo toho jsem začal psát pohádky.

Ukážeš mi je? vyhrkne Antonie, zvědavá.

To by tě nezajímalo, brání se Karel, ale je vidět, že ho to těší.

Ale mě pohádky baví! Teda hlavně fantasy, ale to je skoro to samé! ujišťuje Antonie.

A Karel nakonec povolí.

Pak spolu pijí dobrou kávu a čtou Karlovu pohádku Merlin je přitom sleduje s pobaveným pohledem, jako by oni byli malé kotě.

Antonie má z pohádky radost když Karel odejde domů, trochu se jí zasteskne. Trochu zůstal jí přece Merlin.

A vtom zazvoní někdo u dveří. Merlin zbystří a vykročí ke dveřím. Antonie se ptá:

Kdo je tam?

Kvůli inzerátu, ozve se za dveřmi cizí hlas, Antonie strne.

Chvíli uvažuje, že neotevře ale bylo by to nefér. Otevře.

Na prahu stojí vysoký starý pán v černém kabátě, usmívá se.

Drahá slečno, nemusíte se bát. Opravdu jsem přišel pro kocoura, ať nemáte pochybnosti: jmenuje se Merlin. Tady ho máte.

Kocour vystřelí starci do náruče Antonie musí uznat, že není pochyb.

Jen pojďte dál, šeptne Antonie.

Má skoro slzy v očích jak si člověk může zvyknout na kocoura za jediný den? Starý pán přikývne, rozhlédne se a Antonii se zdá, že si s kocourem vyměnili pohledy.

Uvaříte mi kávu? požádá zdvořile.

Antonie vaří, naštěstí zbylo od Karla ještě v dóze. Po celou dobu pán i kocour mlčky koukají jeden na druhého jako by si povídali beze slov.

A nenašla jste ještě něco? přeruší ticho pán.

Antonie trochu zrudne. Přinese stírací los a chce ho podat starému.

Ten jí ale dlaň jemně odstrčí: Ten je pro vás, usměje se.

Ale vždyť je váš!

Našel ho ale váš kocour a vy, usmívá se dál.

Co kdyby byl výherní?

Celý život budete odmítat příležitosti, být aspoň o kapku šťastnější? zeptá se stařec.

Antonie sklopí oči. Vždyť přesně tohle si včera přála!

Dejte štěstí šanci, drahá slečno, usměje se. A nestrachujte se určitě se zase uvidíme. Až se vrátíte

Odkud zpátky? chtěla by se zeptat. Ale pán je pryč a tiše za sebou dovírá dveře.

Klíč v zámku cvakne. Antonie sotva dojde do postele a už spí. Zdá se jí pohádka, kterou včera četla od Karla.

O mocném čaroději, který myslel jen na sebe. Jeho kouzla nikoho neučinila šťastným, a za trest byl proměněn v kocoura.

Tak musí na světě žít, dokud jeho kouzlo nespadne

Ráno jde znova do práce ale dnes jí připadá, že slunce svítí jasněji, pasažéři se usmívají a autobus veseleji hraje motorem.

Ověřila los a už ji moc nepřekvapí, že vyhrála zájezd k moři. Mnohem víc ji vykolejilo to, že šéf jí s úsměvem řekl:

Dobře si odpočiň, Toni. Zastoupíme tě, už to potřebuješ!

A pak už jen moře hvězdy pocit, že je všechno nové.

Vrací se domů šťastná a veselá, s mušličkami na památku a mořem v duši.

Když vchází do svého bytu, na chodbu vychází Karel. Vysoký, trochu ňouma, rozcuchaný.

Ptali se po tobě včera, říká jí. A mám ti něco předat zaváhá, prohlíží si ji a pak povídá: Jsi jiná. A moc hezká.

Děkuju, usměje se Antonie. Co jsi chtěl předat?

Karel plácne dlaní do čela a zmizí u sebe. Vrátí se s šedivým, chlupatým kotětem. Ten jeho pohled je Antonii velmi povědomý.

Ostatně, všichni persi tak trochu vypadají povýšeně.

Tohle je syn tvojeho kocoura Teda toho, co jsi našla v autobusu. Jmenuje se Artur.

Stařík říkal, že ho můžou s Merlinem svěřit jen tobě. Zajíkne se. Vlastně říkal to jinak

Jak? srdce Antonii tluče o závod.

Řekl, že vám ho svěří oběma, přizná Karel.

Mňau! ozve se malý Artur a natahuje packu ke své paní.

Antonie ji spojí s dlaní Karla.

A ve světě je zas o kousek víc laskavosti, tepla a obyčejného štěstí.