Kocour spal s mojí ženou. V noci se k ní tiskl zády a mne odstrkoval všemi čtyřmi tlapkami – ráno se na mě pak drze a posměšně koukal. Já nadával, ale nemohl nic dělat. Oblíbenec, prý mazlíček a sluníčko. Žena se smála, jenže mně do smíchu nebylo. Tomu “sluníčku” se smažila rybička, pečlivě mu vyndavaly kostičky a křupavá voňavá kůžička se skládala na talířek vedle ještě teplých a šťavnatých kousků. Kocour na mě házel posměšné pohledy, jako by chtěl říct: “Jsem tady pán já!” Mně zbývaly jen ty kousky, co by kočičí veličenstvo nejedlo. Prostě si ze mě utahoval, jak jen mohl. A já mu to oplácel – tu ho potichu odstrčil od talíře, tu shodil z gauče. Válka, co vám budu povídat. Někdy mi “sluníčko” připravilo do papučí překvapení na zpomalenou. Žena jen se smíchem říkala: “Nemáš ho zlobit,” a hladila svého miláčka. Šedivý kocour na mě shlížel shovívavě svrchu. Co se dalo dělat – žena je jen jedna. Ale toho rána… Toho rána jsem se chystal do práce, když se z předsíně ozval zoufalý výkřik ženy. Přiběhl jsem tam – a v tu ránu na ni útočilo šest kilo naježené srsti, drápů a zuřivosti. Jakmile mě kocour zahlédl, skočil mi na prsa a srazil mě na zem. Popadl jsem židli, nastavil ji jako štít, chytil ženu za ruku a utíkal s ní do ložnice. Kocour se praštil o židli a zařval – ale neustal v útoku, dokud jsme nezabouchli dveře. Za dveřmi zuřivě syčel, my natírali jódem a lihem četné škrábance. Žena volala do práce, že ji kocour roztrhal, že musí do nemocnice. Po ní jsem volal šéfovi i já, slovo od slova stejné vysvětlení. A pak… Najednou zadrnčelo okno, dům se otřásl, v kuchyni popraskaly skla, v koupelně také. Spadl mi telefon. Nastalo ohlušující ticho. Vyrazili jsme do kuchyně – před domem byla obrovská jáma plná trosek, roztrhaných aut, někde hořela dodávka souseda na plyn. Všude výkřiky, sirény, chaos. Otočili jsme se na kocoura – seděl v rohu, držel u hrudníku zlomenou pravou přední tlapku a tiše plakal. Žena vykřikla, popadla ho do náruče, já vzal klíče a utíkali jsme dolů po schodech. Promiňte mi všichni postižení výbuchem – ale my měli svého raněného. Auto bylo celé, rychle jsme jeli k oblíbené veterinářce. Cestou mi bylo těžko u srdce, v rádiu zrovna běžela melancholická melodie od Zdeňka Svěráka “Dva v kavárně” (místo Tariverdijeva – pozn. adaptace). Po hodině u veterináře odnášela žena svoje zraněné štěstí, on všem pyšně ukazoval obvázanou nohu. Když se v čekárně dozvěděli, co se stalo, všichni ho chodili hladit. Doma žena zase smažila jeho oblíbenou rybu – pro kocoura výběr, pro mně zbytek. Kocour, kulhající na třech nohách, se připlazil k misce a chtěl si opět nasadit svůj pohrdavý pohled, ale místo toho zkřivil tvář bolestí. Já měl naspěch, ale pak jsem očistil od kostí i svůj kousek ryby a přihodil mu k porci. Kocour se na mě podíval s němým úžasem, přitáhl bolavou packu k hrudníku a tázavě zamňoukal. Vzal jsem ho do náruče, přitiskl k sobě a řekl: “Možná jsem smolař, ale s takovou ženou a kocourem jsem ten nejšťastnější smolař na světě.” A políbil ho na čumák. Kocour tiše zamručel, jemně mi strčil hlavu do tváře. Položil jsem ho na zem a on pomalu, s bolestí, začal jíst svou rybku. My s ženou ho sledovali, objímali se a usmívali. Od té doby spí kocour jen se mnou. Dívá se mi do očí a já prosím Boha jen o jedno – abych mohl co nejdéle vidět vedle sebe něj i svou ženu. Nic víc si nepřeji. Opravdu. Protože to je skutečné štěstí.

Kocour spal s manželkou. Tiskl se k ní zády a mě odstrkoval všema čtyřma tlapkama. Ráno na mě pak zíral drze a posměšně. Nadával jsem, ale nic jsem s tím nemohl dělat. Oblíbenec, víte? Mazlíček a zlatíčko. Manželka se tomu smála, ale mně to vtipné moc nepřišlo.

Tomu mazlíčkovi se smažila rybička, potom mu z ní vytahovala kostičky a křupavou voňavou kůži ukládala do malého úhledného kopečku vedle ještě teplých, šťavnatých kousků na jeho talířek.

Kocour se na mě podíval s pokřiveným úšklebkem, což asi mělo znamenat:
Ty jsi smolař, já jsem tu ten opravdový miláček a pán domu.
Mně zbývaly kousky ryby, které syčák nechtěl. Prostě si ze mě dělal srandu, jak to šlo. Tak jsem se mu občas pomstil; jednou jsem ho potichu odstrčil od talířku, jindy shodil ze sedačky. Válka, zkrátka.

Někdy mi nastražil překvapení do papučí. Manželka se smála a říkala:
Tak mu nemáš ubližovat. A hladila svého kocourka. Šedý kocour na mě koukal povýšeně a shovívavě. Jenže co jsem měl dělat? Manželka je jen jedna a tady nebylo co řešit. Musel jsem to snášet. Ale toho rána…

Toho rána, když jsem se chystal do práce, uslyšel jsem z předsíně zoufalý výkřik manželky. Vyrazil jsem tam a viděl něco neuvěřitelného. Šest kilo naježené srsti, drápů a zloby se vrhlo na manželku jako býk na červený hadr.

Když mě bestie spatřila, skočila mi na hrudník a odstrčila mě tak, že jsem vyletěl z předsíně a skončil na podlaze. Skočil jsem a popadl židli jako štít, chytil manželku za ruku a stáhl ji do ložnice. Kocour při skoku narazil do nohy židle a divoce zařval. Tak hlasitě, až mě zamrazilo.

Ani to ho nezastavilo. Útočil dál, dokud jsme nezabouchli dveře ložnice. Poslouchali jsme jeho syčení za dveřmi. Potom jsme dezinfikovali rány alkoholem a jodem z lékárničky. Stojíc v ložnici manželka volala do práce a oznamovala, že se náš kocour zbláznil, poškrábal nás a že místo do práce teď musíme do nemocnice. Po ní jsem volal šéfovi i já a slovo od slova zopakoval totéž. A najednou…

Najednou se země zachvěla a dům se zavlnil. V kuchyni popraskala a vypadla okna, v koupelně prasklo vnější sklo. Telefon mi vypadl z ruky. Nastalo ticho, že by ho přerušil šepot. Zapomněli jsme na kocoura, vyběhli jsme z ložnice a v kuchyni jsme vykoukli ven.

Před domem zela obrovská jáma. Kolem ležely kusy auta. Byl to sousedův malý náklaďáček na plyn, naložený několika bombami. Nejspíš ten vybouchl. Na parkovišti převrácená auta pohybovala koly jako převrácené želvy. Dálkou se rozléhaly sirény policie a záchranářů.

Oničení a v naprostém údivu jsme se s manželkou otočili na kocoura.

Seděl v koutku, tiskl k hrudi zlomenou pravou přední tlapku a tiše naříkal.

Manželka vykřikla, vrhla se k němu, vzala ho do náruče a pevně ho objala. Já popadl klíče od auta a spolu jsme běželi dolů, přeskočili výtah i schody a uháněli až dolů celých sedm pater bez slova.

Omlouvám se všem, které výbuch potkal hůř, ale my měli vlastního raněného.

Auto stálo naštěstí za domem, takže jsme naskočili a frčeli k našemu známému veterináři. Měl jsem stísněný pocit jako by mi po duši škrábaly kočky. Jako naschvál z rádia zněla hudba Petra Hapky.

Po hodině jsme vycházeli od doktora. Manželka nesla svůj poklad a on On ukazoval všem s mazlíčky zabandážovanou tlapu. Když se lidé v čekárně dozvěděli, co se stalo, vstali a hladili našeho kocoura po hlavě.

Když jsme se vrátili domů, manželka hned začala připravovat kocourovi jeho oblíbenou rybku. Usmažila ji přesně tak, jak to miluje, vytahala kostičky a křupavou kůžičku složila na malý kopeček. Mně dala zbytek.

Kocour, kulhající na třech, se přišoural ke svému talířku, bolestně se ušklíbl a pohlédl na mě. Chtěl udělat ten svůj povýšený výraz, ale místo toho mu tvář zkřivil bolest.

Byl jsem v tu chvíli moc zaměstnaný, spěchal jsem. Po chvíli jsem ale přišel k jeho talířku a přidal mu svou porci ryby, čistě bez kostí.

Kocour na mě zůstal hledět v němém úžasu. Přitáhl zlomenou tlapku k tělu a tiše zamňoukal, jako by se ptal: proč?

Zvedl jsem ho do náruče a řekl mu do ucha:
Možná jsem smolař, ale když mám takovou manželku a takového kocoura, jsem nejšťastnější smolař na světě. A políbil jsem ho na čumáček.

Kocour přede tichoučce a otřel o mou tvář velkou hlavou. Položil jsem ho na zem, on se ušklíbl bolestí a začal jíst svoji rybku a my s manželkou jsme ho v objetí pozorovali a usmívali se.

Od té doby kocour spí jen se mnou. Dívá se mi do očí a já mám jediné přání:
Aby mi Bůh dopřál co nejvíc let s ním a mojí manželkou po boku.

Víc už nepotřebuju.
Opravdu.
Tohle je to pravé štěstí.

Štěstí není v bohatství ani v bezchybnosti. Je v těch, kdo jsou nám nejbližší a v lásce, kterou spolu sdílíme.