Kocour omylem narazil na chytrý telefon… Přístroj voněl člověkem a byl překvapivě teplý. Pohodlně se na něj uvelebil, objal ho tlapkami, lehl si na něj – a mobil se najednou rozsvítil při jediném lehkém kočičím dotyku. Rita si ani nestihla pořádně užít nový smartphone. Už od prvních minut byl vadný: hřál se při každé činnosti. A navíc ho ještě stihla ztratit. Škoda… Byl to skvělý telefon: velký displej, výkonná baterie – právě ta ji ale nakonec zradila. Teď už ho vrátit nejde – přístroj je prostě pryč. Celý příběh Rita se nazvala „hloupou“, vzala svůj druhý, starý tlačítkový mobil a vytočila vlastní číslo. Linka zvonila, ale nikdo to nebral. Nakapala si kozlíkových kapek, uložila se do postele a snažila si vybavit, kudy dneska chodila. Možná když celou trasu projde znovu, telefon se najde. Najednou jí pod rukou zavibrovalo – někdo volal. Na displeji se objevilo až bolestně známé číslo – její. „Haló! Slyším!“ Na druhém konci jen šramot, krátké vzdechy… a pak: „Mňau…“ Rita hovor rychle ukončila. „Dělají si ze mě srandu,“ rozhodla. Škoda, že si ani nestihla nastavit zámek – teď má někdo její mobil a hraje si s ním. Její rozladění přerušil další hovor. Zase ty vzdechy, zase šramot… a v odpověď na její hlas znovu zamňoukání. „Přestaňte mi volat!“ rozčílila se. Jenže hovory nepřestávaly. Nakonec, když už si říkala, že horší to být nemůže, oblékla se a vyšla ven. Zvuky zjevně přicházely zvenku – takže „šprýmař“ nejspíš stále stojí tam, kde telefon našel. Stačí zopakovat trasu. Procházela trasu a občas vytáčela své číslo. A najednou, bez velké naděje, uslyšela povědomý vyzváněcí tón. Šla za zvukem, už si představovala, jak seřve drzouna, který se baví na cizí účet. Mezitím se kocour, pohodlně přitulený k teplému předmětu, zvědavě díval, jak se ten věc „probouzí“ a mluví. Očichal ji, mobil si stále bručel. Tak kocour zdvořile odpověděl. Smartphone zmlkl. Kocour ho opatrně ťukl packou – mobil zase začal „mluvit“. Byl čím dál tím teplejší. Venku byla zima, a tahle věc – to byla hotová vyhřívací pohádka. Kocour ho packou šťouchl ještě jednou. Najednou mobil začal vyzvánět. Vylekaný kocour do něj plácl silněji, ale přístroj nepřestával. V zápasu s „hrajícím“ předmětem si kocour nevšiml, že pod stromem už není sám. Celé Ritině odhodlání zmizelo, když spatřila pravého „vtipálka“. Pod stromem seděl ryšavý, životem zkoušený kocour, který zuřivě mlátil do smartphonu tlapkou a snažil se umlčet jeho vyzvánění. Jakmile však uviděl Ritu… Rozběhl se k ní jako k nejbližšímu člověku. Jak vrněl, jak se tulil k rukám – tomu se nedalo odolat. Rita zůstala ohromená tou ryšavou sprškou něhy. Kocour se otíral o její tváře jako by ji líbal. Cítila, jak je studený – není divu, že se ohříval právě na jejím horkém telefonu. S mobilem v kapse a kocourem v náručí šla Rita pomalu domů a přemýšlela, jak může vzniknout láska na první pohled. Jak moc se tomu ryšákovi zalíbila! Po takové vlně něhy ho prostě nemohla nechat pod stromem. A kocour, šťastný k zbláznění, se jí kroutil v náručí, třel se o rty i o bradu, přestože se mu Rita snažila uhýbat – i když, pravda je, že jí to bylo velmi příjemné. Vždyť je pouliční, a přitom tak mazlivý. Celá záhada byla ale úplně prostá… Kocour byl opilý vůní kozlíkových kapek, které si Rita před hodinou nakapala na uklidnění.

Kočka náhodou narazila na mobil

Kočka se úplně nevědomky přiloudala k mobilu. Věc voněla po člověku a byla neobvykle teplá. Pohodlně se kolem něj rozložila, objala ho packami, natáhla se celým tělem a najednou se smartphone rozsvítil jen díky drobnému kočičímu doteku.

Alžběta si ani nestihla pořádně užít svůj nový telefon. Od prvního okamžiku to byl zmetek: hřál se při každé prkotině. A když už k tomu stačila ho někde ztratit, bylo vymalováno.

Škoda Byl to výborný kousek: velký displej, silná baterka a právě ta ji nakonec zradila. Teď už ho ani nevymění mobil jaksi zmizel v propadlišti dějin.

Alžběta si vynadala do trubek, vytáhla svůj starý tlačítkový telefon značky Nokia (samozřejmě pořád funguje!) a vytočila svoje číslo. Vyzvánělo to, ale nikdo to nebral.

Nalila si pár kapek kozlíkových kapek (valeriana), natáhla se na gauč a vracela si v hlavě, kudy vlastně dnes šla. Snad když projde trasu znovu, mobil se najde. Najednou jí něco pod rukou zavibrovalo někdo jí volal. Na displeji známé číslo to její.

Haló? Slyším!
V odpověď jen šustění, další šum a pak:
Mňau

Alžběta to okamžitě típla. No skvělý, dělaj si legraci, zamumlala si. Ještě že tam neměla aspoň PIN teď si někdo hraje s jejím telefonem a ona s tím nic nenadělá. Rozčilení přerušil další hovor.

Znovu stejný šum, znovu mňoukání jako reakce na její hlas.

Přestaňte mi volat, nebo zavolám policii! vyjela na neznámého šprýmaře.

Jenže hovory neustaly. Nakonec, s pocitem, že už ji nic horšího nepotká, prostě oblékla bundu a šla ven. Zvuky se ozývaly odněkud zvenčí takže vtipálek nejspíš postává někde u cesty, kudy šla. Stačí si trasu projít znovu.

Šla, průběžně vytáčela své číslo, až najednou když už ani nedoufala zaslechla známý vyzváněcí tón. Vyrazila na zvuk, v duchu připravena dotyčného řádně srovnat.

Mezitím, kočka, zabořená do teplého předmětu, fascinovaně sledovala, jak mobil chrochtá a povídá si sám od sebe. Kočka ho očichala, zatímco ten pořád něco drmolil. Kočka mu tedy na oplátku zdvořile odpověděla.
Mobil utichl. Kočka do něj šťouchla packou zase začal mluvit. A čím víc mluvil, tím byl teplejší. Venku byla zima, ale v tomhle zvláštním krámku bylo opravdu blaze. A tak do něj kočka žďuchla ještě jednou.

A v tu ránu telefon začal hrát. Kočka se lekla, střelila do něj packou ještě víc ale ten mrňous ne a ne zmlknout. V boji s zpívajícím předmětem si kočka málem nevšimla, že není pod tím stromem jediná.

Veškerý Alžbětin spravedlivý hněv byl v tahu, když uviděla skutečného výtržníka. Pod lípou seděl rezavý, životem utlumený kocour, který urputně mlátil její mobil packou a snažil se dosáhnout, aby už konečně držel jazyk za zuby. Sotva si všiml Alžběty

Hned přihopsal, jakoby šlo o dlouho ztracenou známou. Jak přede, jak se natahuje k rukám vůbec se nedalo odolat! Alžběta byla v šoku z té rezavé vlny něhy.

Kocour se jí otíral o tváře, jako by ji chtěl políbit. Byl studený jak psí čumák není divu, že se vyhříval na jejím přehřátém mobilu.

S mobilem v kapse a kocourem v náruči Alžběta šla domů, přemýšlejíc o lásce na první pohled. Tak moc se této rezavé bytosti zalíbila! Po takové dávce něhy by ho rozhodně nenechala zamrznout pod lípou.

Kocour, opojený štěstím, jí v náruči šplhal až k obličeji, otíral se o ústa i bradu; i když se Alžběta snažila uhýbat, ve skutečnosti jí to dělalo velkou radost. Člověk by v něm pouličního kocoura nepoznal tak byl mazlivý.

Pravda byla daleko jednodušší

Kocour byl namol, opilý vůní valeriany, kterou si před hodinou Alžběta nakapala do čaje na uklidnění nervů.

Rate article
DoN
Kocour omylem narazil na chytrý telefon… Přístroj voněl člověkem a byl překvapivě teplý. Pohodlně se na něj uvelebil, objal ho tlapkami, lehl si na něj – a mobil se najednou rozsvítil při jediném lehkém kočičím dotyku. Rita si ani nestihla pořádně užít nový smartphone. Už od prvních minut byl vadný: hřál se při každé činnosti. A navíc ho ještě stihla ztratit. Škoda… Byl to skvělý telefon: velký displej, výkonná baterie – právě ta ji ale nakonec zradila. Teď už ho vrátit nejde – přístroj je prostě pryč. Celý příběh Rita se nazvala „hloupou“, vzala svůj druhý, starý tlačítkový mobil a vytočila vlastní číslo. Linka zvonila, ale nikdo to nebral. Nakapala si kozlíkových kapek, uložila se do postele a snažila si vybavit, kudy dneska chodila. Možná když celou trasu projde znovu, telefon se najde. Najednou jí pod rukou zavibrovalo – někdo volal. Na displeji se objevilo až bolestně známé číslo – její. „Haló! Slyším!“ Na druhém konci jen šramot, krátké vzdechy… a pak: „Mňau…“ Rita hovor rychle ukončila. „Dělají si ze mě srandu,“ rozhodla. Škoda, že si ani nestihla nastavit zámek – teď má někdo její mobil a hraje si s ním. Její rozladění přerušil další hovor. Zase ty vzdechy, zase šramot… a v odpověď na její hlas znovu zamňoukání. „Přestaňte mi volat!“ rozčílila se. Jenže hovory nepřestávaly. Nakonec, když už si říkala, že horší to být nemůže, oblékla se a vyšla ven. Zvuky zjevně přicházely zvenku – takže „šprýmař“ nejspíš stále stojí tam, kde telefon našel. Stačí zopakovat trasu. Procházela trasu a občas vytáčela své číslo. A najednou, bez velké naděje, uslyšela povědomý vyzváněcí tón. Šla za zvukem, už si představovala, jak seřve drzouna, který se baví na cizí účet. Mezitím se kocour, pohodlně přitulený k teplému předmětu, zvědavě díval, jak se ten věc „probouzí“ a mluví. Očichal ji, mobil si stále bručel. Tak kocour zdvořile odpověděl. Smartphone zmlkl. Kocour ho opatrně ťukl packou – mobil zase začal „mluvit“. Byl čím dál tím teplejší. Venku byla zima, a tahle věc – to byla hotová vyhřívací pohádka. Kocour ho packou šťouchl ještě jednou. Najednou mobil začal vyzvánět. Vylekaný kocour do něj plácl silněji, ale přístroj nepřestával. V zápasu s „hrajícím“ předmětem si kocour nevšiml, že pod stromem už není sám. Celé Ritině odhodlání zmizelo, když spatřila pravého „vtipálka“. Pod stromem seděl ryšavý, životem zkoušený kocour, který zuřivě mlátil do smartphonu tlapkou a snažil se umlčet jeho vyzvánění. Jakmile však uviděl Ritu… Rozběhl se k ní jako k nejbližšímu člověku. Jak vrněl, jak se tulil k rukám – tomu se nedalo odolat. Rita zůstala ohromená tou ryšavou sprškou něhy. Kocour se otíral o její tváře jako by ji líbal. Cítila, jak je studený – není divu, že se ohříval právě na jejím horkém telefonu. S mobilem v kapse a kocourem v náručí šla Rita pomalu domů a přemýšlela, jak může vzniknout láska na první pohled. Jak moc se tomu ryšákovi zalíbila! Po takové vlně něhy ho prostě nemohla nechat pod stromem. A kocour, šťastný k zbláznění, se jí kroutil v náručí, třel se o rty i o bradu, přestože se mu Rita snažila uhýbat – i když, pravda je, že jí to bylo velmi příjemné. Vždyť je pouliční, a přitom tak mazlivý. Celá záhada byla ale úplně prostá… Kocour byl opilý vůní kozlíkových kapek, které si Rita před hodinou nakapala na uklidnění.