Kocour, který už téměř rezignoval na všechno a byl přesvědčen, že zemře sám umrznutím, hladem, v důsledku zrady a zoufalství náhle pocítil vedle sebe něco malého a teplého
Byl vyhozen. Prostě ho vyhodili. Po deseti letech v jedné rodině.
Důvodem byl lékařův doporučení: údajné riziko, že novorozené dítě bude alergické na kočičí srst. Právě tohle nejasné možná rozhodlo o osudu kocoura.
Samozřejmě, kdo by chtěl přijmout staršího, desetiletého kocoura domů? Muž jej bez většího váhání nebo výčitek svědomí prostě vzal a odnesl ne někam daleko, ale rovnou do sousedního dvora. Do závějí, do mrazivého ledového večera v Praze. Dobře věděl, že kocour cestu zpět nenajde. A dost možná ani nepřežije noc meteorologové předpovídali tuhý mráz.
Chladný kalkul. Surová logika.
A kdyby nezasáhl osud, tak by to tak i dopadlo. Ale něco se přeci jen změnilo. Kocour, již připravený vzdát se, najednou pocítil u boku živé, teplé tělíčko.
S námahou pohnul tělem a otočil hlavu a zůstal strnule ležet.
Před ním se k sobě tiskly dva drobné uzlíčky a jejich oči byly plné důvěry a naděje.
Nemůžete mi dát pokoj ani na smrt, pomyslel si unaveně a rozmrzele. Proč právě já?
Koťata. I je někdo vyhodil. Dva malé tvorečky do stejného mrazu, stejně nemilosrdné zimy. Proč, to zůstávalo záhadou. Ale bylo jasné, že jestli se on vzdá, oni nepřežijí. Zmrznou vedle jeho již chladnoucího těla.
Začal pomalu rozhýbávat ztuhlé tlapky. Opatrně přisunul koťata k sobě, přitiskl je a začal je olizovat. Koťata se k němu tiskla, věřila mu, jako by před nimi nebyl jen náhradní matka, ale samotná záchrana.
No, tak to mám asi spočítané povzdechl si v duchu.
Měl žaludek svíraný hladem. A to znamenalo, že malým muselo být ještě hůř. Vyštrachal se s posledními silami ke kontejnerům na odpadky tam, kde ještě voněl zbytek jídla.
Těžko našel pár ztvrdlých kousků karbanátku a trochu kuřecích drůbežích drobů. Všechno přinesl koťatům, nechal je najíst, co zbylo, dojedl sám. Sytá koťata se uvelebila pod jeho břichem, začala příst a okamžitě usnula.
Jeho sám zmohl spánek.
Probudil ho dětský hlas:
Maminko! Tatínku! Podívejte, tady je kočka s koťaty!
Málem se v duchu pousmál. Jasně, kočka
Ale holčička nebyla typ, co by šla lhostejně kolem.
Za pouhých deset minut se vrátila. V jedné ruce igelitku s voňavým jídlem, v druhé starý, ale hebký a teplý plaštík. Teď už neleželi na holé zemi uvelebili se na měkké dece.
A za hodinu holčička přišla znovu tentokrát s tatínkem. Ten nesl malou boudu složenou z dřevěných desek. Na přední straně visel papír s červeným nápisem: NESAHAT, NEVYHÁNĚT. KRÁMÍME JE. BYT 22.
Celý večer sousedé nosili pamlsky krmení, kousky masa, krabičky dětské výživy. Starost a soucit spojily celý dům.
Druhý den ráno tatínek s dcerkou opět navštívili kočičí mámu s koťaty. Koťata, nasycená, ani nedolezla k Šedýmu skácela se do bezedného spánku zrovna na půli cesty.
A večer, když rodina prošla kolem, obě mláďata se vesele rozeběhla k holčičce.
Šedý je sledoval z boudy, zívl. Na udílení pozornosti neměl náladu. Měl pocit zrady už za sebou, znovu důvěřovat nechtěl.
Maminko, řekla holčička, nevzala jsi sebou jídlo pro mamku těch koťátek. Ona je přece taky hladová
Ale no tak, mávla rukou žena. Je velká, poradí si i sama.
Jaká je to mamka? podivil se manžel. To je přece kocour, ne?
Cože? zamračila se žena. Vždyť se o ně stará, vylizuje je To musí být kočka!
Podívej se blíž, uchechtl se muž. Nemá ani znaky kočky ani kojící samice.
Žena si klekla, přibližila se, opatrně pohladila Šedého po břiše. Ten nespokojeně cukl ocasem a zadíval se na ni s výčitkou.
Pane bože zašeptala žena. Vždyť je to opravdu kocour
No vida, správná odpověď, pousmál se Šedý v duchu.
Takže, ty v tom mrazu, celou tu dobu, ses staral o ta koťata? Zahříval jsi je? Krmil?
Ani se nehnul. Co na tom záleží? To jediné, co bylo důležité, byla koťata, která se měl snažit někde udat, a potom tiše zmizet. Bez fanfár, bez svědků.
Jenže osud opět zasáhl.
Žena neodešla. Plakala.
Mami, šeptala holčička, tisknouc koťata k sobě. Podívej na něj, je určitě zvyklý doma. Asi ho někdo nedávno vyhodil
Ano, přidal se tatínek. Pro někoho byl zbytečný. A on, místo aby to vzdal, stal se jim matkou. Odložil svoji smrt kvůli jiným.
Ty to děláš schválně, viď, popotáhla žena. Chceš, abych se rozplakala?
Jen konstatuju, pokrčil rameny muž.
Žena přistoupila k Šedému, opatrně ho vzala do náruče a přivinula k sobě.
Napjal se, byl připraven vyskočit ale místo toho mňoukl a začal příst. Popravdě nevěděl proč.
Myslel, že ho nakrmí, umyjí a pak vyženou zpátky ven. Jenže
Zalitoval, když se ocitl ve vaně. Umývali ho šamponem, nespokojeně mňoukal, ale holčička s mámou ho chlácholily.
Pak teplý ručník. Měkká pohovka. Voňavé krmení. Koťata, jako obvykle, usnula pod jeho břichem.
To je hrdina, šeptala žena a hladila ho po hřbetě. Málokterý člověk by tohle udělal
Zase to přehánějí, zívl Šedý. Dobře. Zítra je třeba pořádně poškrábu.
Místo toho však zase příst. Holčička se zasmála.
No dobře, pomyslel si, možná je nakonec nepoškrábu. Zdá se, že opravdu budou mít dobré srdce.
Přilípl koťata ještě blíž a začal je olizovat. Žena se znovu rozplakala.
Pozoruhodné, ty ženy, uculil se v duchu. Chvíli umývají, pak brečí. Asi jim to svědomí nedá spát.
Usnul hlubokým spánkem, přitulený ke koťatům. Netušil, že právě maminka kdysi zakázala přivést domů toulavou kočičí rodinu. Proto tatínek s dcerou postavili boudu venku.
Teď už spali všichni tři Šedý a koťata zamotaní do chlupaté hromádky.
Rodina mlčky přihlížela starému kocourovi, který byl lepší než mnozí lidé.
Ale my jsme přeci neprošli bez povšimnutí, že ne? zašeptala holčička.
A maminka s tatínkem pouze mlčky kývli.
Možná právě tohle byl po dlouhé době jejich nejhezčí a nejsprávnější čin.
Život nám někdy dává druhou šanci v té nejnečekanější podobě a někdy stačí jen být laskavý, abychom tuto šanci dali i druhým.
