V kartě Míry byly tři vrácení za rok a půl. Dobrovolníci už se ani nehádali, komu ho strčit příště.
Lenka postavila přepravku na dlažbu a rozepnula zip. Zrzavý kocour vylezl pomalu, očuchal roh klece, obešel misku s vodou a sedl si zády ke dveřím. Pět a půl kila klidné tvrdohlavosti. Takhle to dělal pokaždé a Lenka už věděla: otočit se nebude.
Večerní směna skončila, všichni odešli a zůstali jenom ti, co si nikdo nevzal.
Lenka přejela prstem po studené mříži.
– No jo, Míro. Vítej zpátky.
Kocour se ani nehnul.
Druhý den rozložila na stůl tři vracáky.
První rodina, mladý pár. Byt 2+1 na sídlišti, balkon s výhledem na parkoviště. Důvod vrácení: „agresivní, schovává se, nejde do kontaktu“. Vydrželi čtrnáct dní.
Druhá rodina. Ženská kolem čtyřiceti, garsonka po rekonstrukci. „Neadaptoval se, syčí, zalejzá pod vanu.“ Deset dní.
Třetí. Chlap s dcerou sedmiletou. „Dítě je smutný, kocour si nechce hrát, sedí v koutě.“ Jeden tejden.
Lenka si to všechno přečetla a promnula kořen nosu. Papír smrděl tonerem a cizími kuchyněmi. Ty formulace byly podobný a z tý podobnosti jí něco dráždilo, jako tříska pod nehtem, ale nemohla přijít na to co. Všechny rodiny prošly pohovorem. Všechny podepsaly smlouvu. Všechny slibovaly trpělivost.
Štěpa nakoukl do kanclu, opřel se ramenem o futra. Vysokej, hubenej, v nataženým šedým svetru. Brýle v tenký obroučce mu sjely na špičku nosu.
– No… zase Míra?
– Jo.
– Možná je prostě takovej, Len. To se stává.
– Jak „takovej“?
Pokrčil rameny a protáhl tu samohlásku, jak měl ve zvyku.
– No… smolař.
To slovo mezi nima viselo. Lenka stiskla kelímek s kafem, plast škytnul a promáčkl se dovnitř. Roztáhla prsty a odložila kelímek. Kaluž kafe se rozlila po stole až k okraji vracáku.
Tý druhý rodině zavolala v poledne. Zvedli to po šestým zazvonění.
– Haló? Jo, pamatuju. Zrzavej. Míra. Ne, u nás je bez něj dobře, díky.
Hlas tý ženský byl rovnej, skoro slušně znuděnej. Za zdí někdo pustil televizi a Lenka slyšela tlumenej smích studijního publika, jako by v tý cizí domácnosti všechno šlo podle plánu.
– Řekněte, jak se choval první den?
– První? Zalezl pod vanu a seděl. Volali jsme. Vytahovali. Strkali mu žrádlo až k držce. Syčel. Druhej den jsem ho zkusila pohladit. Škrábl mě do krve.
– A potom?
– Potom jsem si řekla: když kocour nechce žít s lidma, nemá cenu ho trápit.
Lenka si přitiskla telefon ramenem a napsala do notesu: „vytahovali z pod vany“. Podtrhla.
– A dali jste mu čas bejt sám? Bez pokusů o kontakt?
Pauza. Šustění sluchátka v cizí dlani.
– A proč bych brala kočku, když se jí nemám dotýkat?
Lenka neodpověděla. Rozloučila se, položila telefon na stůl a dlouho seděla, s bradou v dlani. Venku bubnoval déšť na plechovou stříšku pravidelně jak metronom.
Na vedlejší stránce našla poznámku od prvního vrácení, dávno starou: „snažili se brát na ruku od prvního dne“. Dopsala k tomu otazník a zavřela notes. Ale otázka se nezavřela.
V sobotu Štěpa zůstal dlouho.
Vešla potichu. Svítilo jen v tý chodbě vzadu, kde byly klece pro dlouhodobý pobyt.
Štěpa seděl na bobku před Mírovou klecí. Neříkal ani slovo. Jenom seděl a koukal do země a kocour za mřížema dělal to svý obvyklý: záda ke dveřím, ocas omotaný kolem tlapek, uši lehce dozadu.
Lenka chtěla zavolat. A zarazila se. Protože uslyšela.
Míra přede.
Potichu, na samý hranici. Rovnej, hlubokej zvuk, podobnej hučení zářivek, jen jemnější. Jako by v kocourovi pracoval malej motor, kterej se spouštěl výhradně, když byl sám. Když nikdo nešahal rukama a nestrkal mu žrádlo k držce.
Štěpa se zvednul, otočil k východu a málem do ní vrazil.
– No… já tady jen… misky kontroloval.
– On přede.
– Jo. Často to dělá. Když si myslí, že je sám.
– Jak dlouho to víš?
Štěpa si popravil brýle.
– Od října, tuším. Tenkrát jsem zapomněl klíče a vracel se pro ně. A on seděl a přede. Pak skříply dveře a on hned zmlk. Jak by vypnul.
Lenka se opřela o zeď. Omítka byla drsná a studená pod lopatkama. Z klece nebylo slyšet nic. Míra zmlknul, jak vycítil druhýho člověka.
A v tom tichu jí došlo, čemu jsou ty tři vracáky podobný.
Ne popisu těžkýho kocoura.
Popisu lidí, co chtěli lásku hned. Mazlení na povel. Vděčnost první večer, kontakt na zavolání, jak vypínač na zdi: cvak a máš to.
Tři rodiny si vzaly Míru a hned po něm hrabaly rukama. Vytahovali z úkrytu. Strkali si ho k obličeji. Dávali na klín. A když živý tvor odpověděl jediným způsobem, kterej měl, když se schoval, syčel, stáhnul, oni pečlivě vyplnili ty papíry: „agresivní“, „neadaptoval se“, „nechce si hrát“.
Lenka otevřela notes. A našla třetí poznámku, co nechala po posledním vrácení, ale nepřikládala jí váhu: „Holčička brečela, protože kocour nechtěl sedět u ní na klíně“.
Formulace se měnily. Akce zůstávala stejná.
V pondělí přepsala instruktáž. Starou verzi, co dávali všem, začínala slovy: „Kocour potřebuje mazlení a trpělivost.“ Nová začínala jinak.
Lenka ji předčítala Štěpovi, držíc papír na vzdálenost paže, jako by nevěřila vlastnímu rukopisu:
– První tejden nesahat. Nevolat. Nevytahovat. Postavit misku, vodu, záchůdek a zavřít dveře do jeho pokoje. Chodit jen na krmení. Nekoukat do očí. Nepokoušet se hladit.
Štěpa hvízdl.
– No… to je instrukce, jak kočku ignorovat.
– To je instrukce, jak jí nebránit, aby si tě oblíbila.
Odmlčela se a dodala tišej:
– Půldruhýho roku jsme lidem říkali, že je kocour složitej. Von není složitej. Von je opatrnej. A my jsme ho posílali k těm, co si pletou trpělivost s očekáváním.
– V čem je rozdíl?
– Očekávání chce výsledek. Trpělivost nic nechce.
Štěpa protáhl tu samohlásku, jako by odpověď zkoušel. Mlčel. Lamp nad nima blikla a Míra na konci chodby lehce trhnul uchem na ten zvuk. Natrženým, levým.
Čtvrtá rodina přišla za tři týdny. Ženská tak padesát, s tichým hlasem a opálenýma rukama. Poslouchala novej instruktáž, kývala. Jenom jedna otázka jí vrzla:
– A když za měsíc bude furt sedět zády?
Lenka se jí podívala do očí.
– Tak potřebuje víc než měsíc.
Ženská kývla. A vzala přepravku.
Míra uvnitř mlčel. Zády k mřížím, ocas kolem tlapek, uši lehce dozadu. Jak vždycky.
Fotka přišla za měsíc. Bez popisku, bez komentáře. Jenom snímek. Parapet, za oknem zimní dvůr, květináč s nějakou rostlinou.
A kocour. Zrzavej, s bílou náprsenkou a natrženým levým uchem.
Seděl čumákem do pokoje.
Lenka ukázala fotku Štěpovi. Ten si popravil brýle, kouknul, ještě jednou.
A řekl potichu, bez ty protáhlý samohlásky:
– Takže to nebylo v něm.
Lenka schovala mobil do kapsy. Mírovu kartu vytáhla ze šuplíku „dlouhodobé umístění“ a přesunula do spodního zásuvky stolu. Tam, kde ležely ty pár příběhy, který není potřeba převyprávět. Stačí si je pamatovat.
