Čtyři noci po sobě budila Micka Jirku Procházku přesně ve tři ráno. Zamykal dveře, rozčiloval se a sháněl na internetu zklidňující kapky pro zvířata. Přitom stačilo jen vstát a jít za ní do kuchyně.
První noc po ní Jirka málem hodil polštář.
Na hodinách byly tři. Nejhorší, nejprotivnější noční hodina, kdy se člověk ještě pořádně nevyspal, ale už ho to vytrhlo ze snu. A z toho je najednou uvnitř sucho, zle a pichlavě.
Probudil se, protože se mu někdo jemně, ale vytrvale dotýkal tváře. Ne drápky — přímo tlapkou. Jako by mu někdo trpělivě opakoval: vstaň. Prosím, vstaň.
Jirka otevřel oči a uviděl Micku.
Stála přímo u polštáře — tříbarevná, s roztrženým levým uchem — a dívala se na něj tak, jak se umějí dívat jen zvířata: přímo, bez rozpaků, bez zbytečných vysvětlování. Za chvíli mu tlapka zase přistála na obličeji.
— Co blázníš?.. — zamumlal chraplavě.
Micka tiše mňoukla.
Ne hlasitě.
Ne žalostně.
Ale tak, jako by na tom krátkém zvuku skutečně něco záleželo.
Jirka se posadil — vzteklý, těžký, s tou okamžitou noční nenávistí ke všemu živému, co brání spát. V pokoji byla tma. Jen pouliční lampa kreslila po stropě špinavě žlutý pruh. Za oknem byl listopad — vlhký, holý, bezesný. Topení se chvílemi ohřívalo, chvílemi chladlo. Podlaha byla ledová.
Došel do kuchyně, nasypal Micke granule do misky a mrzutě si odfrkl:
— Na, jez. A nech mě aspoň v noci žít.
Micka přišla k misce, očichala krmení, ale jíst nezačala.
Místo toho se otřela o jeho nohu, otočila se a zamířila do hloubi kuchyně. Zastavila se. Ohlédla se.
Jirka si toho už nevšiml.
Vrátil se do postele, zabalil se do peřiny a skoro okamžitě usnul. Řekl si, že se kočka prostě chová divně. Vždyť to zvířata mívají: občas jim nevoní krmení, občas mají špatnou náladu, občas jim prostě nesvítí měsíc z té správné strany.
Ráno byla Micka jako obvykle.
Seděla na křesle a úhledně si zastrčila tlapky. Pak se přesunula na parapet. Pak si lehla k topení. Tichá, klidná, až příliš klidná na tu, co ho v noci tak vytrvale budila.
Micka ostatně nebyla kočka, která by majitele trápila.
Za dva roky u Jirky ani jednou nepřevrhla stromeček, v noci neřvala, nekradla jídlo ze stolu a nevěšela se na záclony. Jedla čistě. Do záchodu chodila bez chyby. Spala ve svém křesle. Když něco potřebovala, poprosila zdrženlivě, jako by chápala, že člověk má i tak dost starostí.
A asi právě kvůli tomu si jí Jirka vážil.
Sehnal si ji na podzim, skoro náhodou. Vyšel večer vynést odpadky a u vchodu uviděl tříbarevnou kočku s roztrženým uchem. Seděla na mokrém betonu. Nemetala se, nemazlila se, neprosila. Jen seděla a dívala se kolem lidí tak, jako by dávno pochopila, že prosit je k ničemu.
Jirka tenkrát stál s igelitkou v ruce, díval se na ni a najednou v sobě ucítil něco nepříjemně povědomého. Vypadala stejně jako on poslední měsíce po rozvodu: už nic nečekáš, ale stejně odtud nějak neodejdeš.
Vzal tašku zpátky do bytu a kočku vzal s sebou.
Jméno Micka se neobjevilo hned. Nejdřív byla prostě kočka. Potom „ty“. Potom „co děláš“. A jednou, když sypal granule, najednou řekl:
— Micko, pojď.
Přišla.
A tak to zůstalo.
Po rozvodu se pro Jirku stalo ticho skoro tou nejdůležitější hodnotou.
Nepochopil to hned. Nejdřív ho prázdný byt děsil. Pak ho začal léčit. Nikdo se nehádal. Nikdo nic neřešil. Nikdo nebouchal dveřmi a neříkal podrážděným hlasem:
— Ty mě zase neposloucháš.
Nemusel se vymlouvat, vysvětlovat, slibovat, že se změní. Stačilo přijít domů, sundat si bundu, zapnout rychlovarnou konvici a mlčet.
Micka se do toho života dokonale hodila.
A tak když ho druhou noc přišla zase budit, Jirka se nerozpakoval. Naštval se.
Tentokrát vše předem zkontroloval. V misce bylo krmení. Voda byla. Záchod čistý. Okno skoro zavřené. Micka se najedla, umyla se a uvelebila se v křesle. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v noci něco stane.
Ale po chvíli Jirku probudilo drápání.
Chvíli mu trvalo, než vůbec poznal, co to je. Ležel, díval se do tmy, poslouchal. Pak mu to došlo: dveře od ložnice.
Micka škrábala zvenčí.
Drápky jely po starém dřevě metodicky, rovnoměrně, vytrvale. Jako by se nedobývala dovnitř, ale snažila se na něj nějak zaklepat. Zvuk byl suchý, nepříjemný, lezoucí na nervy. Po pár vteřinách se k němu přidalo mňoukání.
Ne hlasité.
Ne žalostné.
Divné.
Jako by chtěla něco říct, ale nevěděla jak.
Jirka si v duchu zaklel, vstal, otevřel dveře, pustil Micku na chodbu, zase si lehl, ale hned poznal, že tak neusne. A tak prostě zavřel dveře na petlici.
Petlice byla stará, ještě z doby, kdy v bytě bydleli jeho rodiče. Malá, železná, na dvou šroubech, trochu povolená, ale pevná. Jirka ji používal málokdy. Jen když se chtěl úplně odstřihnout od světa.
Zase si lehl.
Světlo z pouliční lampy kreslilo po stropě šikmý žlutý pruh. Někde v trubkách šuměl vzduch. V kuchyni si lednička odkašlávala starobním chrapotem. Obyčejné noční zvuky starého domu.
A najednou — zase drápání.
Teď už za dveřmi.
Micka škrábala do dřeva se stejnou zatvrzelou pravidelností. Pak mňoukla. Ztichla. Zase mňoukla. A tak skoro do čtyř ráno.
Jirka ležel s polštářem přes ucho a každou minutou byl vzteklejší. Připadalo mu, že si z něj kočka dělá legraci. Že se mu ten křehký noční klid rozpadá kvůli nějakému zvířecímu rozmaru, kterému nerozumí a ani rozumět nemusí.
Ráno začalo špatně.
Budík zazvonil v sedm a Jirkovi přišlo, že vůbec nespal. V práci pil jednu kávu za druhou, zíval, mnul si spánky a o polední přestávce šel na internet hledat odpověď.
„Kočka budí v noci, co dělat.“
Internet mu ochotně nasypal rady. Ignorovat. Koupit automatické krmítko. Dávat zklidňující kapky. Před spaním si hrát. Odstranit stres. Ukázat veterináři. Jedno fórum dokonce tvrdilo, že takhle kočky varují před „jemnohmotným světem“.
Jirka se uchechtl a objednal zklidňující kapky.
Třetí noc přišla Micka zase přesně ve tři.
Jako hodinky.
Nejdřív jemné doteky tlapkou na tváři.
Potom, když dělal, že spí, tiché mňoukání u postele.
Potom, když stejně nevstal, drápání za dveřmi.
Ale teď bylo v jejím hlase něco, z čeho bylo nepříjemněji než z drápání. Dva krátké zvuky. Pauza. Zase dva.
Jako by počítala vteřiny.
Nebo vysílala signál.
Jirka ležel a nehýbal se. V kuchyni tikaly hodiny. Za oknem se pohupovala lampa. Lino na chodbě tiše vržalo pod kočičími tlapkami.
A někde v hloubi bytu — anebo se mu to jen zdálo? — bylo slyšet ještě něco. Velmi slabé. Téměř nerozeznatelné.
Prudce se posadil, trhnutím otevřel dveře a skoro vykřikl:
— Dost!
Micka přiskřípla uši.
Ale neustoupila.
Podívala se na něj zespodu dlouhým, klidným pohledem. A ten pohled zabral víc než jakékoli žalostné mňoukání. Nebyla v něm kočičí nálada. Byla v něm zvláštní, skoro lidská vytrvalost. Jako by mu už mnohokrát opakovala jedno a to samé a pořád se nehodlala vzdát.
Pak se Micka otočila a šla do kuchyně.
Jirka zůstal stát ve dveřích.
Teprve tehdy mu poprvé došlo, že má strach.
Ale stejně za ní nešel.
Vrátil se do postele. Do rána už neusnul.
Druhý den venku u vchodu narazil na Libuši Kadlecovou ze třetího patra. Stála jako obvykle ve flanelovém županu přes tepláky, s cigaretou v ruce a se svým obvyklým pohledem člověka, kterého už dnes nic nepřekvapí.
— Libuše, — zavolal na ni Jirka. — Budil vás někdy kocour v noci?
Podívala se na něj přes brýle, potáhla z cigarety a vyfoukla dým stranou.
— Budil. A co?
— Naše mě třetí noc nenechá spát. Pořád tlapkou do obličeje, pak drápe, pak mňouká. Všechno jsem zkontroloval: krmení je, voda je, záchod čistej.
Libuše přivřela oči.
— Když kočka tři noci po sobě dělá to samé, tak na to má důvod.
— Jakej důvod?
— A tys to zjišťoval?
— Vždyť říkám, všechno jsem zkontroloval.
— Ne misku, — přerušila ho Libuše. — Šel jsi za ní?
Jirka mlčel.
Libuše oklepala popel a ušklíbla se:
— Ony nejsou blbý, Jirko. My jsme blbý. Když volá, tak se nemá hádat, ale jít.
Celý den se mu ta věta honila hlavou.
Na čtvrtou noc se připravil.
Nastavil si budík na tři čtvrtě na tři, ale probudil se dřív. Ležel ve tmě a poslouchal byt. Hodiny v kuchyni. Ledničku. Lehké praskání topení.
A ještě jeden zvuk.
Velmi slabý.
Takový, jaký si člověk snadno splete se skřípáním trubek, s větrem nebo s čímkoli, když se mu nechce poslouchat.
Přesně ve tři vyskočila na postel Micka.
Přišla k polštáři.
Dotkla se tlapkou jeho tváře.
Jirka se hned posadil.
— Dobře, — řekl tiše. — Jdeme.
Micka seskočila z postele na zem a sebejistě vyrazila vpřed, ani se neohlédla. Jako by přesně věděla, že teď už za ní konečně půjde.
Provedla Jirku chodbou, dál do kuchyně, kolem stolu, kolem stoličky — k radiátoru pod oknem.
V tom koutě byla tma nejhustší. Nazelenalé světlo z mikrovlnky se tam sotva natáhlo, takže trubky vypadaly tlustší než ve dne a škvíra mezi zdí a starou litinou hlubší a děsivější. Od okna táhl chlad: větračka zase zůstala trochu otevřená.
Jirka si v duchu vynadal. Už týden kouřil u okna a pokaždé nechal tu škvíru „jen na minutku“, a pak zapomněl zavřít. V noci se po podlaze táhl ledový vzduch a tenká záclona se pozvolna vzdouvala.
Micka si sedla na zem a upřeně se dívala na radiátor.
Jirka si dřepnul. Nejdřív nechápal, co by měl vidět. Prach pod parapetem. Rezavé úchytky. Stará trubka. Kus odchlípnuté lišty.
Nic zvláštního.
Ale pak se zpoza radiátoru ozval zvuk.
Tenký, skoro bezmocný pískot. Tak slabý, že ve dne by ho asi nešlo rozeznat: venku hučí auta, v domě práskají dveře, u sousedů hraje televize, v kuchyni bublá konvice.
V noci se celý dům jakoby propadne do ticha, a i tenhle maličký zvuk se jím začne prodírat.
Jirka vytáhl mobil, rozsvítil baterku a posvítil do škvíry.
Nejdřív uviděl jen prach a chuchvalce pavučin. Pak něco malého, černého, slepeného.
Kotě.
Úplně maličké. Možná tak třítýdenní, ne víc. Oči už mělo otevřené, ale dívalo se zamlkle, jako by skoro nechápalo, kde se vzalo. Boky se mu jemně třásly. Tlapky mělo stažené k břichu. Leželo na boku, vklíněné mezi trubku, zeď a těžký radiátor tak nešťastně, že tam spíš spadlo a zaseklo se, než aby si tam našlo cestu.
Jirka posvítil výš, k parapetu, a teprve pak mu to došlo.
Venku, přímo pod oknem, vedl úzký plechový přístřešek nad vchodem do vedlejšího obchodu. Z ulice na něj mohla dospělá kočka vylézt po stromě, po římse, po nějakém výstupku.
A dál byla pootevřená větračka. Škvíra sice malá, ale pro takové kotě dostatečná. Kočka-matka nejspíš přenášela koťata z místa na místo, aby je zachránila před zimou nebo před psy ze dvora, a jedno z nich zanesla sem. Nebo se kotě samo vyškrábalo z nějakého úkrytu na přístřešku a vylezlo za teplem. Od radiátoru sálal žár, a pro takového drobka to mohl být jediný srozumitelný orientační bod.
A pak se to stalo jednoduše a hrozně.
Protáhlo se větračkou, sklouzlo z parapetu dolů, za radiátor — do místa, kde se dospělé zvíře ještě dokázalo otočit, ale takhle malé už ne. Škvíra mezi zdí a topením byla úzká, prašná, s trčícím kovovým úchytem a odchlípnutou lištou. Vlézt se tam dalo — vyděšeně, čistě pudově, ucítit cizí pach bytu. Ale ven už to nešlo.
Zespodu mu bránila lišta. Z boku trubka. Shora visela těžká žebra radiátoru. Pokaždé, když se kotě zkusilo dostat ven, jen se víc svezlo do rohu.
Jirka si to představil tak živě, že ho nepříjemně sevřelo u srdce: malá, sotva živá kulička tepla vlezla tam, kde to páchlo záchranou, a chytila se do pasti dva kroky od lidí.
Teď mu došlo i to druhé — proč kotě pískalo jen v noci.
Ve dne bylo v bytě rušno. Jirka byl v práci, lednička hučela, za oknem jezdila auta, sousedi nahoře posunovali židle, do dvora chodily děti. A kotě bylo moc slabé, prochladlé, hladové; nemohlo křičet pořád. Ztuhlo, spalo, propadalo se do polomrákoty. Až v noci, když dům ztichl a začala zima, probudilo se hladem a strachem.
A tehdy začalo dávat hlas.
Ne nahlas — na hlasitý křik už nemělo sílu.
Tence.
Občas.
Skoro neslyšitelně.
A slyšet ho mohla jen Micka.
Nejspíš ho slyšela už první noc.
Kočky mají úplně jiný sluch. To, co člověku připadá jako šramot v trubkách nebo hra představivosti, byl pro ni živý tvor. Nejdřív mu nosila jídlo. Teď to Jirka viděl na vlastní oči: v nejzazším rohu ležely oschlé kousky kuřete. Takže mu nosila granule z vlastní misky. Možná po jednom kousku. Možná je tam strkala čumákem. Možná tlapkou.
Nějak dokázala prostrčit jídlo tam, kam se sama úplně nedostala. A teprve když pochopila, že to nestačí, že kotě zesláblo natolik, že skoro přestalo pískat, začala budit Jirku.
Jirka si opatrně lehl břichem na studenou podlahu a natáhl ruku do škvíry. Hned to nešlo: vadila trubka, ostrý okraj úchytu ho škrábl na zápěstí. Musel se natáhnout z boku a skoro poslepu.
Prsty se konečně dotkly teplé, špinavé srsti a kotě slabě písklo.
— Tiše, tiše… — zašeptal Jirka, sám nevěděl proč.
Objal kotě dlaní. Bylo skoro nehmotné, jako smotaná rukavice. Jen teplé. Živé. A třáslo se.
Když ho Jirka konečně vytáhl zpoza radiátoru, kotě se ani nepokusilo utéct. Jen slabě pohnulo tlapkou a ztichlo, čumákem zabořeným do jeho palce.
Micka hned přišla, očichala kotě a krátce, skoro neslyšně mňoukla.
Jako by řekla:
— Konečně.
Jirka si sedl přímo na zem, opřel se zády o kuchyňskou skříňku a dlouho se díval na černý chumáček ve svých rukou. Micka mu skočila na klín, uvelebila se vedle kotěte, dotkla se ho čumákem — a poprvé za všechny ty noci se uvolnila. Dokonce přivřela oči.
A Jirka seděl a s bolestnou jasností chápal jednu velmi prostou věc: tak si zvykl žít ve svém tichu, ve svém odděleném, pečlivě vybudovaném klidu, že se odnaučil hned reagovat, když někdo vedle něj skutečně volá o pomoc.
Ráno odvezl kotě k veterináři.
Koupil mléčnou výživu, pipetu, vyhřívací podložku, jednorázové pleny. Vyslechl si všechny pokyny. Přikyvoval tak pozorně, jako snad nikdy nepřikyvoval ani šéfovi v práci.
Když se vrátil domů, udělal kotěti pelíšek z krabice a měkkého ručníku u topení. Micka chvíli seděla vedle ostražitě, pak si lehla blíž, jako by Jirkovi předala službu, ale pořád nechtěla být daleko.
Večer Jirka dlouho bloumal po bytě a nemohl najít místo.
A pak nečekaně vzal telefon a zavolal mámě.
Poprvé za tři měsíce.
Když zvedla, na chvíli se zarazil. Sám nečekal, že to číslo opravdu vytočí.
— Mami, já… — začal a odmlčel se.
Micka v tu chvíli skočila na stůl a položila tlapku vedle telefonu.
— Co se děje, Jirko? — hned se zeptala máma.
— Nic, — řekl po chvíli. — Jen jsem chtěl vědět, jak se máš.
Na druhém konci bylo ticho.
Ne uražené.
Ne těžké.
Jen překvapené.
— Dobrý, — řekla konečně máma. — A ty?
Jirka se podíval na krabici u topení. Na Micku. Na kuchyni, která se přes jednu noc najednou změnila.
— Taky… dobrý, — odpověděl.
A poprvé za dlouhou dobu to „dobrý“ nebyla lež.
Dveře od ložnice už nezamykal na petlici.
Později z ní vyndal šrouby a uložil ji do šuplíku.
Od té doby dveře, když už je zavíral, zavíral jen napůl.
Protože teď už přesně věděl: když k tobě někdo uprostřed noci přijde a tvrdohlavě tě volá, není to vždycky jen o nepohodlí.
