Ráno bylo v kostele klidné, všechno běželo jako obvykle. Slova modliteb, známé tváře hlavně starší ženy, těch deset, co chodí každý všední den. Otec František už slouží přes dvacet let a dávno se smířil s tím, že na mši ve čtvrtek na sedmou ráno nebude nikdy plno.
Právě dočítal poslední modlitbu, když zaslechl zašramocení u dveří.
Zvedl hlavu a zůstal stát.
Prostřední lodí si pomalu a sebejistě vykračovala kočka.
Šedivá, huňatá, s bílou náprsenkou. Ocas jako prapor. Z očí ji koukalo přesvědčení, že sem rozhodně patří.
Kostelní babičky začaly šuškat někdo se pokřižoval, jiná jen údivem rozhodila ruce. Kočka kráčela klidně kolem svíček a obrazů a zůstala ležet přímo před oltářem.
Stočená do klubíčka, packy pod hlavou, žluté oči dokořán upřené a bdělé.
V tu chvíli se otci Františkovi sevřelo srdce.
Poznal ji.
Bože, jak se sem dostala?
Ruce se mu rozklepaly. Zavřel na okamžik oči, rozptýleně dokončoval modlitbu před očima mu hned naskočila paní Barbora Svatošová.
Tichá a laskavá žena, chodila vždy pomaloučku, o holi, bydlela sama v paneláku na sídlišti za Kladnem. Každou neděli v kostele, bez výjimky.
A nikdy nezapomněla nasypat něco kočkám, co se motají kolem vchodu.
I ony jsou Boží stvoření, pane faráři, říkávala, když za ní přišel s eucharistií. Copak byste je mohl nechat o hladu?
Největší slabost měla pro Mílu. Pro tuhle šedivou kočku, kterou kdysi našla zmrzlou u popelnic a doslova jí zachránila život. Míla se jí za to odvděčila nebyla bez ní ani krok.
Když paní Barboru navštívil naposledy tři týdny zpět, možná čtyři Míla seděla na parapetu, koukala na ni a v očích měla něco zvláštního, jako by všechno pochopila.
Pane faráři, slíbíte mi jedno? špitla Barbora tehdy, že Mílu nenecháte samotnou, kdyby se mi něco stalo. Je to chytrolínka.
Jen přikývl a položil jí ruku na dlaň.
A teď Míla ležela u oltáře.
A otec František všechno pochopil. Bylo mu najednou chladno.
Zbytek mše už doběhl, ani nevěděl jak. Jen ústa říkala slova samospádem, myšlenky byly už dávno jinde musí hned jít. Teď hned.
Ženy se rozcházely pomalu, šeptem, se svíčkami v rukou. Jedna se ho opatrně zeptala: Otče, ta kočka? Jen mávl rukou:
Později. Všechno později.
Shodil ornát, natáhl černou sutanu, třásly se mu prsty, ani nemohl zapnout knoflík.
Bože, jestli se pletu…
Jenže věděl, že ne.
Míla zvedla hlavu, když k ní přišel. Zadívala se mu do očí a tiše mňoukla, jednou.
Jako by říkala: Už to víš, viď? Tak pojď.
Pojď, holka, zašeptal, vztáhl ruku.
Kočka vstala, protáhla se, a vyrazila ke dveřím. On za ní.
Venku bylo zataženo, fičel vítr, po silnici se honily suché listy. K domu paní Barbory to bylo tak čtvrt hodiny pěšky.
Farář šel rychlým krokem, Míla vedle něj nezůstávala pozadu, ocas vzhůru.
Hnal se, ale tušil, že Míla nepřišla jen tak že už je pozdě.
Cestou se mu v hlavě přehrála paní Barbora, jak seděla v křesle, zabalená v dece. Jak se vždycky usmívala, když přišel. Jak se přitáhla ke kříži ve chvíli přijímání.
Víte, pane faráři, říkala mu naposledy, mě už není čeho bát. Život byl hezkej. Muž byl zlatý, dcera se povedla, vnuci jsou ale žijí daleko. Ale Pánbůh mě nikdy neopustil. A ani neopustí.
Vzdechla, zadívala se z okna:
Jenže je tu tak prázdno. I když je Míla se mnou, je v bytě naprosté ticho.
Tenkrát mu to nepřišlo nijak zvláštní. Vždycky ji litoval, hezky si popovídali. Tak nějak ale netušil, že to může být poslední rozloučení.
A už byl u domu šedivá krabice, domovní zvonek dávno nefunguje, výtah taky ne. Třetí patro po schodech.
Míla popoběhla předním a posadila se ke dveřím s oloupanou dýhou a číslem 12.
Otec František zaklepal.
Jednou. Dvakrát. Potřetí.
Ticho.
Zmáčkl zvonek zabzučel jakousi vyprahlou ozvěnou, ale nic.
Paní Barboro! Tady otec František!
Ticho.
Přiložil ucho ke dveřím. Možná neslyší… Ale v bytě bylo příliš ticho.
Dřepl vedle Míly, zadívali se na sebe. Kočka nespustila oči z dveří.
Rozklepanými prsty vytáhl mobil, navolil číslo hodného souseda pana Pospíšila, co pomáhal loni, když se v kostele ztratil opilec.
Pane Pospíšile? František, farář. Je tu problém, Barboru se nedaří kontaktovat, potřebuju pomoc. Otevřít dveře.
Odpověděl klidný hlas: Kde přesně?
U Výtopny 2568, třetí patro, byt dvanáct.
Jsem tam za chvíli.
Farář sklopil hlavu a posadil se na zem ke zdi.
Míla přišla, přitulila se k jeho černé sutaně a potichu zamňoukala.
Pomazlil ji mezi ušima: Šikulka jsi. Přišla sis pro mě, viď?
Lehla si vedle něj. Seděli spolu.
A František přemýšlel, jestli neměl paní Barboru navštěvovat častěji. Možná čekala víc, než říkala.
Omluv mě, Barboro.
Za čtvrt hodiny přišel pan Pospíšil statný chlap, už ve věku. Přifuněl nahoru.
Pane faráři, děje se něco?
Barbora neotvírá. Bojím se, že Hlas se mu zlomil.
Pospíšil jen kývl, podobné situace znal.
Počkejte chvilku.
Silně zabouchal na dveře.
Paní Svatošová! Tady sousedi!
Ticho.
Pak z kapsy vytáhl těžší klíč a opatrně vypáčil dveře. Zaskřípalo to, vzduch v bytě se skoro ani nehnul, jen zavanul pachem léků a něčeho nestihnutého.
Farář odevzdaně vstoupil dovnitř.
Předsíň na vlas stejná jako vždy. Na věšáku starý béžový kabát, u botníku bačkory.
Pan Pospíšil zamířil do pokoje a zůstal stát na zápraží.
Otec František nahlédl za něj a v tu chvíli se mu podlomila kolena.
Paní Barbora seděla v křesle u okna, v dece, ruce sepjaté na hrudi, hlavu opřenou o polštář. Jenže teď vypadala klidně, až voskově.
Pane Bože vydechl František.
Pospíšil jí jemně sáhl na zápěstí, pro jistotu.
Je to nejmíň tři dny, pane faráři. Možná víc.
Tři dny.
Otec František si klekl na kolena do dveří.
Tři dny tu ležela sama.
Dcera je v Brně, vnuci v Plzni. Kdo dneska zná sousedy?
Jedině Míla.
Celou tu dobu neodešla. Byla u ní i když jedno okno bylo na ventilačku.
Až když pochopila, vyrazila do kostela.
Znal jste ji dobře? zeptal se pan Pospíšil.
Byla to výborná žena, naše farnice, odpověděl František s námahou.
Musíte zavolat rodině. Kde má asi doklady?
Ve stole, nebo v kredenci… Zavolám její dceři, mám na ni číslo.
Pospíšil přikývl.
František přistoupil ke křeslu. Poprvé v životě měl pocit, že slova nestačí.
Omluv mě, Barboro. Odpusť.
Pohladil ji po šedivých vlasech.
Ztišeně přečetl modlitbu za duši zesnulé.
A v dveřích seděla Míla a nehýbala se.
V tu chvíli věděl, že tahle kočka ji měla nejraději ze všech. Víc než dcera, co volala jednou do měsíce. Víc než vnuci, co přijedou na Vánoce.
Míla s ní byla do posledního dechu. A když odešla, nenechala ji samotnou donesla zprávu.
Otec František vzal kočku do náruče. Neprotestovala, jen se více schoulila a tiše předla.
Neboj se, holčičko. Postarám se o ni. O všechno. A ty zůstaneš u mě.
Slzy mu padaly do huňaté srsti a on mazlil Mílu a přemýšlel, že opravdová láska není ve slovech, ale v těch nejnápadnějších činech.
Barboru pohřbili za tři dny.
Přijela dcera bledá, uplakaná, v černém. Vnuky nepřivezla jsou daleko, prý mají školu.
Na pohřeb přišlo dvacet lidí, všechny známé babičky, co ji znaly. Zpívali Odpočinutí věčné tichým, chvějícím se hlasem.
Otec František sloužil zádušní mši. Modlil se tiše před rakví a svou vinou k Barboře.
A Míla, stočená do klubíčka, ležela před oltářem od rána, kdy přijeli s rakví, až do konce.
Dcera se jí snažila odehnat: Táhni, kočko! To není pro tebe!
Ale farář ji zastavil: Nechte ji. Patří sem.
Žena chtěla něco říct, ale neřekla.
Na hřbitov jela Míla taky, na klíně pana faráře. Po pohřbu mu dcera poděkovala:
Děkuju vám. Že jste s ní byl. A že jste mě našli.
Děkovat musíte hlavně Míle. Ona vás přivedla, odpověděl klidně.
Zadívala se na kočku zvláštním pohledem:
Vezměte si ji, prosím. Já nemůžu. Mám alergii. Navíc už mám doma dost starostí.
Samo sebou, počítám s tím, usmál se farář.
Žena odešla, ani se neohlédla.
František zůstával stát u čerstvého hrobu.
Kolik takových Barbar bydlí v panelácích a domcích? Tiše, sami, stárnou a mizí. Nikomu nechybí. Jen kočkám a Bohu.
Pohladil Mílu:
Půjdeme domů?
Zamňoukla jen potichu.
Od té doby ležela šedivá Míla v kostele na parapetu za oltářem.
Lidi jí nosili pamlsky, babičky ji hladily a špitaly: To je zlatíčko. To je duše svatá.
Farář se vždycky jen usmál.
Večer před spaním se posadil do křesla. Míla mu skočila na klín, zavřela oči a začala příst.
A v jejích žlutých očích se odrážel třpyt svíčky.
Tichý, neuhasitelný. Věčný.
