Dva týdny Míca syčela a škrábala, nepouštěla Valentýnu ke staré pohovce. Valentýna už skoro chtěla kočku dát pryč. Jenže když soused pomohl posunout nábytek, objevilo se za ním to, co všechno vysvětlilo.
Míca nikdy nebyla zlá. Ale ke staré pohovce v pokoji nepouštěla nikoho a Valentýna už druhý týden nemohla pochopit proč.
Začalo to maličkostí. Ráno, kuchyně, vůně sypaného čaje a připáleného chleba. Valentýna dopila čaj, utřela ruce o zástěru se slunečnicemi a šla utírat nábytek. Natáhla se k opěradlu.
Kočka prohnula hřbet a zasyčela tak, že Valentýna ucukla a loktem narazila do stojací lampy. Za tři roky spolu zažily mnoho: i předení po ránu, i náročný kňour před krmením, i uražené mlčení po veterináři. Ale syčení slyšela poprvé.
Pak kočka znatelně přibrala. Boky se zakulatily, chůze byla těžká a opatrná. Valentýna si myslela: překrmila. Ubrala porci, přesypala zbytek zpátky do sáčku s alobalem. Nepomohlo. Míca začala tahat kousky z misky někam za pohovku a jednou našla Valentýna za nohou suchý kousek kuřete obalený prachem.
V koutě to páchlo divně: kysele, teplě, živě. Valentýna si klekla, zkusila nahlédnout do škvíry mezi zdí a opěradlem. Míca se vrhla napříč, beze zvuku, bez varování. Postavila se před škvíru a upřela žluté oči tak, jako by za jejími zády leželo to nejcennější na světě.
Na hřbetu ruky zůstaly dvě tenké škrábance.
Dcera zavolala večer, jako obvykle, za běhu.
– Mami, co s tou kočkou?
– Syčí. Poškrábala mě. K pohovce se nedá přiblížit.
Světlana si povzdechla. V telefonu klapaly podpatky po asfaltu, hučel klakson, šustila igelitka z obchodu.
– Já ti říkala. Dej ji pryč, než ti roztrhne obličej. Jsou skupiny na internetu, rychle se umístí.
Valentýna mlčela. Prsty sevřely okraj ubrusu tak, že látka nabrala harmoniku.
– Mami? Slyšíš?
– Slyším.
– Ty to všechno nepotřebuješ. Sama, s tou kočkou… Radši přijed ke mně.
Telefon položila na stůl. Na chodbě seděla Míca u dveří do pokoje, ocas omotaný kolem předních tlapek, hřbet rovný. Jako strážný. A ani jednou za ty dva týdny neodešla odtud na dlouho: i jedla rychleji než obvykle, jako by spěchala zpátky.
Po rozhovoru otevřela Valentýna telefon a vyhledala to, co řekla dcera. Skupiny našla hned. Fotky koček, popisky: „mazlivá“, „zvyklá na záchod“, „hledá domov“. Listovala minutu. Pak odložila telefon displejem dolů a v krku jí vyschlo.
Před spaním přišla k pokoji. Míca ležela u pohovky a olizovala si tlapku, pomalu, pečlivě, jako by se chystala na něco důležitého. Valentýna si dřepla na práh.
– Míco. Co tam schováváš?
Kočka zvedla hlavu, zamrkala a pokračovala v olizování.
V noci Valentýna nespala. Za zdí šustilo, utichalo a začínalo znovu. Jednou skrz ticho proklouzl tenký zvuk, podobný pískání. Valentýna ztuhla, naslouchala. Neopakovalo se.
Vstala a šla ke dveřím bosá. Podlaha ledová, od podlahové lišty táhl prosinec. Pouliční lampa za oknem vrhala přes záclonu žluté pruhy a v tom nerovném světle Valentýna uviděla: Míca neleží na podložce. Přitiskla se bokem ke zdi, těsně u pohovky. Břicho se pravidelně zvedalo a klesalo.
Kočka nesykla. Ležela a dívala se na Valentýnu přes pruh pouličního světla.
Valentýna se vrátila do ložnice. Na nočním stolku stála fotografie muže v rámečku z mušlí, kdysi dovezených z moře. Viktor se usmíval. A Valentýna si pomyslela: on by kočku nedal pryč. On by nejdřív posunul pohovku.
Ráno zavolala Jindřichovi z přízemí. Soused měl takové ruce, že zvedne skříň i opraví kohoutek. Zbytečné otázky nekladl.
– Pohovku? – opakoval. – Kam posunout?
– Od zdi. Musím se podívat, co je za ní.
Přišel za deset minut, v kostkované košili a pantoflích na boso. Za ním se nahlížela žena Tamara, nevydržela.
Míca při pohledu na cizí zalezla pod kuchyňský stůl. Valentýna si všimla: kočka neběžela do pokoje, jako to dělávala. Zůstala v kuchyni. Zorničky se rozšířily tak, že žluté v očích skoro nezůstalo, a tlapky drobně přešlapovaly po studené dlažbě.
Jindřich se chytil jednoho kraje. Valentýna druhého. Nohy zaskřípaly po parketách, táhle a ostře, a zvuk zaplnil byt až ke stropu. Pohovka šla těžce, stará, nabobtnalá časem. Prach se zvedl sloupem a zatočil se v pruhu ranního slunce.
Tamara vykřikla první.
V koutě, na staré vlněné šále, kterou Valentýna ztratila už v říjnu, ležela koťata. Čtyři. Maličká, slepá, s přitisknutýma ušima a růžovými polštářky tlapek, tak měkkými, že by se vešla na nehet. Pohybovala se, otevírala bezzubá ústa, a voněla od nich mlékem, teple a hustě. Valentýně se sevřelo hrdlo.
Klekla si rovnou na zaprášené parkety. Ruce se jí třásly. Natáhla prsty k rezavému kotěti s bílou hvězdičkou na čele a ono se otřelo čenich o její dlaň. Dlaň byla studená, kotě jako malá kamna.
– Takhle vážně zlá kočka, – vydechl Jindřich, dřepnuv si vedle na bobek.
Tamara se otočila ke kuchyni. Míca stála ve dveřích a nehýbala se. Nedívala se na lidi. Na koťata.
Tehdy Valentýna pochopila všechno naráz. Syčení a jídlo za pohovkou, ztloustlé břicho a bezesné noci u zdi, když si myslela, že kočka je prostě „s povahou“. A šálu. Tu pravou vlněnou šálu z předsíně, kterou si Valentýna večer omotávala kolem kolen. Míca ji sama odtáhla, rozložila v koutě a udělala si hnízdo.
Kočka přešla pomalu, na měkkých tlapkách. Očichala Valentýninu ruku, otřela se čenichem o prsty. A lehla si vedle koťat, přisunujíc je k sobě jedno po druhém.
Tamara tiše vyšla a vrátila se s podšálkem teplé vody. Postavila na zem, ani slovo. Jindřich se narovnal, podíval se na Valentýnu shora a také mlčel. Nebylo co říct, všechno už leželo na šále.
Večer Světlana zavolala znovu.
– Tak co, mami? Rozmyslela sis to s kočkou?
– Rozmyslela, – řekla Valentýna. Hlas byl jiný, klidný a teplý jako ta šála, která se našla na nejneočekávanějším místě. – Je jich teď pět.
V telefonu zavládlo ticho. Pak se dcera zasmála, krátce a zmateně, a Valentýna se poprvé za dva týdny usmála.
A Míca ležela na šále a čtyři slepá koťata ji hledala čumáčky ve tmě, strkajíc se do teplého boku. Nepředla. Dýchala rovnoměrně a hluboce.
To stačilo.
Valentýna zavřela dveře do pokoje, ale ne úplně. Nechala škvíru.
Míca přece musela ven.
