Dva týdny syčela a škrábala, nepouštěla Boženu ke staré pohovce. Božena už málem uvažovala, že kočku dá pryč. Když ale soused pomohl nábytek odsunout, objevilo se za ním to, co všechno vysvětlovalo.
Míca nikdy nebyla zlá. Ke staré pohovce v obývacím pokoji ale nikoho nepouštěla, a Božena už druhý týden nemohla přijít na to proč.
Začalo to maličkostí. Ráno, kuchyně, vůně čaje a připáleného chleba. Božena dopila čaj, otřela si ruce o zástěru se slunečnicemi a šla utřít nábytek. Natáhla se k područce.
Kočka prohnula hřbet a zasyčela tak, že Božena ucukla a loktem zavadila o stojací lampu. Za tři roky spolu zažily mnohé: předení po ránu, náročný křik před krmením i uražené mlčení po veterináři. Syčení slyšela poprvé.
Pak kočka znatelně přibrala. Boky se zakulatily, chůze ztěžkla a byla opatrná. Božena usoudila, že ji překrmila. Zmenšila porci, přesypala zbytek zpátky do pytlíku s šustivou fólií. Nepomohlo. Míca začala tahat kousky z misky někam za pohovku, a jednou Božena našla za nohou vyschlý kus kuřete obalený prachem.
V koutě to páchlo zvláštně: kysele, teple, živě. Božena klekla na kolena, zkusila nahlédnout do škvíry mezi zdí a opěradlem. Míca se vrhla napříč, beze zvuku, bez varování. Postavila se před škvíru a zírala žlutýma očima, jako by za ní leželo to nejcennější na světě.
Na hřbetě ruky zůstaly dvě tenké škrábance.
Dcera Milada zavolala večer, jako obvykle, z běhu.
“Mami, a co ta kočka?”
“Syčí. Poškrábala mi ruku. K pohovce se nedá přiblížit.”
Milada si povzdechla. V telefonu klapaly podpatky na asfaltu, hučel klakson, šustila igelitka z obchodu.
“Já ti říkala. Dej ji pryč, dokud ti neroztrhá obličej. Jsou skupiny na internetu, rychle se ujme.”
Božena mlčela. Prsty sevřely okraj ubrusu tak, že látka nabrala harmoniku.
“Mami? Slyšíš?”
“Slyším.”
“Tohle všechno nepotřebuješ. Sama, s tou kočkou… Radši přijeď ke mně.”
Telefon položila na stůl. V předsíni seděla Míca u dveří do obýváku, ocas obtočený kolem předních tlapek, hřbet rovný. Jako stráž. A za celé dva týdny se odtud na dlouho nevzdálila: i jedla rychleji než obvykle, jako by spěchala zpátky.
Po rozhovoru Božena otevřela telefon a zadala do vyhledávače to, co řekla dcera. Skupiny se našly hned. Fotky koček, popisky: “mazlivá”, “zvyklá na záchod”, “hledá domov”. Listovala minutou. Pak odložila telefon displejem dolů, a v krku jí vyschlo.
Před spaním přistoupila k pokoji. Míca ležela u pohovky a olizovala si tlapku, pomalu, pečlivě, jako by se připravovala na něco důležitého. Božena si dřepla na práh.
“Míco. Co tam schováváš?”
Kočka zvedla hlavu, mrkla a dál se olizovala.
V noci Božena nespala. Za zdí to šustilo, utichalo a začínalo znovu. Jednou skrz ticho proklouzl tenký zvuk, podobný pískání. Božena ztuhla, zaposlouchala se. Neopakovalo se.
Vstala a šla ke dveřím bosá. Podlaha ledová, z podlahové lišty táhl prosinec. Pouliční lampa za oknem vrhala přes tyl žluté pruhy, a v tom nerovném světle Božena uviděla: Míca neleží na podložce. Přitiskla se bokem ke zdi, hned u pohovky. Břicho se pravidelně zdvihalo a klesalo.
Kočka nesyčela. Ležela a dívala se na Boženu přes pruh pouličního světla.
Božena se vrátila do ložnice. Na nočním stolku stála fotografie manžela v rámečku z mušlí, přivezených kdysi od moře. Viktor se usmíval. A Božena si pomyslela: on by kočku nedal pryč. On by nejdřív odsunul pohovku.
Ráno zavolala Jaroslavu Novákovi z dolního patra. Sousedi měl takové ruce, že zvedl skříň i spravil kohoutek. Zbytečných otázek nepokládal.
“Pohovku?” přeříkal. “Kam s ní?”
“Od stěny. Potřebuju se podívat, co je za ní.”
Přišel za deset minut, v kostkované košili a pantoflích na boso. Za nim nakoukla jeho žena Tereza, neudržela se.
Míca při pohledu na cizí zalezla pod kuchyňský stůl. Božena si všimla: kočka neutekla do obýváku, jako dělávala vždycky. Zůstala v kuchyni. Zorničky se rozšířily tak, že žluté v očích téměř nebylo, a tlapky drobně přešlapovaly po studené dlažbě.
Jaroslav se chytil jednoho kraje. Božena druhého. Nohy zavrzaly po parketách, táhle a ostře, a zvuk naplnil byt až ke stropu. Pohovka šla těžce, stará, nabobtnalá časem. Prach se zvedl sloupem a zatočil se v pruhu ranního slunce.
Tereza vykřikla první.
V koutě, na starém vlněném šálu, který Božena ztratila už v říjnu, ležela koťata. Čtyři. Maličká, slepá, s přitisknutýma ušima a růžovými polštářky tlapek, tak jemnými, že by se vešla na nehet. Pohybovala se, otvírala bezzubé tlamičky, a voněla od nich mlékem, teple a hustě. Boženě se sevřelo hrdlo.
Klekla si na kolena rovnou na zaprášené parkety. Ruce se jí třásly. Natáhla prsty k rezavému kotěti s bílou hvězdičkou na čele, a ono se zabořilo čumáčkem do její dlaně. Dlaň byla studená, kotě jako malá kamínka.
“A to máš tu zlou kočku,” vydechl Jaroslav, přikrčil se vedle ní.
Tereza se otočila ke kuchyni. Míca stála ve dveřích a nehýbala se. Nedívala se na lidi. Na koťata.
Tehdy Božena pochopila všechno najednou. Syčení a jídlo za pohovkou, ztlustlé břicho a bezesné noci u zdi, kdy jí připadalo, že kočka jenom “má charakter”. A šálu. Ten pravý vlněný šál z předsíně, kterým si Božena večer zahřívala kolena. Míca si ho sama odtáhla, rozprostřela v koutě a udělala hnízdo.
Kočka přistoupila pomalu, na měkkých tlapkách. Očichala Boženinu ruku, dotkla se čumákem prstů. A lehla si vedle koťat, přitahovala je k sobě jedno po druhém.
Tereza tiše vyšla a vrátila se s mističkou vlažné vody. Postavila ji na podlahu, ani slova neřekla. Jaroslav se narovnal, podíval se na Boženu shora dolů a také mlčel. Nebylo co říct, všechno už leželo na šálu.
Večer Milada zavolala znovu.
“A co, mami? Rozmýšlela jsi nad tou kočkou?”
“Rozmýšlela,” řekla Božena. Hlas byl jiný, klidný a teplý, jako ten šál, který se našel na nejnečekanějším místě. “Je jich teď pět.”
V telefonu zavládlo ticho. Pak se dcera zasmála, krátce a zmateně, a Božena se poprvé za dva týdny usmála.
A Míca ležela na šálu, a čtyři slepá koťata ji hledala čumáčky ve tmě, strkala se do teplého boku. Nepředla. Dýchala pravidelně a zhluboka.
To stačilo.
Božena zavřela dveře do obýváku, ale nedovřela. Nechala škvíru.
Míca přeci jen potřebovala vycházet.
