# Diary Entry – Prague, Dejvice
Sedm čtyřicet ráno. Stisknul jsem tlačítko na klíčence a auto bliklo světly. Na kapotě černého mercedesu ležel šedý kocour a bylo mu naprosto jedno, že je tam alarm, že jsem já jeho pán, že se něco děje v podzemním parkovišti v Dejvicích.
Ležel přímo uprostřed. Natáhl přední tlapy, položil na ně hlavu a přivřel oči. Jako by pod ním nebyla cizí kapota, ale vyhřátý parapet v něčím bytě. Šedá srst na černém laku působila směšně a zároveň tak sebejistě, že jsem na vteřinu zapomněl, proč jsem vlastně do garáže sešel.
Šel jsem na jednání. Za padesát minut na druhém konci Prahy začínala schůzka s dodavatelem, na kterém závisel čtvrtletní plán. Aktovka mě tížila v ruce. Těžká, kožená, narvaná výtisky, grafy, dvěma kopiemi smlouvy se záložkami na každé stránce, kde byl podpis. Každá z těch padesáti minut byla naplánovaná: parkoviště, výtah, chodba, podání ruky. A tady ten pruhovaný kocour na kapotě, a jeho ksicht jako by říkal, že on je tady pánem.
Plácl jsem dlaní do stehna. Luskl prsty. Tiše, ale důrazně jsem řekl „kšá“. Hučení ventilace odnášelo všechny zvuky k betonovým zdem a kocour se ani nehnul. Jen otevřel jedno oko, žluté, kulaté, podíval se mým směrem a zase je zavřel. Výrazem, jakým lidi zavírají dveře před podomním prodejcem.
Od kapoty sálalo slabé teplo: včera jsem přijel pozdě, skoro o půlnoci, a motor přes noc úplně nevychladl. Kocour si zřejmě našel teplé místo a uvelebil se. Logika pochopitelná. Jenže mně z té logiky lépe nebylo, protože minuty ubíhaly a kocour ležel dál. A nejenže ležel, ale dělal to s takovým klidem, že jsem se chtěl zároveň smát i volat odchytovou službu.
Petr, ochranka parkoviště, se objevil, když jsem už vytáčel číslo řidiče. Ramenatý, v uniformní bundě na zip, s krátkým vousem, který rostl nerovnoměrně a vypadal jako namalovaný. Přišel, podíval se na kapotu, rozepnul horní knoflík bundy.
Řekl, že tenhle šedý tady je každé ráno. Už, no, víc než týden. Přijde brzy, když je parkoviště ještě prázdné, lehne si na kapotu mercedesu a leží. Petr ho párkrát zahnal, jednou koštětem, podruhé jen rukama. K ničemu. Za deset minut se kocour vrátil a uvelebil se na stejném místě. Jako by mu někdo vysvětlil, že tohle je právě jeho kapota, a on tomu uvěřil.
Spustil jsem telefon. Právě na moje auto? Jiných je v garáži padesát. Petr pokrčil rameny, otočil v prstech svazek klíčů a potvrdil: jenom na vaše. Kolem „bmw“ finančního ředitele projde, kolem stříbrného audiny z právního oddělení projde, ale na mercedes si lehne jako doma. Petr dokonce tipoval, že se kocour orientuje podle čichu, ale znělo to jako snaha vysvětlit něco, co se vysvětlit nedalo.
Bylo to divné a já divné neměl rád. Divné se nevejde do rozvrhu, nedá se to uchopit vzorci, nemá to paragraf ve smlouvě. Položil jsem aktovku na betonovou podlahu, stáhl pravou rukavici, přistoupil ke kapotě.
Kocour byl teplý. Srst hebká, čistá, bez chomáčů, bez toho mastného lesku, co mají toulaví. Nebyl z ulice. Přejel jsem dlaní po rezavém hřbetu a kocour začal příst. Zvuk šel odněkud z hloubky, hluboký, pravidelný, jako malý motor na volnoběh. Kocour pootočil hlavu a opřel se čelem do mé dlaně. Beze strachu, bez ochoty. Tak se chovají ti, co jsou zvyklí na ruce.
Petr poznamenal, že je to zvíře domácí, rozhodně ne toulavé. A dodal: má obojek, tenký, kožený, pod srstí není hned vidět. Sám si ho všiml až třetí den, když ho kocour pustil blíž.
Rozhrnul jsem prsty hustou srst na krku. A opravdu: tenký kožený řemínek, změklý časem, a na něm kovová známka velikosti padesátikoruny. Ošoupaná na okrajích, ale písmena byla čitelná.
Přiblížil jsem si známku k očím. Písmena drobná, vyražená do kruhu. Adresa, číslo domu, číslo bytu. Bez telefonu, bez jména majitele. Jen adresa.
Ruka se zastavila.
Přečetl jsem to znovu. Potřetí. Písmena se nezměnila. Kov známky byl studený pod konečky prstů a kocour přestal příst, jako by také na něco čekal.
Ulice Tkalcovská, čtrnáct, byt šest.
Znal jsem ten byt. Vyrostl jsem v něm. Tapety v chodbě jsem měnil dvakrát, ještě jako kluk. Kliku na balkonových dveřích jsem přetáčel drátem, protože každé jaro odpadávala. Z okna kuchyně byla vidět škola a topol, který každý červen zasypal dvůr chmýřím.
V tom bytě bydlela moje matka, Marie Kovářová. Se kterou jsem nemluvil tři roky. Tři roky, dva měsíce a kolik dní, ale dny jsem nepočítal, protože kdybych počítal, znamenalo by to, že si pamatuju, a když si pamatuju, není mi to jedno, a já se přesvědčoval, že je mi to jedno.
V krku mi vyschlo. Narovnal jsem se, ustoupil o krok, pak o další. Kocour zvedl hlavu a podíval se na mě, a v tom pohledu nebylo nic kočičího. Jen trpělivost. Jako u někoho, kdo nepřišel náhodou a je ochoten čekat, jak dlouho bude potřeba. A bylo potřeba, jak se ukázalo, víc než týden.
Petr se zeptal, jestli je všechno v pořádku, protože můj obličej zešedl. Slyšel jsem svůj vlastní hlas, jako by patřil někomu jinému. Řekl jsem:
„V pohodě. Vím, čí je to kocour.“
Slova zněla klidně, ale prsty, které právě držely známku, se lehce třásly a schoval jsem ruku do kapsy.
Sedl jsem za volant. Kocour ležel na mých kolenou, protože ho nebylo kam dát. Sebral jsem ho z kapoty opatrně, oběma rukama, jako se bere něco křehkého, a kocour nekladl odpor. Jen se přitulil k saku a znovu zamňoukal.
Aktovku jsem hodil na sedadlo spolujezdce. Složka s dokumenty k jednání vyklouzla z rozepnutého zipu a vějířem se rozložila po kůži sedadla. Dvě kopie smlouvy. Grafy dodávek. Výpočet marže na třech listech.
Ještě před půl hodinou bych každý list posbíral a seřadil. Teď jsem se ani nepodíval tím směrem.
Kocour se uvelebil, podhrnul tlapy a teplo jeho těla bylo cítit skrz látku kalhot. Seděl jsem tak minutu, možná dvě, s rukama na volantu, aniž bych nastartoval. V interiéru voněla kůže a trochu kočičí srst, a ta nová vůně měnila celý prostor, dělala z auta ne pracovní nástroj, ale něco jiného. Něco živého.
Tři roky. Pohádali jsme se kvůli penězům, jak to obvykle bývá. Koupil jsem matce byt v novostavbě na Vinohradech a ona se odmítla stěhovat. Řekla, že nepotřebuje moje almužny a že jsem zapomněl, odkud jsem přišel. Odpověděl jsem, že jsem odtamtud, odkud jsem chtěl celý život odejít. Práskl dveřmi.
Pak jsem nevolal týden, pak měsíc, pak už bylo pozdě. Protože bych musel vysvětlovat mlčení. A vysvětlovat jsem neuměl. Uměl jsem podepisovat kontrakty, budovat dodavatelské řetězce, počítat rentabilitu na dvě desetinná místa. Uměl jsem říct „vyřešíme“ a „pojďme“ tak, že lidi vstali a dělali. Ale zavolat matce a říct „promiň“ jsem nedokázal, protože to slovo mi uvízlo někde v krku a nešlo odtamtud ven.
Vytáhl jsem telefon. Otevřel chat s partnerem. Napsal: „Petře, jednání přesouvám. Rodinné důvody.“ Prst se zastavil nad tlačítkem odeslání. Kontrakt, na kterém záviselo čtvrtletí. Bonusy manažerů. Reputace. To všechno leželo na jedné misce. Na druhé ležel rezavý kocour, který vážil tak čtyři kilogramy.
Zmáčkl jsem „odeslat“ a položil telefon displejem dolů. Za vteřinu telefon zavibroval. Odpověď partnera. Nečetl jsem ji. Ne proto, že by to bylo nedůležité, ale protože právě teď, v tomhle konkrétním okamžiku, mezi koženým volantem a šedým kocourem na kolenou, bylo důležité něco jiného. A já tomu poprvé po dlouhé době nedokázal dát slovo.
Otevřel jsem aktovku. Vyndal všechny papíry, složil je na hromadu vedle sebe. Aktovka byla prázdná a zevnitř teplá. Zvedl jsem kocoura a opatrně ho položil na dno. Kocour se otočil, uvelebil se a podíval se nahoru. Z aktovky za osm tisíc korun trčela šedá hlava se žlutýma očima a výraz těch očí byl takový, jako by všechno šlo podle plánu.
Otočil jsem klíčkem v zapalování.
Ulice Tkalcovská vypadala skoro stejně jako před třemi lety. Natřeli lavičku u vchodu jinou barvou, dali nový přístřešek nad dveře a vedle domovního zvonku přibyl seznam bytů, vytištěný na tiskárně a zalaminovaný nakřivo, s bublinou vzduchu v rohu. Vyťukal jsem šestku a dveře cvakly bez otázek. Možná matka stiskla tlačítko. Možná se zámek prostě rozbil. Nezjišťoval jsem to.
Vůně na chodbě byla stejná. Vařené brambory. Trochu vlhká omítka. A něco domácího, co nemá jméno, ale co vás chytne pod žebra, když to poznáte. Nebyl jsem tu tři roky, ale pamatoval jsem si hodně. Pamatoval jsem si, na který schod šlápnout, aby nevrzal. Pamatoval jsem si, že zábradlí v prvním patře je vratké. Pamatoval jsem si všechno, od čeho se má hlava pečlivě odvracela třicet šest měsíců.
Stoupal jsem pomalu. Aktovka s kocourem v pravé ruce, levá klouzala po zábradlí. V prvním patře zpoza dveří zněla hudba, tichá, rádiová, s rušením. Někdo smažil cibuli a vůně se linula po schodišti, mísila se s bramborami.
Na odpočívadle mezi prvním a druhým patrem stál dětský kočárek, přikrytý igelitem. Dřív tam stál můj kočárek, pak kolo, pak nic, pak jsem se odstěhoval. Barva na zábradlí místy opadala a pod ní prosvítala stará vrstva, zelená, hustá, s drobnými prasklinami. Pamatoval jsem si tu zelenou. V dětství jsem ji dloubal nehtem a matka hubovala: „Zase špinavý ruce, zase černý nehty, co to je za trest.“ A já dloubal ne z nudy. Líbilo se mi, že pod jednou vrstvou je druhá, a snažil jsem se dostat až k té první, k té, kterou nanesli, když dům postavili. K začátku.
Třetí patro. Dveře potažené hnědým kůží, promáčklé u kliky. V horním rohu přibitý malý věneček ze suchých květin, který tu dřív nebyl. Zastavil jsem se před dveřmi. Kocour v aktovce se pohnul a krátce zamňoukal. Jako by řekl: no tak už, dost bylo stání.
Zmáčkl jsem zvonek. Byl stejný, dvoutónový, drnčivý na druhém tónu.
Za dveřmi ticho. Pak kroky, drobné, šoupavé. A pauza. Dlouhá, táhlá, jako by člověk na druhé straně stál a rozhodoval se.
Cvakl zámek.
Marie Kovářová stála ve dveřích. Malá, sto padesát šest centimetrů, v zástěře s drobným puntíkem. Stejná zástěra. Nebo stejná, koupená na výměnu, protože ta stará se obnosila. Dívala se na syna zdola nahoru a mlčela.
Já jsem také mlčel. Všechna slova, která jsem sbíral v autě, rozkládal na schodech, zkoušel na každém stupni, zmizela. Nezůstalo ani jedno.
Sklopila pohled dolů. Na aktovku. Z aktovky trčela šedá hlava a kocour, když uviděl paní, zamňoukal a pokusil se dostat ven, drápal tlapami po kůži.
Marie Kovářová zašeptala:
„Mourek.“
Odmlčela se. A zopakovala tišeji:
„Mourku, ty moje trápení.“
Zvedla oči na mě.
„Přece jsi přišel.“
A nebylo jasné, o kom to řekla. O kocourovi, který každé ráno odcházel z domu a vracel se k obědu. Nebo o synovi, který odešel před třemi lety a ani jednou se nevrátil. A možná o obou, protože oba přišli s jednou aktovkou, a to by bylo k smíchu, kdyby to nebylo tak přesné.
Z bytu proudil teplý vzduch. Vonělo to bramborami. Někde v hloubi mumlala televize a hlasy odtamtud byly povědomé, protože matka vždycky koukala na stejný kanál. Stál jsem na prahu s aktovkou, ze které vykukoval šedý kocour.
Aktovka, ve které ještě ráno ležely kontrakty, grafy, rozpočty. Všechno, co jsem považoval za důležitý, zůstalo na koženém sedadle auta. A to, co bylo doopravdy důležitý, vážilo čtyři kilogramy a přelo.
Marie Kovářová ustoupila stranou. Neřekla „pojď dál“. Neřekla „konečně“. Jen ustoupila.
Překročil jsem práh. Aniž bych sundal boty, aniž bych položil aktovku. Matka se podívala na mé boty a na vteřinu se jí po tváři mihl výraz, se kterým dřív říkala: „Boty u dveří, kolikrát to musím opakovat.“ Ale neřekla nic. Jen mírně pokývala hlavou, jako se kývá, když se mávne rukou nad pravidly, protože jsou věci důležitější než pravidla.
V kuchyni se začínal vařit čaj v konvici. Obyčejné, s píšťalkou, jako z dětství. A ta píšťalka byla jako hlas, který tři roky volal, a teď se konečně dočkal.
