Já ho miluju! A ty mi tu vykládáš nějaké hlouposti! Nechci tě poslouchat, ani slovo! Závidíš mi a proto mi lezeš do života! Dej mi už konečně pokoj! Starej se o sebe!
Martina nekřičela. To už byl řev, že i trochu nahluchlý soused Viktor Novotný, co si něco štrachal v garáži, se otočil a nastražil uši. Ten nikdy nebyl zvědavec, takže fakt, že se otočil, znamenal, jak strašně nahlas Martinu hulákala.
A důvodů k tomu měla No prostě měla. Tedy aspoň jak si to představovala.
Stav zamilovanosti byl pro Martinu stavem duše. Jestli zamilovanost nějakou chvíli vyprchala, bylo to tak krátké, že jen ti, kdo ji znali od dětství, si toho všimli. Těch ale zbylo už jen pár hlavně její sestra Jana. Maminka už dávno nežila a Jana ji nikdy moc chápavě neposlouchala.
A bez téhle krásné emoce Martina jen přežívala. Oči měla zamlžené, myšlenky rozuteklé, nesoustředila se na nic a nervy ji tak selhávaly, že se jí kolegyně v práci začaly vyhýbat s nepříjemnými poznámkami:
Hele, neměla bys zkusit nějaký nervy? Nějak jsi poslední dobou no, ne příjemná, Marti.
Martina stiskla rty, zuby jí skřípěly a v duchu o těch ženách přemýšlela všechno možné.
Jenže jim šlo všechno snadno! Mají doma chlapa, děti lítaj po zahradě A ona? Ani byt, ani manžela! A ani to nečekej. Syn jasně, toho má, ale úspěšnějším dítětem by se určitě nechlubil. Oproti bratranci a sestřenici ze strany Jany, její Jirka vždycky tahal za kratší konec. Janiny děti byly chytré a šikovné starší Ondra hrál fotbal a nosil jen jedničky rozbil tím klišé, že sportovci nemívají v hlavě. Mladší Klára zpívala a tancovala v souboru, objížděla soutěže a festiválky a za svých deset let toho zažila víc než její teta za půlku života.
A to taky bolela! Proč? Martina vždyť v dětství taky chodila na různé kroužky, ale nikdy nikde nevydržela. Jak jí srdce napovědělo, že ji to nebaví, šla dál.
Tak se má přece žít! Poslouchat sám sebe. Jiný život nebude. Nikdo ti to nepřinese na stříbrném podnose: Martinko, vezmi si to, je to pro tebe, nestyď se.
Tohle poznání v ní sedělo odmala. Smála se Janě, když se drtila nad učebnicemi a ona už mířila na diskotéku:
Jani, co když se naučíš všechno? Kdo tě pak bude chtít? Pamatuješ, co říkala babička? Chytrá ženská nesmí bejt chytřejší než chlap. A stejně, kluci na tebe nekoukají!
Ale mně to teď vůbec nevadí. A babi neříkala přesně tohle
Jak to? Vždyť si to pamatuju!
No, možná ne tak. Říkala, že moudrá žena svoje přednosti nikdy demonstrativně neukazuje, hlavně když miluje. Můžeš s tím souhlasit, nebo ne, ale je to jiný, viď?
Ale neotravuj! Radši mi pomož učež se, Vláďa už na mě čeká!
Martina letěla na rande a Jana zapadla pod deku s knihou. Dvě hodiny klidu v bytě byly vždycky svátek.
Janu sestra samozřejmě měla ráda. Co jiného? A Martinu znala, skoro jako sama sebe. Martina nebyla zlá. Spíš roztěkaná, rozlítaná v citech a nejistá, ale rozhodně ne zlá. Naopak, citlivosti a dobrosrdečnosti měla rozhodně víc než Jana. Tahala ze dvora domů opuštěná zvířata dva kocoury i psa. I díky její péči žili dlouho a spokojeně. Rodiče to nakonec povolili s podmínkou že byt nebude útulek a tím to končí. Martina svoji zodpovědnost přijala a nikdy po Janě nic nechtěla. A upřímně, občas to fakt vypadalo, že má zvířata raději než lidi.
Marti, máma prosila, jestli k babičce zajedem pomoct jí s úklidem.
Jeď tam sama, mám svoje věci!
Jaký ty tvoje věci?
Prostě důležitý. Mikes kulhá, musím s ním na veterinu.
Celý týden kulhá.
No a? Jako to je důvod ho měnit za babičiny starosti? Ona si poradí, ještě není stará! Ale Mikeš je jenom kočka.
Hádaly se a rozcházely, Jana jela k babičce a Martina si brala ze skříně nový svetřík. Vláďa stejně už čekal dole, Mikeš byl jen záminka, jak si nezkazit odpoledne úklidem.
Střední skončily obě různě. Jana s vyznamenáním, Martina prostě skončila. Jako drtivá většina.
Volbu povolání Martina nijak neřešila. Chtěla být cukrářkou. Závislost na sladkém měla od mala. Když stála před vitrínou cukrárny, nebylo s ní k hnutí, dokud jí něco nekoupili. Sestře vždycky kousek dala, ale nejvíc ji zajímaly ozdoby na dortu pak tvořila podobné z modelíny.
A zase se cesty rozešly.
Jana šla bydlet k babičce, která už byla nemocná a potřebovala dohlídnout. Byt je navíc blíž škole, takže to všem vyhovovalo. Babička měla péči, Jana mohla ráno přispat a v duši klid měla babičku moc ráda. Když si našla partnera Tomáše, první ho představila babičce.
Jen buďte spolu, místa je dost!
Vesele, ale jednoduše se vzali brzo a usadili u babičky v bytě. Ta netajila, že byt zůstane Janě a Tomášovi.
Je to spravedlivé, Janička. Martě nechám dědovu světničku tu v tom domě na Hlavní. Vám s Tomášem byt. Jen bych tak ráda viděla vaše děti
Prvního pravnoučka babička ještě spatřila, malého Ondru, i si ho pochovala. O rok později už odešla. Celý rok bojovala s následky mrtvice a chtěla alespoň trochu mluvit nebo se postavit. Srdce ale nevydrželo a Jana brečela, když se s babičkou loučila.
Rodiče se s rozhodnutím babičky nesporovali, uznali, že Jana si byt zasloužila.
A Martina? Ta byla ponořená do nového vztahu a bylo jí úplně jedno, co komu zůstane nebo nezůstane. Hlavně, že byla zamilovaná!
Ale že by to byla opravdová láska, se říct nedalo. Martina planula a její milý koukal pořád spíš jinam, než na ni. Pořádnou lásku ji neprojevil. Martinu to moc netrápilo, byla ráda, že za ním může jezdit, uklízet mu, vařit, prát, ale nespala tam ani přes noc.
Já jsem starý samorost, Marti. Těžko si zvykám.
Zazoufala si a polkla poznámky. Když ho požádala, ať ji namaluje, dostala k narozeninám zcela průměrný portrét, který pak roky chytal prach v jeho atelieru. Nikdo ji před tím nemaloval, tak brala portrét jako důkaz, že může muže inspirovat.
Ale když za ním přišla s těhotenstvím, portrét dostala darem na památku.
V ten den se tak těšila na nový život, měla pocit, že létá. Ale radost byla utnutá velmi rychle, když její milý ztuhl a přerušil její zpívající monolog větou:
Jaký dítě? Jsi normální?!
Konec byl smutný a prázdný jako to, do čeho její duše spadla po tom rozhovoru. Sny se rozsypaly na tisíc kousků. Martina už nebyla schopná dát je dohromady, hrdost pošlapána a zůstala jen potichu. Požádala o možnost vzít si zpět svůj portrét na památku.
Dovolil jí to a ten večer Martina obraz roztrhala na kousky s povzdechem:
Já ještě budu šťastná! Ty ne.
Jak skončil její bývalý, to se nikdy nedozvěděla a už ji to nezajímalo. Měla dost starostí. Chlapečka, o kterém tolik snila, sice měla, ale radovat se z něj neuměla. Po otci v něm hledala zvláštní nadání a nic neviděla. Jirka byl klidný, nenápadný a nijak výjimečný. Líbilo se mu běhat za míčem a taky hrát šachy. Sám si našel kroužek a tam docházel, na matčiny poznámky:
Co tě na tom baví? Vždyť je to nuda!
Byla to krása! Komplikovaná hra, která Jirkovi připomínala tajemný tanec. Občas, když rozebíral hru, vstal a zatancoval, co si v představách slyšel v hlavě, ale jen když máma zrovna nebyla doma. Martina podobné výlevy nesnášela bála se, že kluk nebude dostatečně mužný.
Tancování je blbost pro kluky! Přestaň s tím!
Jediná, kdo chápala Jirku, byla sestřenice Klára. Proč se máma s tetou hádají, ho nechápal, ale babička vždycky říkala rodina je rodina a má se držet pohromadě. Proč to Matina necítí, netušil, ale babiččinu radu si pamatoval. S Ondrou fungoval v klidu, Kláru měl velmi rád. Rozuměla mu, poslouchala jeho povídání o hudbě myšlenek i jeho snech.
Slyšíš ji? ptávala se Klára zaujatě.
Jo. Potichu, ale je nádherná
Já taky. Asi Chceš to vidět? Pojď!
A Klára po místnosti tančila, aby mu předvedla, co si v srdci nosí. Jirka pocítil, že není sám. On má vedle sebe někoho, kdo mu rozumí bez slov.
Jenže děti si většinou nevybírají, s kým mohou být. To záleží na náladách dospělých. Martina měla se svojí sestrou pořád nějaké schody a, když se pohádaly, Jirkovi zakázala s Ondrou a Klárou vidět.
Jirka proti tomu bojoval po svém zkoušel hladovky, scény, vzdor. Věděl, že máma povolí a řekne:
Tak si dělej, co chceš! Už toho tvého fňukání mám dost.
Důvody hádek mezi sestrami dlouho neznal. Netušil, jak Jana pomáhala mamce po jeho narození, ale musela odejít, když další Martinův vztah skončil a ona se dozvěděla, jak babička rozděluje byt.
To není fér! Jsem stejná vnučka jako ty!
Marti, já to po ní nechtěla! Chceš, můžeme byt prodat, rozdělíme si peníze!
Nic nechci! Vždycky měla radši tebe! Proto máš všechno! Nikdy mě nikdo opravdu nemiloval!
To není pravda! Ani já? Ani naši?
Jaká je to láska, když mě nechápete? Nejde mi o byt! Mě by zajímalo, jestli mě aspoň někdo v rodině opravdu miluje!
Marti
Dost! Už nechci nic slyšet!
Mezi sestrami se usadila křivda. Křivila vztah, tahala ze vzpomínek všechny drobnosti panenku s růžovými šaty, kterou měla Jana, a Martina chtěla taky růžovou. Takové maličkosti připomínala křivda dokola. Z toho jsou pak cihly domu snů, krivého, pustého Protože to, co by to spravilo, dostala Jana. A je snad lepší? Ne! Chybí jí fantazie, umět snít naplno, nezná pravou lásku. Ta má klíče od štěstí a dává je málokomu!
Janu občas taky přepadal pocit ukřivděnosti, ale asi byla jinak naladěná a moc dřívějších křivd v sobě nenosila. Když už Martiina obrana zeslábla a stačila jediná věta, vrátila se znova k sestře. Jana držela vlákno jejich vztahu, jak jen mohla.
Rodiče odešli krátce po sobě, skoro ve stejný rok. Zoufalství sester bylo obrovské.
Jani, jak je to možné?! Vždyť byli mladý, měli žít!
Marti, osudu neporučíš. Dělali jsme, co šlo. Zbytek není v našich rukou Jana objala sestru a hladila ji po zádech.
To není fér! Není!
Život spravedlivý není. Jen se to tak zdá. Ale ve skutečnosti
Jo, máš pravdu.
Že se Jana vzdala svého dědictví ve prospěch sestry, na čas uklidnilo Martinu. Vrhla se do papírování kolem rodičovského bytu.
Myslela jsem, že mi ho taky vezmeš
Martina to houkla, ani se na Janě nepodívala, když čekaly na ulici u notáře na Tomáše.
Proč tohle říkáš, Marti? Nejsme si cizí.
Já fakt nevím, Jani. Snad jsme rodina. Ale nikdy jsi mě nepochopila.
A ty mě Ale je to tak důležité?
Jasně že jo! rozhodila Martina ruce. Když se lidi nepochopí, co spolu mají?
Třeba se můžou snažit Nic totiž není zadarmo, ty to víš sama!
To ti věřím! Vše je u tebe snadný! Manžel, hezký byt, děti. Já pořád sama!
Ale Marti, není to pravda A co Jirka?
Je to spíš tvůj syn! Je pořád u vás! Už se skoro nebavíme, v práci jsem pořád U tebe je víc než doma!
Líbí se mu u nás. Má tam klid
To je ono! Jano, s tebou se pořád hádám. Nazýváš mě špatnou mámou, co jsem ti udělala?!
Marti, prosím Kdy jsem řekla, že jsi špatná?
Celou dobu! Ty jsi dokonalá! Děti máš nejlepší! Já jsem špatná a Jirka taky! Mám toho plné zuby!
Marti, slyšíš se vůbec?!
Když Tomáš přijel pro ženu, našel ji uplakanou.
Proč je ke mně taková? Za co?
Objal ji, pohladil po vlasech a zamručel:
Povaha mizerná. Život ji zatím nesrazil.
Jana se vzpamatovala a otřela slzy:
Neříkej to tak! Je mi jí vlastně moc líto!
To je dobře. To znamená, že ji máš ráda. Tím spíš, že ti zůstane rodina, i když si to nikdy neuvědomí.
I kdyby. Je to pořád moje sestra! A budu ji mít ráda! Jana si rozčileně setřela slzy. Nikdo jiný jí už nezbyl! Jirka je zatím mladý.
Lepší špatný mír, než dobrá hádka. Jana udělala všechno, aby smíření bylo možné. I když to spojení mezi nimi bylo už slabé, pořád existovalo. A přetrhnout ho Jana prostě nechtěla.
Muži Martiny přicházeli a rychle mizeli, zanechávali jen zklamání. Nedokázala pochopit, proč za její ochotu dát všechny klíče od svého štěstí nedostane zpátky nic než zamračenou reakci:
Marti, neřeš to! Máme přece volný vztah, ne? Domluvili jsme se, ne?
To byla pravda. Každý chlap, co se objevil v jejím okolí, jasně říkal:
Nejsem na vážný vztah, chápeš mě, viď?
Samozřejmě, že Martina chápala. Ale stejně brzy na to zapomněla a vždy znovu nechápala, proč ji muži opouštějí beze slova.
Trápila se. Byla ochotná komukoliv být oporou, splnit každé přání, dokonce všechen čas přizpůsobit jeho koníčkům. Pokud miloval rybaření chystala obr návnady, pokud byl myslivec věděla vše o psech a zbraních.
Pořád doufala, že klíče někdo převezme. Ale o to jakoby nikdo opravdu nestál
Jirka v době všech maminčiných vztahů býval převážně u tety. Tomáš ani Jana neměli problém přijali ho jako vlastního. V Ondrově pokoji byla palanda, na stole (Tomáš vlastní výroby) dva počítače, a kluci večer pařili do noci.
Kláro! Takhle ne, jsi moc rychlá! Dáme týmovku, proti tobě hrát nemá cenu!
Jana o Jirkových úspěších Martině pravidelně říkala:
Je fakt moc šikovný, měla bys ho dát do matfyzáku.
Ale prosím tě. Hlavně že je se Sashou ve stejné škole, mám přehled a navíc ty na něj dáš pozor.
Jezdí zbytečně daleko, ráno je pak nevyspalý, a u mě je mu dobře.
Tak ať tam zůstane, mám teď aspoň trochu klid. Možná se to brzy zlepší.
Vím, dobře. Nechám ho bydlet u nás.
Děkuju! Petr je skvělý, Jirku přijal a chce, abychom byli rodina!
Požádal tě o ruku?
Zatím ne, ale blíží se to! Tak hlavně mi do toho nemluvte! Pomozte mi! Je to šance!
Marti, jasně
Jana nebyla nadšená. Petr byl divný, trochu povýšený, měl zvláštní humor. Občas byly jeho poznámky až urážlivé a Jana nevěděla, jak to brát. Vůči Jirkovi taky nebyl něžný. Martina ho zbožňovala a neviděla, jak je syn rázně odtažený u Jany.
Jana dbala na to, aby vztah s Jirkou zůstal co nejlepší, a s Martinou se už moc nehádala. Ale věděla, že Petr od samého začátku něco chce.
O tom, že Petr tlačí Martinu ke koupi nebo prodeji bytu po rodičích, se dozvěděla omylem.
Jednou večer se vrátila domů, dětské boty roztahané po chodbě. Ondrovy poházené s Jirkovými, špinavé, až se Jana rozčílila:
Kluci! Kdo je doma? Co to má znamenat?
Klára vykoukla z klučičího pokoje, pomalu zavřela dveře.
Mami
Co se stalo? Jana věděla, že je zle. Klárka vypadala provinile.
Maminko, hlavně se neboj, jo? Támhle
Co?! Kláro, mluv! Teď budu nervózní!
Tam je Jirka najednou se rozplakala a chytla mámou za ruku. Dali jsme mu led, ale moc to nezabralo
Dál už Jana neposlouchala, popadla Kláru a šla za Jirkou do pokoje.
Jirka ležel na horním patře palandy, držel si na nateklé tváři pytlík s ledem.
Jirko co se ti stalo?
Nic
Bylo poznat, že se něco vážného stalo. Jirka se nikdy neurážel, všechno říkal rovnou a před tetou neměl žádné zábrany.
Jana vylezla po žebříku, si lehla vedle něj a opatrně ho objala, pohladila po modřině.
Petr?
Odpověď byla jasná. Jirka se rozplakal, přitulil se k Janě, která jediná ho doopravdy chápala. Cítil, že být za mamku, kterou někdo drží za zápěstí a šťouchá do ní, není fér. Tenhle chlap mámu taky nemiluje. Má jen zájem. A ten nezahrnuje mamčino štěstí. Jak říkala Klára?
Když miluješ, je to vidět. Tak těžké to je, Jirko?
Hodně
Zvlášt’ ty, co slyší hudbu, by to měli vědět, ne?
Možná máma to nevidí, neslyší. Hrozně si přeje, ale nedaří se jí to.
Je mi jí líto
I mě!
Jirka na Petra vyjel, když chtěl chránit mámu. Skončilo to rychle, ostrá rána, pak už jen viděl vylekané oči matky a její šeptání:
Jirko, proč jsi to udělal?
Radši odešel do svého pokoje a dlouho bojoval se slzami. Chlapi přece nepláčou. Petr na každý jeho projev emoce reagoval:
Copak jsi baba? Přestaň!
Když se Jirka uklidnil, sbalil si do batohu věci a odešel k Janě. Tam ho nikdo nesoudil, tam ho čekali.
Jana, jakmile vyslechla synovce, okamžitě volala sestře. Snažila se uklidnit, věděla, že hádky ničemu nepomůžou, ale vztah s Martinou chtěla zachránit. Jirka mámu miluje a nemůže přijmout, že ho odstrčila.
Po chvíli nevydržela a zavolala Tomášovi.
Tome, jsi doma? Výborně, čekej dole, pojedeme za Martou.
Dětem přikázala počkat u Jirky a nenechat ho samotného a utekla ven.
Co se děje? zeptal se Tomáš, když naskočila do auta.
Vysvětlím cestou.
Rozhovor s Martinou se nevyvíjel dobře. Sjela dolů, brečela na dvorku, proklínala život, protože Petr si sbalil věci a urazil jí naposled vším, co mohl.
Ty nevíš, jak ho miluju! řvala na Janu, která se ptala a chtěla slyšet vysvětlení.
Koho miluješ? Chlapa, co bije tvé dítě? Máš vůbec rozum? Hledáš štěstí všude, a přitom je dávno u tebe doma. A Jirka? Proč ho obětuješ? Je to tvůj syn!
On už je dávno tvůj! Skoro doma nebývá! Za všechno můžeš ty! Všechno jsi mi vzala!
Co jsem ti vzala?!
Můj život! Mé klíče!
Jaké klíče?
V tu chvíli se Jana zarazila a jakoby samu sebe viděla z dálky. Co to dělají? Křičí na sebe na dvorku, rozšiřují propast. Takhle je to máma s babičkou neučily! Proč je to mezi nimi tak zle?
Vzdechla a změnila tón:
Jaké klíče, Marti? Co tím myslíš?
Klíče od štěstí Martina utřela slzy. Ty je máš! A já?
Teď to Janě začalo docházet. Nádech, výdech a najednou objala Martinu, tiskla ji jako maminka.
Pojď sem! Ach jo, Marti proč jsi taková
Blbá? To jsi chtěla říct? Martina se vytrhla, ale Jana ji držela ještě pevněji.
Ne! Citlivá. Jemná. Nikdy nemáš dost lásky, to chápu. Ale neumím pochopit matku, co někoho předřadí vlastnímu děcku. To není v pořádku, Marti. Ale klíče ty jsem ti nevzala. Se svými mám co dělat. Ale rozdíl mezi námi určitě je.
Jaký?
Ty své klíče pořád dáváš ostatním, já si je držím.
A co je správné?
Nevím. To ukáže život.
Možná už ukázal Martina popotáhla. Jak dál žít? Já nikoho nemám.
Máš mě. Nestačí? I Jirka tě potřebuje! Není to dost?
Nevím
Začni alespoň s tím. Ostatní přijde, Marti.
A když ne?
Pak jsi klíče držela u špatných dveří. Zůstanou zamčené, když budeš pořád dokola zkoušet ty, co se stejně neotevřou. Chceš žít na chodbě a nevstoupit nikdy dovnitř?
Ne!
To jsem ráda! Jedeš za synem?
Neodpustí mi
Ale no tak! Tvůj Jirka je v lecčems dál než jeho máma, říkám ti to. Ale snadné to nebude. Je hodně zraněný.
Já vím
Tak dělej něco! Jseš matka? Nebo jen cizí teta?
Jano!
No co?! Honem do auta! Tomáš, dej jí kapesníky, jsou ve schránce. A jedem! Děti čekají!
Nevlastní otec Jirky se opravdu objevil ale až později. A Martina konečně našla, co roky hledala. I když Jirka zůstane žít u Jany, bude vědět, že jej máma miluje a čeká na něj. Ten nový muž, kterého si Martina našla, byl moudřejší. Dával Jirkovi čas a opatrně budoval jejich vztah, který postupně rostl v něco hlubšího než biologické vazby.
A když Jirka jednou stál s kufrem na nádraží, připravený na službu, objal rodinu, podal ruku nevlastnímu otci a poprosil:
Opatruj mámu!
A vysoký muž se stříbrem ve vlasech přikývl a odpověděl rozhodně:
A ty na sebe dávej pozor, synu! Počkáme!
Vím!
