Klíče nedám

Nedám klíče

Víš, že jsme to konečně dokázali? zeptal jsem se Kláry, když jsem stál uprostřed prázdného bytu a držel klíč v ruce. Kov byl studený a těžký, mačkal jsem ho tak pevně, že mi jeho zuby vytlačily do dlaně červené otisky.

Vím, řekla a objala mě zezadu, bradu mi položila na rameno. Je náš.

Náš. To slovo mi znělo nezvykle, tak jsem ho zopakoval nahlas, jako bych chtěl slyšet, jak se rozléhá mezi ještě novotou vonícími stěnami. Už pět let jsme s Klárou střídali nájmy, sbírali zkušenosti i krabice. Ze začátku malý pokojík u kamarádky její bývalé spolužačky v Žižkově, pak dvě místnosti na půdě starého domu v Karlíně, potom něco lepšího, garsonka na Spořilově, ale s majitelkou, která nás chodila pravidelně kontrolovat, jestli správně utíráme nádobí. Bylo mi pětačtyřicet, Kláře o čtyři méně. Dospělí lidé, a trvalo nám pět let úspor, přivýdělků, vynechaných dovolených a jednoho štědrého dárku k narozeninám od mé mámy, abychom se konečně postavili na podlahu, která je jen naše.

Byt byl skromný, dvě místnosti, panelák na Proseku, třetí patro, okna s výhledem do vnitrobloku. Podle Kláry to byl nejlepší ze všech bytů, které jsme prošli, a já souhlasil, i když mě poprvé, když jsme tu byli s makléřem, trochu zaskočila úzká předsíň. Skříň by se sem vešla jen jedna, a i tak člověk musí hodně přemýšlet, jakou vybrat. Zato kuchyň měla okno na východ, ráno sem svítilo slunce. Klára si hned představovala, jak tu sedí s kávou a sleduje holuby na dvoře. Bylo rozhodnuto.

Stěhovali jsme se v půlce září. Barva na zdech ještě lehce voněla novotou, já tahal krabice, Klára vybalovala nádobí, hádali jsme se, kam postavit gauč oba jsme ho chtěli u okna, ale to bylo jen jedno , a pak jsme ho dali doprostřed, což se nakonec ukázalo jako nejlepší. Sousedka zespodu, paní Emilie, starší dáma, zaklepala a donesla bábovku. Prý je ráda, že tu jsou “normální lidi”. Tehdy jsem si uvědomil tohle je domov.

Ale už ten první večer, když jsme jedli bábovku z formy na podlaze, protože stůl ještě nebyl, Klára najednou zvážněla.

Musím zavolat mamce, řekla. Byla by smutná, kdybych ji nepozvala na kolaudaci.

Odložil jsem sousto.

Kláro

Je to mamka.

Já vím, že je to mamka. Jenom chci aspoň jeden den. Jeden jediný den jen pro nás dva.

Dobře, řekla. Jeden den. V sobotu je pozveme.

Přikývl jsem. Jeden den byl náš. I to bylo něco.

O své tchýni, paní Boženě Holubové, bych mohl vyprávět dlouho a stejně bych nevyjádřil to hlavní. To hlavní u ní není co dělá, ale jak. Nikdy nekřičí. Nikdy se nehádá. Vejde do místnosti, rozhlédne se pomalu a s tváří, jako by hledala, co není na svém místě a vždycky najde. Pak to řekne takovým tónem, jako by tím prokazovala službu. “Kláro, jen ti chci říct, že ta polička visí trochu nakřivo, asi sis toho nevšimla.” Všiml jsem si. Tak jsem ji pověsil, protože zeď je křivá a jinak to nejde. Ale vysvětlovat to paní Boženě je jako vysvětlovat větru, proč fouká špatným směrem.

Je jí už sedmdesát jedna. Celý život byla hlavní účetní na velké továrně, zvyklá, že její slovo je poslední. S tátou, panem Františkem Holubem, tichým a hodným mužem, milovníkem rybaření a starých českých filmů, mluví stejně jako s podřízenými. Ne hrubě, prostě tak jasně, že není co dodat. František se už dávno naučil neodporovat. Klára, která v tom vyrůstala, to má v sobě taky.

Poznal jsem to už za tři měsíce, co jsme spolu chodili. Navštívili jsme paní Boženu s Františkem, stůl prostřený, všechno hezké, výborné. Zeptala se mě, co dělám, řekl jsem, že dělám grafika v reklamce. Přikývla a suše poznamenala: “To nebude těžká práce, že?”. Bez zloby, prostě fakt. Mlčel jsem a dal si řízek. Od té doby jsem vždycky mlčel a něco jedl.

Dělám to už osm let, od svatby. A těch pět let, co jsme byli v nájmu, mi paní Božena pravidelně připomínala, že správní lidé mají ve čtyřiceti vlastní byt. Nikdy to neřekla přímo nám. Spíš povídala o sousedce Ině: “Ta to zvládla, vzala si hypotéku už ve třiceti,” nebo o synovci, který koupil třípokoják “i když má menší plat než vy, Kláro, já to vím.” Vždycky všechno věděla.

Teď jsme měli svůj byt a v sobotu jsme pozvali hosty. Klářina sestra Hanka s manželem, moje kamarádka Katka, dva kolegové z mé práce. A samozřejmě paní Božena s Františkem.

Byli tu první. Uslyšel jsem zvonek a v břiše mi najednou ztuhlo. Známý pocit před zkouškou, kterou snad zvládnete, ale stejně se bojíte.

Klára otevřela. Božena vešla, v ruce sklenici zavařených okurek a krabici s dortem. František šel za ní, držel láhev sektu a tvářil se, že už tuší dlouhý večer.

Tak jsme tady, zhodnotila a rozhlédla se.

Pauza trvala tři vteřiny, ale já už jsem ji četl. Očima projela předsíň. Jediná skříň, zrcadlo, polička na klíče. Věšák z Domova nábytku na rohu.

Malá předsíň, zhodnotila. Ne s výtkou, jen suše.

Ale útulná, řekla Klára.

No jó, už šla do obyváku.

Šel jsem za ní a viděl svůj byt jejíma očima. Gauč ne u okna. Regál trochu nakřivo, protože podlaha v paneláku nikdy není rovná. Závěsy jsem koupil v béžovém proužku, chtěl jsem světlo a modernu. Čekal jsem, co na ně řekne.

Světlé, řekla. Budou se špinit.

Mohou se prát, namítla Klára.

Podívala se na ni. Ne popuzeně, prostě, jako na někoho, kdo řekl něco zjevného.

Samozřejmě, že mohou, Kláro. Jen to říkám.

František se tiše přesunul do kuchyně a koukal z okna. Byl jsem mu vděčný.

Hosté přišli kolem sedmé. Najednou bylo živo, dobře. Katka přinesla obří kytici oranžových chryzantém, vypadaly slavnostně na parapetu. Hanka mě pevně objala a pošeptala: Konečně svoje, jsem za vás fakt ráda. Moji kolegové, Martin a Pavel, s Františkem okamžitě začali řešit rybářské zážitky, chvílemi je bylo třeba k večeři volat na dvakrát.

Božena si sedla čestně ke stolu ani jsme ji tam neposadili, vždycky obsadí místo, co jí připadá správné. Popíjela decentně, jedla střídmě, tu a tam se zmínila o sousedech z jejich domu v Modřanech, chvíli rozebírala ceny za rekonstrukci, přikyvovala jako člověk, co už všechno ví.

V jednu chvíli rozesmála Katka historkou o svém prvním podnájmu, kde karmu nahazovala úderem dlaní. Všichni se smáli. Božena se také usmála. A dodala: To je proto, že mladí berou, co se dá. Měli jste vybírat líp. Katka úsměv ztratila. Dolil jsem jí víno.

Po dezertech Hanka s mužem odešli, že musejí pro děti k babičce. Pak moji kolegové. Pak Katka, která mě v předsíni objala a zašeptala: Drž se, tak, že mi došlo, jak celý večer opravdu pozorně sledovala.

Zůstali jsme čtyři. Klára sklízela, já myl nádobí. František usnul na gauči s dálkovým v ruce. Božena přišla do kuchyně.

Pomůžu ti, řekla.

To zvládnu, odpověděla Klára.

Dobře, jak chceš. Postavila se k oknu, dívala se ven. Pak řekla: Byt není špatný. Malý, to ano, ale dá se to.

Klára utírala talíř.

Mně se líbí, řekla.

Tobě se vždycky líbí to, co máš. To je pěkná vlastnost, Kláro, vážně. Tebe má Martin lehké.

Nevěděl jsem, jestli je to kompliment, spíš sama Božena to nevěděla.

Kláro, chtěla jsem se zeptat, otočila se od okna, hlas jí ztvrdl, ne tvrdě, spíš úředně. Dáte mi klíče?

Klára ztuhla.

Jaké klíče?

Duplikát. Ráda bych mohla přijít, pomoct vám. Martin pracuje dlouho, ty taky. Mohla bych přijít ve dne, poklidit, zalít květiny. Na důchodě mám času dost.

Ticho.

Děkuju, paní Holubová, ale opravdu to nepotřebujeme.

Jak nepotřebujete? zvážněla, ale klidně. Neříkám, že to nezvládáte. Jen že bych mohla pomoct. To je rozdíl.

Zvládáme.

Kláro, nebuď tvrdohlavá. Klíč je jen klíč. Nebudu cizí. Jsem Martinova máma.

Vcházel jsem s poslední hromadou talířů, slyšel jsem to. Podíval jsem se na mámu, pak na Kláru. Cítil jsem napětí, zůstal jsem stát.

Co se děje? zeptal jsem se.

O nic nejde, řekla moje máma. Prosím o duplikát klíčů. Je to normální, Martine. Když měl tvůj strýc Luděk byt na Petřinách, teta Zdena tam chodila, nikomu to nevadilo.

Podíval jsem se na Kláru.

Kláro?

Teď to přišlo. Věděl jsem, že teď se něco láme. Celých osm let jsem mlčel a polykal, abych neměl konflikt. Pokaždé, když jsem to udělal, něco ve mně se trochu zmenšilo. Ale osm let jsou stovky malých dílků.

Nedáme, řekla Klára.

Máma zvedla obočí.

Cože nedáte?

Otřela si ruce od utěrky. Pomalu. Ne natahovaně, potřebovala cítit, že stojí na svých nohách. Že pod nohama má pevnou půdu. Že tohle je její kuchyň.

Nedáme vám klíče. Je to náš byt a přejeme si, aby každý, kdo k nám chodí, dal vědět předem. Týká se to všech, ne jen vás.

Kláro, řekla máma jménem způsobem, jakým se zastavuje dítě. Děláš z toho něco víc, než to je. Jde mi o pomoc.

Věřím vám, že chcete pomoct. Ale klíče prostě nedáme.

Martine, tak jí to řekni.

Ten moment si budu pamatovat. Stál jsem u lednice, díval jsem se střídavě na mámu a na Kláru. Viděl jsem, jak se ve mně cosi pře, zvyk souhlasit s mámou je ve mně zakořeněný už od dětství. Ale vzpomněl jsem si, jak jsme roky šetřili, odpírali si dovolené, přivydělávali si kreslením log pro malé firmy. Jak byla Klára šťastná, když jsme podepisovali kupní smlouvu. Jak byl klíč studený a těžký.

Mami, Klára má pravdu. Klíče nedáme.

Ticho bylo hutné, skoro bylo slyšet, jak se chvěje.

Opravdu, řekla máma. Neptala se, prostě to zhodnotila.

Opravdu. Kdykoli chcete přijít, zavolejte. Rádi vás uvidíme. Ale bez ohlášení, to není to, co chceme.

Dívala se na mě dlouho, pak na Kláru. Nevydrhl jsem ten pohled snadno. Měl jsem pod žebry něco třaslavého, a doufal jsem, že to nejde vidět.

Jasně, řekla nakonec. Tak dobrá.

Odešla z kuchyně. Bylo slyšet, jak budí Františka v pokoji. Mluvila tlumeně, rychle. Za minutu už stáli v předsíni. František se díval na své boty, jako kdyby si je teď poprvé prohlížel.

Děkujeme za večer, řekla máma korektně. Gratulujeme k bytu.

Mami začal jsem.

Je to v pořádku, Martine. Je už pozdě. Musíme jít.

Odešli. Zavřel jsem dveře a opřel se o ně. Klára stála vedle. Mlčeli jsme.

Jak ti je? zeptala se.

Ještě nevím, přiznal jsem. A tobě?

Taky nevím.

Šli jsme do kuchyně. Udělal jsem čaj. Posadil jsem se ke stolu a koukal, jak Klára nalévá vodu. Potom řekla:

Měl jsem to udělat už dávno. Ne dneska. Dávno.

Dnes jsi to udělal. To stačí.

Ona se urazí.

Já vím.

Dlouho.

Taky vím.

Vzal jsem hrnek, držel ho v dlaních. Venku na dvoře byla tma a ticho. Někde za domem projížděl vlak.

Jsi statečná, řekl jsem. První jsi to řekla.

Nic neřekla. Jen seděla a cítil jsem, jak to rozechvění pod žebry pomalu utichá. Nezmizí docela, ale je tišší.

Příští dny byly zvláštní. Ne špatné právě zvláštní. Božena nevolala. Předtím volávala Martinovi každé dva tři dny kvůli maličkostem: jak se máme, co je nového u sousedů, nezapomeň na něčí svátek. Teď telefon mlčel. Martin první týden telefon často kontroloval. Viděl jsem, jak ho zvedá, podívá se a zase položí.

Zavolej jí, navrhla jsem mu jednou.

Ne. Počkám, až ona.

Byla to jeho volba, neházel jsem mu to.

Volala ovšem Hanka. Třetí den po kolaudaci.

Kláro, máma ti nevolala?

Ne.

Ani nám. Táta napsal, že je “rozčarovaná”. Co se stalo?

Vylíčil jsem jí to stručně. Mlčela.

Chápu, řekla nakonec. Jsi dobrej.

Opravdu?

Opravdu. Máma to dělala stejně, když jsme se s Tomášem stěhovali do svého. Já to nevydržela, dala jí klíče. Chodila klidně třikrát týdně. Tomáš byl skoro na nervy. Pak jsem klíče jednou “ztratila” a nový jí už nedala. Urazila se na čtyři měsíce. Ale potom to bylo lepší.

Takže počítat s dlouhým trucem.

Asi jo. Ale pak to přejde.

Slovo “pak” jsem si nesl v hlavě jako malou lucerničku na konci dlouhé chodby.

Byt jsme si mezitím zabydlovali. Koupil jsem v Holešovické tržnici obří kaktus v terakotovém květináči a dal ho na parapet. Vedle se krásně vyjímala keramická hrnek s ježky, dar od Katky, kterou jsem pět let v nájmech schovával v krabici “pro lepší bydlení”. Teď byl na očích a radost z toho byla překvapivě velká.

Pověsil jsem konečně poličku v koupelně a ke zrcadlu dal malé světlo. V “Světle domova”, obchodě se svítidly, jsme koupili skromnou lampu do obýváku, barva jantar. Večer, za jejího světla, se pokoj měnil v něco měkkého, skoro snového.

Tři dny v týdnu jsem pracoval z domova, celý byt byl pak jen můj. Vařil jsem kávu, poslouchal, co jsem chtěl, a poprvé měl pocit bezpečí. Teprve tehdy jsem pochopil, co to znamená doma být v úplném klidu.

Božena mlčela.

První týden, potom druhý. Jednou jsem jel v neděli sólo k rodičům, zpátky jsem Kláře vyprávěl. Máma byla chladná, moc neříkala, táta povídal cosi o nové rybářské lokalitě a nenápadně byl rád, že se řeší všechno, jen ne my.

Jaká je? ptal jsem se.

Obeřená, ale drží se. Víš přece, že nikdy nebude brečet či křičet. Prostě nasadí výraz.

Jaký?

Takhle, ukázal jsem jí: brada nahoře, pohled trošku nad, koutky úst dolů.

Klára se zasmála, ale pak ztichla, jakoby ji smích mrzel.

Je ti to líto? ptala se opatrně.

Je. Ale nelituju toho. Kdybych tehdy řekl “jasně, mami, klíče si vezmi”, nemohl bych si sám vážit.

Řekl jsem to tak, jak to bylo bez patosu, upřímně. A právě proto mi věřila.

Ticho trvalo měsíc. Pak další. Máma Martinovi volávala jednou týdně v neděli večer, jen stručně: jestli není nemocný, že táta má problemy s kolenem, nic vážného. O bytě ani slovo, o klíčích taky nic. Martin odpovídal krátce, zavěšoval s tváří, jako by prošel něčím nepříjemným, ale zvládl to.

Na Boženu jsem myslel častěji, než bych čekal. Ne s výčitkou, spíš s novým pochopením když už člověka vidí nejen jako roli, ale i jako osobnost. Měla celý život hlavní slovo jak v práci, tak doma. Rozhodovala, budovala, organizovala. Vychovala Martinu a Hanku de facto sama, protože František sice byl dobrý, ale nechal se vést. Byt v Modřanech zvládla koupit v době, kdy to bylo skoro nemožné. Kontrola byla její způsob, jak projevovat péči. Jinak to neuměla.

Neomlouval jsem jí to, jen jsem rozuměl. To je rozdíl.

Katka se na ni ptala pokaždé, když jsme se viděli. Většinou jsme si spolu zašli do kavárny “Měděná konvice” u Flory, ne že by byla nejlepší, ale bylo tam ticho a klid. Katka vždycky cappuccino a croissant, já americano a čas od času něco s dýní. V listopadu polévku. Venku byla zima, polévka ten den bodla.

Stále trucuje? ptala se Katka, dlaně kolem hrnku.

Stále.

To vydrží.

Hanka říkala až čtyři měsíce.

A jak to zvládáš ty?

Chvíli jsem upřímně přemýšlel.

Není mi to příjemné. Ne proto, že bych litoval, co jsem řekl. Spíš to ticho je tíživé. Možná jsem měl volit mírnější slova, nevím.

Jenže mírněji bys nedostal, co potřebuješ.

Asi.

Kláro, neudělal jsi nic špatného. Jen jsi řekla “ne”.

Někdy je ale “ne” strašně moc.

Katka mlčela.

Pamatuješ, jak jsi popisoval tu majitelku, která chodila do podnájmu neohlášena?

Pamatuju.

Jak ti bylo?

Vzpomněl jsem na paní s krátkým šedivým trvalým, vždy v hnědém plášti. Chodila každou středu, někdy častěji. Kontrolovala kuchyň, koupelnu, řekla, že se jen “přijde podívat”. Jednou jsem byl v županu, právě po sprše, ona stála naproti a výrazem mi dala jasně najevo, kdo je tady pánem. Protože ona byla. Já byl nikdo.

Mizerně, přiznal jsem.

Takže teď jsi konečně doma. doopravdy.

To byla pravda.

Prosinec přinesl mrazy a brzké stmívání. Na stromek jsme si dali malou borovici z trhu u metra, živou, voněla. Ozdoby jsme roky tahali z nájmu do nájmu v jediné krabici označené fixem “Vánoce”. Mezi nimi byl skleněný ježek, trochu oprýskaný, můj první dárek od Katky z doby před Klárou. Pověsil jsem ho jako první.

Na Silvestra jsme nikoho nezvali. Seděli ve dvou, dívali na starý český film, jedli mandarinky a něco vtipného z Klářiny kuchyně. O půlnoci jsme si připili u otevřeného okna. Bylo mínus osm, rychle jsme ho zavřeli a smáli se zimě.

Dobrý rok, řekl jsem.

I přes všechno?

Právě proto.

Chápali jsme to stejně. Ten rok byl dobrý, protože jsme v něm spolu vybojovali něco podstatného.

Osmého ledna volala Božena. Ne Martinovi, mně.

Viděl jsem její jméno na displeji a zůstal ztuhle koukat. Pak jsem to zvedl.

Kláro, řekla. Celým jménem, to říkala jen, když šlo o něco vážného.

Dobrý den, paní Holubová.

Chci vám popřát do nového roku pozdě, ale přece.

Děkujeme, i vám.

Pauza.

Jak se máte?

Dobře. Zabydlujeme se.

Stromek jste měli?

Měli. živý.

To je dobře. Živý je lepší.

Zase ticho. Seděl jsem v kuchyni a díval se na kaktus, přežil prosinec a byl spokojený.

Kláro, ozvala se znovu, a v jejím hlase bylo cosi, co jsem nikdy neslyšel. Ne měkkost, spíš úsilí, jako by nesla něco těžkého a nechtěla, abych to viděla. Ráda bych přijela. Někdy. Pokud by vám to nevadilo.

Nevadilo, řekl jsem. Stačí předem zavolat.

Ano. Zavolám.

Dobře.

Tak zatím. Pozdravuj Martina.

Pozdravím.

Položila jsem telefon a chvíli jen seděl strnule. Pak jsem vstal a nalil si vodu.

Martinovi jsem to řekl večer, když přišel z práce.

Volala? sedí na gauči a kouká na mě s obavou i radostí.

Volala. Chce přijet. Řekla, že se dopředu ozve.

A to je vše?

Všechno.

Povzdechnul si. Ne úlevou ani zoufalstvím, jen tak.

Máš radost?

Zamyslel jsem se.

Ještě nevím. Uvidíme, jak zavolá a jak přijede. Tohle není konec, Martine. Tohle je jen další krok.

Jo, další krok.

Opravdu zavolala koncem ledna. V pátek večer, oba jsme byli doma.

Martine, řekla, můžeme v neděli přijít? Pokud se vám to hodí.

Počkej, zeptám se Kláry.

Podíval se na mě. Přikývl jsem.

Můžeš, mami. Přijďte na jednu.

Dobře. Upeču jablečný koláč, máš ho rád.

Mám.

V neděli přišli přesně ve jednu. Božena v stejném kabátu jako na kolaudaci, jen šála byla modrá. František nesl koláč zabalený v utěrce.

V předsíni bylo trošku strojené ticho. Božena se rozhlídla, čekal jsem poznámku, ale žádná nepřišla. Jen se vyzula a prošla do obýváku.

Stromek už není, řekla, koukla do rohu.

Už není.

Škoda. Živé kouzlí.

Pili jsme čaj. František povídal o koleni, snad nic vážného, jen věk. Božena mě pro změnu vyslýchala ohledně práce. Povídal jsem o novém projektu logo pro malou pekárnu, tři návrhy, klient si vybral ten nejméně čekaný, ale vlastně nejlepší. Božena jen kývla.

Takže v té vaší práci něco je, poznamenala. Když si může člověk vybírat.

Je, řekl jsem.

To je dobře.

Po čaji František chtěl vidět výhled z kuchyňského okna, prý podle fotky tam má být pěkný dvorek. Martin ho tam vzal a povídali tam zase cosi o rybaření.

Zůstali jsme s Boženou sami. Seděla na gauči a dívala se na lampu.

Hezké světlo. Teplé.

Nám se líbí.

Chvilku mlčela. Pak:

Kláro, já bych nechodila každý den. To víš

Podíval jsem se na ni. Nedívala se na mě, jen na lampu.

Možná ne každý den, řekl jsem.

Ušklíbla se. Ne ublíženě, ale jako někdo, kdo ví, že je přečten.

O klíče už nežádám, řekla. Jen abys věděla.

Vím.

Dobrá. Vzala svůj hrnek, usrkla. Máš dobrý čaj. Jaký to je?

“Horská louka”, dělá to jeden malý výrobce. Koupil jsem náhodou, ale chutná.

Napiš mi to.

Napíšu.

Za oknem bylo šedivo, ale ne smutno. Takové to lednové světlo, kdy obloha je jednolitě bílošedá a všechno vypadá trochu namalované jak vodovky. Na parapetu byl kaktus. Vedle hrnek s ježky. Božena seděla na našem gauči, pila z našeho hrnku. Nebylo to ani dobře, ani špatně. Bylo to prostě tak.

V únoru volala znovu. Ve čtvrtek večer, jestli může přijít v sobotu. Mohla. Přivezla švestkový džem, domácí, a František rybu ve vakuu, prý ještě ze staré výpravy.

Pak mi Martin přiznal, že nečekal, že tak rychle povolí. Myslel, že budou další zkoušky, nebo něco zkusí jinak.

Třeba ještě něco bude, řekl jsem.

Třeba, souhlasil. Ale teď ne.

Teď ne.

Po jejich odchodu jsme myli nádobí. Martin myl, já utíral. Venku už byla tma, na dvoře svítila světla. Někdo venčil psa, huňatého a světlého, čichal sníh a kýchal.

Myslíš, jak to bude dál? zeptal se Martin.

Chvilku jsem držel čistý talíř, obyčejný bílý s modrým proužkem, koupený hned po nastěhování.

Nevím, řekl jsem. Uvidíme.

Pes za oknem něco našel, zavrtěl ocasem. Pán ho pohladil, šli dál. Světlo lamp na sněhu zůstalo.

Martine, řekl jsem.

Ano?

Nic. Jen tak.

Usmál se. Postavil jsem talíř na poličku. Naši poličku. V naší kuchyni. V našem domově.