Klíč na třináctku Zazvonil mi ráno, hlas měl, jako by šlo o úplnou maličkost: — Zastavíš se? Potřeboval bych pomoct s kolem. Nechce se mi s tím babrat sám. Slova „zastavíš se“ a „nechce se mi“ zněla v jeho podání dost nezvykle. Táta obyčejně říkával „musí se“ a „udělám sám“. Dospělý syn se stříbrem ve vlasech chytil sám sebe při tom, že v tom žádosti hledá záludnost, tak jako ve starých rozhovorech. Ale žádná záludnost to nebyla, jen stručná prosba – a právě z toho bylo člověku trochu trapně. Dorazil k obědu, vylezl do třetího patra, na chodbě se na chvíli zastavil, než klíč v zámku povolil. Dveře se otevřely hned, jako by tam táta čekal přímo za nimi. — Pojď dál. Zouvej se, — řekl táta a uhnul stranou. V předsíni bylo všechno na svém místě: rohožka, botník, úhledně srovnané noviny. Táta vypadal stejně jako vždycky, akorát ramena měl najednou užší, a ruce, když si upravoval rukáv, se na okamžik zachvěly. — Kde máš kolo? — zeptal se syn, aby se nemusel ptát na nic jiného. — Na balkoně. Dával jsem ho tam, ať tu nepřekáží. Myslel jsem, že to zvládnu sám, ale… — mávl táta rukou a šel napřed. Balkón byl zasklený a chladný, všude krabice a sklenice. Kolo stálo u zdi, přikryté starým prostěradlem. Táta prostěradlo sundal, jako by odhaloval něco výjimečného, a opatrně přejel rukou po rámu. — Tvoje, — řekl. — Pamatuješ? Koupili jsme ti ho k narozeninám. Syn si pamatoval. Pamatoval, jak kolem jezdil po dvoře, jak padal, jak ho táta mlčky zvedal, oprašoval odřená kolena a kontroloval řetěz. Táta skoro nikdy nechválil, ale na věci se dokázal dívat tak, že vypadaly živě, a cítil za ně odpovědnost. — Máš měkký plášť, — poznamenal syn. — To je maličkost. Ale zadní náboj chrastí a brzda vůbec nebere. Včera jsem točil kolem a až mi srdce vyskočilo, — usmál se krátce táta. Přenesli kolo dovnitř, do tátovy „dílny“ – vlastně jen kout v malém pokoji: stůl u okna, na něm podložka, lampa, bednička s nářadím. Na zdi vysely kleště, šroubováky, klíče, všechno srovnané. Syn si toho všiml automaticky, jako vždycky: táta měl pořádek tam, kde mohl. — Najdeš klíč na třináctku? — zeptal se táta. Syn otevřel bedničku, klíče byly hezky v řadě – ale třináctka nikde. — Je tu dvanáctka, čtrnáctka… třináctku nevidím. Táta zpozorněl. — Jak to? Ta tu přece… — zarazil se, jako by nechtěl vyslovit slovo „vždycky“. Syn prohrabával nářadí, vytáhl zásuvku stolu. Byly tam staré matky, podložky, izolepa, kus smirkového papíru. Klíč našel pod hromádkou gumových rukavic. — Tady je, — řekl. Táta vzal klíč do ruky, chvíli si ho vážil. — Tak jsem ho tam šoupnul já… Ta paměť, — uchechtl se. — Tak pojď, dej sem to kolo. Syn položil kolo na bok, pod pedál navlékl hadr. Táta si k němu přisedl, opatrně, jako by se bál kolen. Syn udělal, že si toho nevšiml. — Nejdřív sundáme kolo, — řekl táta. — Ty drž, já povolím matky. Vzali klíč, protáčel. Šlo to ztuha, táta zatnul rty. Syn přiskočil, pomohl – matka povolila. — To bych zvládl, — zabručel táta. — Já jen… — Vím. Drž, ať nespadne. Makali mlčky, krátkými větami: „Drž“, „netahej“, „tady“, „bacha na podložku“. Synovi přišlo vlastně snadnější, když slova slouží jen práci, není třeba mezi nimi číst. Kolo sundali, položili na podlahu. Táta vzal pumpičku, zkontroloval hadičku. Byla stará, rukojeť ošoupaná. — Duše bude v pohodě, jen vyschla, — pronesl táta. Syn chtěl říct, jak to může vědět, ale neřekl nic. Táta vždycky mluvil jistě, i když si nebyl jistý. Zatímco táta pumpoval, syn prohlížel brzdu. Špalíčky sjeté, lanko zrezlé. — Lanko bude chtít vyměnit, — řekl. — Lanko… — táta se zastavil, otřel si ruku do kalhot. — Mám tu někde náhradní. Začal hrabat v šuplíku, vytáhl krabici, další. V každé měl díly, popsané na papírcích. Syn sledoval, jak táta vše pečlivě třídí, a viděl v tom nejen pořádek, ale potřebu udržet si vládu nad tím, jak běží čas. Dokud je všechno popsáno a uložené, svět se nerozpadne. — Není, — řekl táta, nevrle zaklapl víko. — Třeba je ve sklepě, — navrhl syn. — Ve sklepě mám binec, — otočil se táta s pohledem, jako by se přiznal k něčemu hanebnému. Syn se pousmál. — Ty a binec? To slyším poprvé. Táta se na něj podíval úkosem, ale v očích mu při žertu mihlo poděkování. — Jdi kouknout, já zatím pumpuju. Sklep byl maličký, samá krabice. Syn rozsvítil, začal hledat. Na horní polici našel smotaný lankový svazek zabalený v novinách. — Mám ho! — zavolal. — No vidíš, — odpověděl táta. — Já to říkal. Syn přinesl lanko, táta ho zatočil v ruce, zkontroloval konce. — To je ono. Jen najít koncovky. Zase prohledával krabičku, našel malé kovové čepičky. — Jdeme na brzdu, — řekl. Syn držel rám, táta šrouboval. Prsty měl suché, popraskané, nehty krátce zastřižené. Syn si vzpomněl, jak mu tyhle prsty jako dítěti přišly silné a nezdolné. Teď byla v těch prstech jiná síla: trpělivá, úsporná. — Na co tak koukáš? — zeptal se táta, aniž by zvedl hlavu. — Jen přemýšlím, jak si všechno pamatuješ. Táta odfrkl. — Všechno ne. Kam dám klíče, na to si nevzpomenu. Vtipné, co? Syn chtěl říct „není to vtipné“, ale hned pochopil, že táta to nemyslí jako žert. Je v tom i strach. — To je normální, — řekl syn. — Taky to někdy mám. Táta krátce přikývl, jako by tu větu přijal jako svolení nebýt dokonalý. Když rozebrali brzdu, zjistili, že chybí pružinka. Táta dlouho hleděl na prázdné místo, pak zvedl oči. — Asi jsem ji včera ztratil, hledal jsem všude na zemi. — Zkusíme ještě jednou, — navrhl syn. Klekli si a hledali rukama po zemi, nahlíželi pod stůl. Pružinku našel syn u lišty vedle nohy od židle. — Tady je. Táta si ji přiložil k oku. — Díkybohu. Už jsem si myslel… — nedořekl. Syn věděl, co chce říct: „že už je to se mnou špatné.“ Ale nahlas to nezaznělo. — Dáš si čaj? — zeptal se táta najednou ostře, jako by čaj měl přerušit to ticho. — Dám. Táta postavil konvici, vyndal dva hrnky. Syn si sedl ke stolu a sledoval ho. Pohyby měl známé, jen pomalejší. Nalil čaj, přistrčil synovi talířek s sušenkami. — Jez. Jsi nějaký vychrtlý. Syn chtěl namítnout, že to je jen bunda, ne on, ale nechal to být. Tahle fráze říkala všechno, co o tátově starosti věděl. — A v práci? — zeptal se táta. — Jde to. — A aby nebyla odpověď prázdná: — Zavřeli nám projekt, teď mám nový. — Hlavně ať platí včas. Syn se pousmál. — Ty pořád s těma penězma. — O čem jiném mám prý mluvit? — podíval se táta zpříma. — O citech? Synovi na chvilku zatrnulo. Nečekal, že táta to slovo vůbec vysloví. — Nevím, — řekl upřímně. Táta se odmlčel, vzal hrnek do obou rukou. — Víš… — začal a zastavil se, jako by si rozmýšlel, jestli už nejde daleko. — Někdy mám pocit, že ke mně jezdíš z povinnosti. Odsedíš si a jedeš. Syn položil hrnek. Čaj pálil, neuhnul ale rukou. — A myslíš, že mně se sem jezdí snadno? — zeptal se. — Je to tu pořád, jako bych byl zase malej. A ty stejně víš všechno nejlíp. Táta se pousmál, ale nebyla v tom zloba. — Já vím, myslím si to pořád. Ze zvyku. — A taky… — syn se nadechl. — Nikdy ses pořádně nezeptal, jak je mně. Opravdu. Táta hleděl do hrnku, jako by tam hledal odpověď. — Bál jsem se. Když se zeptáš, musíš poslouchat. A já… ne vždycky to umím. Synovi se v hrudi ulevilo. Táta neříkal „promiň“ ani nic nevysvětloval. Prostě přiznal, že to neumí. Bylo to upřímnější než jakákoliv omluva. — Já to taky neumím. Táta přikývl. — Tak se to budeme učit. Přes kolo, — dodal, trochu ironicky, sám překvapený tou větou. Dopili čaj a vrátili se k práci. Kolo leželo tam, lanko na stole. Táta se pustil do práce s novou chutí. — Tak. Ty provleč lanko, já nastavím špalíky. Syn poslušně nasoukal lanko, přichytil. Prsty měl neohrabanější než táta, štvalo ho to. Táta si všiml. — Nespěchej. Tady nejde o sílu, ale o trpělivost. Syn se na něj podíval. — To mluvíš o lanku, nebo vůbec? — O všem, — odpověděl táta a odvrátil se, jako by řekl něco navíc. Špalíky nastavili, matky utáhli. Táta několikrát zmáčkl páku, zkontroloval tah. — Už je to lepší. Syn dofoukl kolo, zkontroloval duši. Držela. Kolo vrátili na místo, utáhli matky. Táta poprosil o klíč na třináctku a syn mu ho bez řečí podal. Klíč mu zapadl v dlani, jako když se vrátí do domova. — Hotovo, — zhodnotil táta. — Jdeme to zkusit. Odnesli kolo na dvůr. Táta držel řídítka, syn šel vedle. Dvůr byl prázdný, jen sousedka stála u vchodu s taškou a přikývla jim. — Nasedni, projeď se, — vybídl táta. — Já? — No jasně. Já už nejsem žádný jezdec. Syn sedl na kolo. Sedlo bylo nízko, jako kdysi, kolena až u brady. Objel pár koleček kolem záhonu, zmáčkl brzdu. Kolo poslušně zastavilo. — Funguje, — slézal. Táta si kolo opatrně vyzkoušel sám, pomalu, bez rozmazu. Pak zastavil, nohu na zemi. — Dobrý. Takže jsme se nenamáhali zbytečně. Syn na něj hleděl a najednou pochopil, že táta nemluví jen o kole. Ale i o tom, že volal. — Ten… set nářadí si vezmi k sobě, — řekl nečekaně táta a kývl k nářadí, co použili. — Mně to stačí. Tobě se bude hodit. Však si teď stejně děláš všechno sám. Syn chtěl protestovat, ale věděl, že tohle je tátova řeč. „Mám tě rád“ říká: Vezmi si, ať to máš snazší. — Jasně, nechám ho u sebe. Jen klíč na třináctku si dej zpátky. Ten je hlavní. Táta se usmál. — Ten už dám vždycky na své místo. Vystoupali zpátky nahoru. V předsíni si syn vzal bundu, táta čekal, nikam nespěchal. — Zastavíš se příští týden? — zeptal se, jako by o nic nešlo. — Trochu mi vrže dvířko od stropního kumbálu. Namazal bych to, ale ruce už nejsou co bývaly. Řekl to klidně, bez omluv. Syn v tom slyšel ne prosbu, ale pozvání. — Zastavím. Jen dej vědět včas, aby mě to nevytrhlo jak blesk. Táta přikývl a ve dveřích ještě tiše dodal: — Díky, že jsi přijel. Syn sešel ze schodů, v ruce měl pár tátových klíčů a šroubováků zabalených v hadru. Byly těžké, ale tíha mu nepřekážela. Venku ještě pohlédl na třetí patro. Záclona se pohnula, jako by tam táta stál a díval se. Syn nezamával. Prostě šel k autu, s vědomím, že už nemusí jezdit jen „kvůli práci“, ale i kvůli té práci, kterou si konečně oba dovolili uznat za opravdu důležitou.