Klič číslo 13 Zavolal ráno a řekl to tak, jako by šlo o maličkost: — Stavíš se? Potřeboval bych pomoct vytáhnout kolo. Nechce se mi s tím dělat sám. Slova „stavíš se“ a „nechce se mi“ vedle sebe zněla nezvykle. Táta obvykle říkával „musí se“ a „udělám sám“. Dospělý syn, už s šedinami ve spáncích, se přistihl, že hledá v pozvání nějaký háček, jako dřív. Ale žádný háček tam nebyl, jen krátká prosba, a právě tím to bylo zvláštní. Přijel kolem oběda, vyšel do třetího patra, na chodbě se zdržel, než se klíč v zámku pootočil. Dveře se otevřely hned, jako by za nimi táta stál a čekal. — Pojď dál. Zouvej se, — řekl a ustoupil stranou. V předsíni bylo všechno na svém místě: rohožka, botník, úhledně složené noviny. Táta vypadal jako vždycky, jen ramena měl snad užší a ruce, když si upravoval rukáv, se mu na chvíli chvěly. — Kde máš to kolo? — zeptal se syn, protože nechtěl ptát se na něco jiného. — Na balkoně. Dal jsem ho tam, aby nepřekáželo. Myslel jsem, že to zvládnu sám, ale…, — mávl rukou a šel napřed. Balkon byl zasklený, ale chladný, s krabicemi a zavařeninami. Kolo stálo u stěny, přikryté starým prostěradlem. Táta prostěradlo sundal, jako by odkrýval něco důležitého, a opatrně pohladil rám. — Tvoje — řekl. — Pamatuješ? Kupovali jsme ti ho k narozeninám. Syn si pamatoval. Jak jezdil po dvoře, jak padal, jak ho táta beze slova zvedal, setřepával písek z kolen a kontroloval, jestli je řetěz v pořádku. Tehdy táta moc nechválil, ale na věci se díval tak, jako by byly živé a bylo třeba za ně ručit. — Guma je prázdná, — poznamenal syn. — To nevadí. Ale kliky chrčí a zadní brzda nebere. Včera, když jsem kolo točil, skoro mi srdce vyskočilo, — táta se usmál, ale úsměv byl krátký. Přenesli kolo do pokoje, kde měl táta „dílnu” — samozřejmě ne samostatnou, jen kout v malé místnosti: stůl u okna, na něm podložka, lampa, krabice s nářadím. Na stěně visely kleště, šroubováky, klíče, všechno pěkně seřazené. Syn to zaznamenal automaticky, jak vždycky: táta držel pořádek tam, kde to šlo. — Najdeš klíč třináctku? — zeptal se táta. Syn otevřel krabici. Klíče ležely ve řadě, ale třináctka nikde. — Je tu dvanáctka, čtrnáctka… třináctka chybí. Táta pozvedl obočí. — Jak to? Přece bývala… — zmlkl, jako by nechtěl vyslovit „vždycky“. Syn prošel nářadí, vysunul zásuvku stolu. Byly tam staré matky, podložky, izolačka, kousek smirkového papíru. Klíč se našel pod balíčkem gumových rukavic. — Tady je, — řekl syn. Táta vzal klíč, chvíli si ho v ruce prohlížel. — Takže jsem ho tam dal sám. Paměť, — zabručel a uchechtl se. — Tak pojď, dej sem to kolo. Syn postavil kolo na bok, pod pedál dal hadr. Táta si přisedl, pomalu, opatrně, jako by kolena mohla zradit. Syn si toho všiml a dělal, že nic nevidí. — Napřed sundáme kolo, — řekl táta. — Ty drž, já povolím matice. Vzal klíč, zkusil. Matka povolila až napodruhé, táta se napjal, rty pevně sevřené. Syn klíč chytil a pomohl, matka se vzdala. — To bych zvládl sám, — zamumlal táta. — Já jenom… — Vím. Drž, ať to nespadne. Pracovali mlčky, mluvili jen krátkými pokyny: „Drž“, „netahej“, „sem dej“, „pozor na podložku“. Syn měl pocit, že mu to takhle vyhovuje. Když slova slouží věci, není třeba hádat, co se skrývá za nimi. Kolo sundali, položili na zem. Táta vytáhl pumpu, zkontroloval hadičku. Pumpa byla stará, s omšelou rukojetí. — Duše bude asi v pořádku. Jen vyschla, — řekl táta. Syn chtěl vědět, proč je si tak jistý, ale mlčel. Táta vždycky mluvil jistě, i když si nebyl jistý. Zatímco táta pumpoval, syn prohlížel brzdu. Špalky byly sjeté, lanko rezavé. — Tady je potřeba vyměnit lanko, — poznamenal. — Lanko…, — táta se zastavil, otřel si ruku do kalhot. — Někde by se mělo válet náhradní. Zahrabal ve skříňce pod stolem, vytáhl jednu krabici, pak druhou. V každé byly díly, nadepsané na papírkách. Syn sledoval tátovo přehrabování a vnímal v tom nejen šetrnost, ale snahu udržet čas pod kontrolou. Pokud je vše popsané a srovnané, nic se nerozpadá. — Nevidím, — zabručel táta a podrážděně přibouchl víko. — Třeba je to ve sklepě? — navrhl syn. — Ve sklepě mám bordel, — řekl táta, jako by se přiznával ke zločinu. Syn se pousmál. — Ty a bordel? To je něco nového. Táta se na něj podíval zpod obočí, ale v očích mu zasvítila vděčnost za žert. — Běž se podívat. Já zatím…, — znovu vzal pumpu. Sklep byl malý, přecpaný krabicemi. Syn rozsvítil, rozhrnoval tašky. Na horní polici našel svitek lanka omotaný novinami. — Mám, — zavolal. — Vidíš, říkal jsem ti to, — zavolal zpět táta. Syn lanko podal. Táta ho zkontroloval, pootáčel, prohlídl konce. — To půjde. Jen najít koncovky. Znovu hrábnul do krabice, vytáhl malé kovové čepičky. — Tak rozberem brzdu, — řekl táta. Syn držel rám, táta povoloval uchycení. Tátovy prsty byly suché, s prasklinkami, nehty ostříhané. Syn si vzpomněl, jak mu v dětství ty prsty připadaly silné a nezdolné. Teď v nich byla jiná síla: trpělivá, úsporná. — Proč se tak díváš? — zeptal se táta bez zvednutí hlavy. — Jen tak. Přemýšlím, jak si to všechno pamatuješ. Táta odfrkl. — Pamatuju. Ale kam dávám klíče, to vždycky ne. Je to k smíchu, co? Syn chtěl říct „není to k smíchu“, ale věděl, že táta nemluví o smíchu. O strachu. — To je v pohodě, — odpověděl syn. — Mně se to taky stává. Táta krátce kývl, jako by tím přijal povolení nebýt dokonalý. Když měli brzdu rozebranou, chyběla malá pružinka. Táta dlouho zíral na prázdné místo, pak zvedl oči. — Včera jsem se v tom vrtal, mohl jsem ji ztratit. Na zemi jsem hledal, nenašel. — Najdeme ještě jednou, — řekl syn. Klečeli, hledali po podlaze, koukali pod stůl. Syn pružinku nakonec našel u lišty, vedle nohy od židle. — Tady je. Táta si ji prohlédl zblízka. — Zaplaťpánbůh. Už jsem…, — nedořekl. Syn tušil, že chtěl říct „už jsem myslel, že je to se mnou úplně špatné“. Ale neřekl. — Dáš si čaj? — zeptal se táta prudce, jako by čajem šlo zalepit tu pauzu. — Dám. V kuchyni uvařil táta čaj, postavil dvě hrnečky. Syn sedl za stůl, sledoval, jak táta chodí mezi sporákem a policí. Pohyby byly stejné jako vždy, jen snad pomalejší. Táta nalil čaj, přistrčil sušenky. — Jez. Jsi nějaký hubený. Syn chtěl namítnout, že není, že to dělá bunda, ale mlčel. V té větě bylo všechno, co táta uměl o péči říct. — Jak to máš v práci? — zeptal se táta. — V pohodě. — A dodal, aby slovo „v pohodě“ něco znamenalo: — Projekt skončil, teď nový. — Hlavně, že platí včas. Syn se pousmál. — Ty pořád myslíš na peníze. — A na co bych měl myslet? — táta se podíval zpříma. — Na city? Syn ucítil, jak se mu uvnitř něco stáhlo. Nečekal, že to slovo táta sám vysloví. — Nevím, — odpověděl upřímně. Táta mlčel, pak vzal hrnek do obou rukou. — Víš… — začal a zastavil se, jako by vážil, jestli to není moc. — Občas si říkám, že ke mně jezdíš spíš z povinnosti. Označíš si a jedeš zase dál. Syn postavil hrnek. Čaj pálil, ale ruku neodtáhl. — Myslíš, že mi je sem jezdit lehké? — řekl. — Tady je všechno… jako bych byl zase malý. Ty pořád víš vše nejlíp. Táta se pousmál, tentokrát bez hořkosti. — Já si fakt často myslím, že vím nejlíp. Zvyk. — A ještě…, — syn se nadechl. — Ty ses nikdy nezeptal, jak je mně. Doopravdy. Táta koukal do hrnku, jako by v něm hledal odpověď. — Bál jsem se zeptat. Když se zeptáš, musíš poslouchat. A já…, — zvedl hlavu. — Vždycky mi to nešlo. Syn ucítil, že mu je nějak volněji, i když to byly obyčejné věty. Táta neřekl „promiň“, ani nevysvětloval. Jen uznal, že to neumí. A to bylo pravdivější než jakákoli velká slova. — Já to taky neumím. Táta přikývl. — Tak to budeme zkoušet. Přes kolo, — dodal a v jeho hlase zazněla ironie, sám byl překvapený tou větou. Dopili čaj a vrátili se do pokoje. Kolo leželo na podlaze, kousek lanka na stole. Táta se dal do práce s novým zápalem. — Tak jo. Ty provlíkni lanko, já nastavím špalky. Syn provlékl lanko, přichytil jej. Prsty mu nesloužily tak dobře jako tátovi, štvalo ho to. Táta si toho všiml. — Nespěchej. Tady je potřeba trpělivost, ne síla. Syn zvedl oči. — Myslíš to s lankem, nebo obecně? — Obecně, — řekl táta a otočil se, jako by to byla trochu silná káva. Kola srovnali, utáhli matky. Táta párkrát zmačkl páčku brzdy, zkontroloval chod. — Už je to lepší. Syn dofoukal kolo, zkusil, jestli syčí. Drželo. Nasadili kolo zpět, utáhli matky. Táta si vyžádal klíč třináctku, syn mu jej podal beze slova. Klíč mu zapadl do dlaně, jako by tam patřil odjakživa. — Hotovo, — řekl táta. — Zkusíme to. Vynesli kolo na dvůr. Táta držel řídítka, syn šel vedle. Na dvoře bylo prázdno, u vchodu stála jen sousedka s taškou a kývla jim. — Sedni na to, projeď se, — řekl táta. — Já? — Kdo jiný. Já už nejsem žádný akrobat. Syn se posadil, sedlo bylo nízko, jako kdysi, kolena vysoko. Projel pár koleček kolem záhonu, zmáčkl brzdu. Kolo poslušně zastavilo. — Funguje, — řekl, když slezl. Táta si kolo také provětral, opatrně, žádný zázrak nečekal. Pak zastavil, opřel se nohou o zem. — Dobré to je. Aspoň jsme se nenamáhali zbytečně. Syn se na něj díval a najednou si uvědomil, že řeč nejde o kole. Ale že to stálo za to, i takhle. — Nech si to u sebe, — řekl najednou táta. — Ten… kufřík. — Pokývl na nářadí, se kterým pracovali. — Mně to stačí. Tobě se bude hodit. Stejně už všechno děláš sám. Syn chtěl protestovat, ale pochopil, že je to tátova řeč. Ne „mám tě rád“, ale „vezmi, aby ses netrápil“. — Dobře, nechám si. Ale tu třináctku si nech ty. Ta je hlavní. Táta se usmál. — Tu už si teď pohlídám. Šli zase nahoru. V předsíni si bral bundu. Táta stál vedle, nespěchal. — Stavíš se příští týden? — zeptal se jen tak mimochodem. — Tam ještě… dvířka na půdě vržou. Namaž je, já už na to nemám ruce. Bylo to řečeno klidně, bez výčitek. Syn v tom slyšel ne stížnost, ale pozvání. — Stavím, jen dej vědět dopředu, abych nepřilítnul v běhu. Táta přikývl a už při zavírání dveří tiše dodal: — Díky, že jsi přijel. Syn sešel po schodech, nesl v ruce pár tátových klíčů a šroubováků zamotaných v hadru. Byly těžké, ale netížily. Dole se ohlédl na okna třetího patra. Závěs se pohnul, jako by tam táta stál a díval se. Nemával. Prostě šel k autu, věděl teď, že může jezdit nejen „kvůli věci“, ale tak, jak si to oba konečně dokázali přiznat. — Klíč číslo 13 Příběh otce a syna, kteří se znovu učí být spolu.