DENÍK: KLASY
Přibližně před pětadvaceti lety, když jsem byla ještě mladá a nezkušená, mě obvodní lékař, přes všechny mé protesty, poslal na internu.
V té době mi bylo třiadvacet a mému muži Vláďovi šestadvacet. Vláďa pracoval jako konstruktér v projekční kanceláři a já dokončovala vysokou školu. Byli jsme spolu dva roky a děti jsme ještě neměli plenky jsme zatím do našich plánů nezařadili.
Považovala jsem se za vzornou a správnou manželku, která téměř nemá žádné chyby. Zato na Vláďovi jako v zrcadle jsem den ode dne viděla stále víc skvrn, co mi na něm vadily. Nelíbilo se mi, že věnuje tolik času svému motorce, a ne mně. Byla jsem si jistá, že ho dokážu změnit, až na to, co mi vadí Ale nakonec jsem zjistila, že měnit bych se měla hlavně já.
Po náročném zkouškovém období jsem se sesypala bolel mě žaludek, bylo mi nevolno, nemohla jsem ani jíst, ani pít.
Slečno, řekl mi postarší doktor Miroslav Šimůnek, jak si upravoval brýle na nose, zdraví si šetři, když jsi mladá, a šaty nové nenos dřív, než je potřeba. A nepřemýšlej o nesmyslech, Katko! Musíš se pořádně vyšetřit a léčit. Ostatní už nech na mně, přece ti nechci ublížit.” Podal mi doporučení do nemocnice a já si, s očima od slz, šla vyřídit přijímací papíry na oddělení.
Na pokoji jsme byly čtyři dvě dámy kolem padesátky, jedna stará babička v puntíkovaném fáborku a já. Babička se jmenovala Růžena Novotná, jména ostatních žen už nevím.
Měla jsem chuť s nikým nemluvit byla jsem uražená na celý svět, a zvlášť na manžela, který mě podle mě chtěl odstavit stranou a neprosazoval, abych zůstala doma nebo byla léčená ambulantně.
Skrčená na posteli, otočená ke zdi, jsem se utápěla ve vlastním neštěstí a své blízké jsem v duchu obviňovala ze všeho.
Vem si ty sklenice a lahvičky nebudu to jíst, vyčítala jsem Vláďovi, když mi zas přinesl tašku s jídlem.
Katko, prosím, pan doktor říkal, že ryba na páře je přesně to, co ti teď prospěje, říkal s účastí Vláďa, zkus aspoň ochutnat. Dělal jsem si práci! A brambůrky, prosím, sněz alespoň lžíci.
Ani to nezkoušej! Nechci to. Dej tu rybu kočkám venku, ale pochybuju, že by tohle vůbec jedly! odsekla jsem naštvaně.
Vláďa si povzdechl a odešel smutný, a já mu ještě nasadila další hřebíček do srdce pár ostrými slovy.
Už za mnou nechoď! sykla jsem pokaždé.
Vláďa mě ale navštěvoval dál, před i po práci, nezlobil se na moje nálady. Každé ráno byla na mém nočním stolku čerstvá snídaně, kterou vlastnoručně uvařil. Sklenice poctivě balil do flanelky, aby vydržely teplé, jenže já jeho starostlivost neuměla ocenit.
Tehdy mě to nezajímalo, ale dnes vím, že to se mnou neměl lehké.
Léky ani kapačky moc nepomáhaly. Chřadla jsem, hubla, pod očima se mi dělaly tmavé kruhy. Po řadě vyšetření mi byla diagnostikována chronická gastritida. Řeknete si nic strašného, ale pro mě to byla životní zkouška.
Po procedurách jsem ležela na své skřípající posteli a koukala do prázdna. Nikdo ze spolupacientek ke mně nechodil, šířila jsem kolem sebe negativitu a sama to nedokázala změnit.
Jednou odešly dvě ženy domů na noc a my s paní Růženou Novotnou zůstaly samy.
Nespíš, Katko? ozvala se tichým hlasem babička.
Nespím, bolí mě břicho, odpověděla jsem zamračeně a otočila se zády.
Víš, Katko, pokračovala, do téhle nemocnice chodím třikrát do roka tak na přeléčení. Mám taky obyčejný gastrit, zvládla bych to i doma.
Chcete mi snad začít vykládat o zdravém stravování? zasyčela jsem. To si nechte, všechno vím dávno sama.
To sis mě špatně vyložila, odpověděla pokorně Růžena, nemám v úmyslu tě poučovat. Připomínáš mi mě samotnou, před pětapadesáti lety jsem byla taky taková tvrďačka.
Začala jsem jí víc vnímat, otočila jsem se.
Babička seděla na posteli, dívala se na mě něžnýma modrýma očima Poprvé jsem ji viděla doopravdy. Drobná, s hrbem na zádech, vypadala jako pohádková postavička, ale z ní sálalo takové teplo! Jako by vyzařovala světlo.
Vzpomněla jsem si, že k ní pořád někdo chodí z vedlejších pokojů ženy i muži, personál Vždy trpělivě vyslechla, souhlasně přikývla, poděkovali jí a odešli štastnější. Někteří se dokonce rozplakali, když odcházeli, jiní se usmívali.
Na rozloučenou jí přinášeli drobná poděkování krabičku sušenek, lahvičku kefíru, tenkrát vzácné bonbóny nebo dětskou výživu. Vždy je vřele objala a s kapesníkem v ruce mávala na rozloučenou.
Víš, Katko, jestli chceš, povím ti jeden příběh Z mého života, pousmála se smutně Růžena.
V tu chvíli jsem se zastyděla za svoje chování. Všechny její vrásky se na okamžik vyhladily a ona vypadala jako vystrašené dítě.
Promiňte, Růženo, moc ráda uslyším váš příběh.
Ale nejdřív si dejte polévku s knedlíčky, ukázala mi na zavařenou sklenici schovanou v dece.
V poslušnosti jsem si nalila, čekala jsem, že bude odporná, ale když jsem ochutnala první lžíci, překvapivě mi bolest polevila! Snědla jsem skoro polovinu! A opravdu mi chutnala.
No vidíš, že ses najedla chutnalo?
Ano, moc.
Ale pozor, nepřejídej se, dlouho jsi žaludku nedala najíst. Jes do budoucna pomalu a často. Uvidíš, bude ti líp. Jen musíš začít víc respektovat druhé, hlavně svého muže. Miluje tě, tak ho neodháněj a nesepisuj kvůli hloupostem. Ale nechme toho. Přislíbila jsem ti něco ze svého života, co jsem nikdy nikomu neřekla.
Odmlčela se, napila se čaje z hliníkového hrnku a smočila v něm suchar.
Vyrostla jsem v rodině, kde nás bylo sedm dětí. Nejstarší bratr zemřel na tuberkulózu, nejmladší sestra na tyfus, bylo mi osm let. Tatínek pracoval ve Zbrojovce v Brně, maminka se starala o domácnost, také dobře šila. Polovina vesnice Nosálov chodila v jejich oblečení.
Ráda jsem četla a ve škole se mi dařilo. Po maturitě jsem nastoupila na učitelkou pedagogickou školu. Do svého rodného domu jsem se vrátila už jako mladá učitelka. Kluci se o mě ucházeli, ale já všechny odmítala.
Fuj, povídala jsem mamince, kdo to je ten Franta? Kočí? Nevemu si ho. A Pepa? Alkoholik! Jarda harmonikář, flákač. A Venca pastýř? Ten neumí ani číst. Nechte mě být! Radši zůstanu sama, než žít s neotesancem.
Rodiče to nechápali, ale nutili mě nemohli.
Pak k nám přišel nový ředitel školy z Prahy vysoký, pohledný, modrooký. Děti ho měly rády, byl klidný a hodný, věnoval se pomalejším zadarmo po vyučování, pomáhal všem. A já ho časem milovala; vzali jsme se.
Maminka mě prosila: Miluško, neukazuj mu svoji tvrdost, buď s ním laskavější. Víš, že je to dobrý člověk, tak si važ, co máš.
Ale já si poradila po svém.
S Vilémem jsme oba učili. Po třech letech se nám narodila dcera Eva, ale byla slabá a často nemocná, nakonec zemřela na srdeční vadu, bylo jí jedenáct let, krátce před válkou. Druhá dcera Pavlína byla otcova kopie krásná a šikovná.
Vilém často jezdil do Brna na poradu, občas mi přivezl látku nebo něco hezkého. Byla jsem vděčná jen na půl, všechno se mi zdálo špatné barva, vzor, látka nešlo mi nikdy vyhovět.
V roce 1933 začal na Moravě velký hlad. Dělili jsme si zásoby několik brambor, trochu krup, cibuli, pár semínek z dýně nebo slunečnice, lžíci sádla a hrnek tmavé mouky. Dávala jsem to do uzlíčku a schovávala. Jinak bychom umřeli, jako mnoho našich sousedů. Za den na všechny dvě tři brambory a trochu čehokoli.
Za vesnicí bylo pšeničné pole, hlídané dnem i nocí. Touha po klasech byla veliká, ale strach, že nás chytí a zavřou, byl ještě větší.
Jednou jsme se s Vilémem odhodlali vyjít v noci na pole a nasbírat pár klasů doopravdy jsme už neměli co jíst, nemohli se dívat na hladové děti. V noci jsme šli skrz zahrady a na poli začali trhat klasy.
Najednou jsme slyšeli dusot hlídač na koni! Rychle jsme klasy zahodili a utíkali na druhou stranu, schovaní v křoví. Naštěstí si nás nevšiml.
Domů jsme přišli bez ničeho. Doma jsem zjistila, že na mně chybí sukně byla jsem tak hubená, že mi klouzala, nejspíš zůstala na poli.
Růžena vytáhla z hrnku rozmočený suchar a spokojeně se do něj pustila.
Začala jsem zoufale brečet. Všichni v Nosálově mou sukni znali, když by ji našli na poli, asi by mě zatkli. Děti mě objímaly a plakaly se mnou… Vilém je utišil: Spi, Miluško, ráno najdu tvoji sukni. Vyspi se.
Nespala jsem, počítala mříže a děti si představovala jako sirotky.
Vilém skutečně ráno sukni našel a domů přinesl. Zachránil mě.
Od té doby jsem se k manželovi chovala úplně jinak s úctou, jakou si zasloužil. Držela jsem jazyk na uzdě.
A co bylo dál? zeptala jsem se.
Dál? Jen tak tak jsme přežívali, ale díky boží pomoci jsme všichni přežili. V roce 1941 začala válka. Vilém šel dobrovolně na frontu, s Pavlínou jsme zůstaly samy. Brzy obsadili Nosálov Němci. Protože jsem odmítla Němcům pomáhat, zapálili nám dům. Pavlínu… zneuctili. Nepřežila to. V té době jsem byla těhotná o dítě jsem přišla. S Vilémem jsme čekali synka
Růženin hlas se roztřásl.
On… Z té bolest jsem nemohla dál. Později přišlo oznámení, že Vilém je pohřešován, pravděpodobně padl. Po válce jsem se toulala od vesnice k vesnici po celých Čechách, učila děti, kde bylo třeba. Když jsem odešla do důchodu, vzala si mě neteř Tamara do svého jednopokojového bytu do Brna. Do nemocnice chodím nejen kvůli zdraví, ale i abych Tamarku tolik neobtěžovala a ušetřila drobnou penzi. Z každého důchodu jí koupím čokoládu, má z toho radost jako malé dítě, i když jsou to jen obyčejné bonbóny. Vždy říká neplýtvej na mě.
Dívala jsem se na tu křehkou ženu a přemýšlela jak v tak slabém těle může být tolik síly, laskavosti a dobra? Tolik zla zažila, a přesto nenašla v sobě hořkost. Pomáhala druhým, dokonce i tady v nemocnici. Kdybych jí to řekla, nepochopila by mě. Já jsem pořád s něčím nespokojená a přitom mám všechno milujícího manžela, žijí moji blízcí.
Za pár dní mi bylo lépe. Po roce se nám narodil první syn Michálek, za čtyři roky jsme měli vytouženou dceru, dali jsme jí jméno Růžena.
Od té doby mám pocit, že jsem prohlédla. Najednou jsem si všimla, jaký je Vláďa skvělý starostlivý, šikovný a trpělivý. Musela jsem se hodně změnit a své požadavky vůči němu zmírnit.
Když mám chuť se na manžela zlobit, vždy si vzpomenu na příběh paní Růženy o klasech a na to, jak se o mě Vláďa staral, když mi bylo nejhůř. A zjistila jsem, že když pomáhám druhým, jsem šťastnější.
A tak přemýšlím, jestli jsem tehdy celé to trápení neprožila kvůli své tvrdohlavosti. Co myslíte?
