Žena zrovna vezla psa k veterináři a už ji začínala hryzat pochybnost, jestli náhodou neudělala životní chybu. Protože teď to doma vypadalo, že místo jednoho přitažlivého smolaře jim tam řádí už dva…
Všechno to začalo ve chvíli, kdy se doma objevil nový kocourek. Tedy… objevil. Přesněji řečeno, našel se na popelnici, kde ho někdo prostě vyhodil jako starý boty…
Manželka šla vynést odpadky, a vrátila se domů s novým členem rodiny. Pojmenovali ho Smolík chápete, od slova smolař.
Jako první se Smolík hned dvěma pacičkama ponořil do horkého guláše. A než ho manželka stihla zachránit ze stolu, vrazil zadní tlapky do mističky se šlehačkou. No a pak to teprve začalo…
Smolík se dostával do příběhů víc než hlavní postavy v české detektivce: zvládl si vykloubit všechny čtyři packy, když spadl z postele.
Když shazoval skleničky, misky nebo vázy z kredence, vždycky na sebe ještě ten předmět dokázal shodit zpátky. Prostě geniální načasování.
Jestli byl na stole sůl, každý si ji okamžitě chránil rukou. Všichni totiž věděli, že se Smolík pokusí sednout přesně do ní.
Elektrický proud ho trefil celkem třikrát. Běžný kocour by to zabalil hned poprvé, ale Smolík měl zjevně anděla strážného na mateřské dovolené. Veterinář ho pokaždé resuscitoval…
Několikrát málem utonul v kýblu od podlahy. Po pár pokusech už se kýble s vodou nikdy nenechávaly ani deset vteřin bez dozoru.
I jeho skákání bylo poněkud svébytné. Nikdy netrefil, kam mířil, takže co chvíli narazil do rohu, zrcadla nebo opěrky gauče
Znáte to.
Manželka s ním oběhla i několik babek čarodějnic, které mu “vytahovaly smůlu vejcem”. Smály se, braly za to dvě stovky, ale když Smolík rozbil u každé servírovací soupravu, jeho pověst byla v okolí natolik legendární, že všechny další vědmy zavřely dveře a nápisy NEBRAT KOČKY!”.
Unavená ze všeho neštěstí poprosila známou o radu a ta navrhla dovolit Smolíkovi nějakého zvířecího kámoše, prý ideálně psa.
To ji potěšilo! A tak za dost korun (dobře, devět tisíc českých, což je už balík) koupili s dcerou příšerně ošklivého psa, čivavu.
Proč příšerného? No, jestli jste někdy viděli čivavu zblízka, která hystericky štěká nebo spíš chrčí, chápete ten pocit, že máte doma ustrašeného netopýra místo psa.
Všechno se vyjasnilo hned druhý den, když se ukázalo, že v domě bydlí i myši…
Smolík se myší nebojí. Vůbec ne! On naopak zbožňuje pozorovat, jak běhají, a dokonce si s nimi dává sprinty na čas. Kvůli tomu pořídili pastičky.
Jedné z nich se hned chytila ta čivaví obluda jménem Čenda…
Žena vezla kňučícího psa k veterináři a bylo jí jasné, že tohle byla zásadní chyba. V domě jsou teď dva smolaříci, místo jednoho…
Smolík se okamžitě ujal péče o nového kamaráda. Od té doby chodili společně na zahradu tedy muselo se na ně dávat pozor jak na oko v hlavě.
Padali do mraveniště, píchaly je včely, husy zas pokaždé s nadšením štípaly a slepice klovaly. Zkrátka dobrodružství bez konce.
Jenže jednoho dne se stalo něco, co všechno změnilo…
Manžel měl své auto zaparkované přímo před domem ono kde taky parkovat, že. Každé ráno vyšel se šálkem kafe, zavřel branku, nasedl a vyrazil.
Jenže toho rána Smolík, místo aby jako pokaždé uhnul a schoval se pod stůl po převrženém kafi a sendviči na zemi, doběhl ke dveřím a zatarasil cestu tělem.
Manžel ho zkusil odtlačit, načež ho Smolík švihl packou a naježil hřbet jak ježek v benzínu.
No to si děláš srandu! rozčiloval se manžel. Nestačí, žes mi polil kafe a ztratil chleba, ještě hraješ bodyguarda?! Mazej!
Zkusil do něj šťouchnout nohou v tom ale…
Zpod postele vyrazil do útoku chrčící Čenda, připomínající víc dusící se topinku než psa.
Ten se postavil před Smolíka, začal sípat, ukazovat mini zuby a v očích hořela odhodlanost:
Nechej ho být! křičel celý jeho postoj. Klidně mě sežer, ale kocoura ti nedám!
Situace začala být vážná.
Vy jste se zbláznili?! durdil se manžel. Já musím do práce!
Rozběhl se pro manželku.
Vstávej, nestíhám a támhle ta zoo mě nechce pustit!
Co? Kdo? mžourala rozespale žena.
Šli to řešit oba. Když došli k barikádě dvou zoufalců, ozval se venku zvuk jako při demolici paneláku.
Vyřítili se ven mlékařský Avia valící do jejich auta, brzdy v čudu. Na místě z něj byla hromada pomačkaného plechu.
Čerstvě dolitá káva vypadla manželovi z ruky, řidiče odvezla rychlá s infarktem. I to se v Praze stává
*****
Od té doby Smolík s Čendou manželovi umožňovali průchod ven, ale každý den před odchodem pokládal už povinnou otázku:
Tak co, mazlíčci, máme volno? Nic nevybuchne?
Čenda vycenil zuby, Smolík kývnul.
Jestli si myslíte, že teď jsou v pohodě? Ani omylem!
Tahleta dvojka pořád vymýšlí nové lapálie někdy hrnky, jindy spadnou do vany, nebo z police. Ale už to nikdo neřeší nikdo horlivě nepočítá škody, nikdo neběduje, prostě je mají doma rádi, ať jsou smolaři nebo šampioni.
Nosí je v náručí, cucají od smetany i guláše. Čendovi pořídili drahý, fešácký obojek, Smolík má škrabadlo v každém pokoji a vlastní pelech.
Jenže na něm stejně nespí, protože nejraději spí lidem u nohou. Kde samozřejmě v noci padá dolů a hystericky ječí…
Na jeho kvílení se běží podívat Čenda, který si hrdě spí v pelechu. Když na Smolíka někdo byť jen pomyslí křivě, Čenda kašle a na dálku slibuje, že ho roztrhá na kusy.
Zhruba za půl hodiny se všichni opět uklidní, mazlíky vezmou do postele a spějí dál při sobě až do rána…
A jestli nevíte, o čem to celé je, tak to klidně přeskočte. Je to stará známá písnička o lásce. Můžete mi věřit Smolíka a Čendu totiž mají rádi ne proto, že jim všechno vychází nebo nevychází, ale prostě proto, že jsou. A to je to největší štěstí!
