Když moje maminka zjistila, že jsem vdaná, mám dobrou práci a vlastní byt v Praze, přiběhla rychle s prosbou o finanční pomoc.
Máma byla na mě vždy přísná a neústupná. Táta byl pořád někde pryč na služebních cestách, zatímco máma se mě snažila vychovávat podle nějakého podivného snového řádu. Táta mě měl rád; pokaždé, když se jeho pomačkaný kufr objevil za dveřmi, voněl po skořici a já dostala něco malého někdy figurku krtka, jindy ledovou bonboniéru Orion. Ale máma mi nikdy neukazovala moc citu, pouze úsečná slova a letmé doteky. Jednoho dne odjel táta do Brna a už se nikdy nevrátil, jeho kabát visel u dveří jak stín.
Ve škole jsem nikdy nezískala přátele. Nosila jsem otrhanou uniformu, kterou maminka prý našla zapomenutou na lavičce v parku Stromovka. Stále mi opakovala: Nosit musíme, co je. Musím si dát život do pořádku, a na tebe koruny nemám. A tak jsem s pokorou vláčela tu škaredou modrou sukni celý pátý ročník.
Později nám jedna sousedka věnovala uniformu po její dceři, která už školu zvládla. Tahala jsem ji až do deváté třídy, a o botách raději nemluvím nosila jsem vše, co se doma našlo a co neztrácelo podrážku. Nakonec jsem odmaturovala na gymnáziu na Letné, a rozhodla se pro studium ekonomie na univerzitě Karlově. Po kolejích jsem se dál pohybovala v oblečení, které mi věnovaly spolužačky, když už je omrzelo.
Jednoho dne jsem potkala Dominika, který už pár let byl po škole. Nějak jsme začali chodit spolu ven, až jsem byla pozvána do jeho podivného snového bytu plného tapet s velrybami. Bylo mi trapně za své staré prošoupané polobotky. Toho dne jsem měla nohy celé promočené, ale jeho maminka dělala, jako by si ničeho nevšimla. Druhý den mě pozvala znovu a v předsíni mě čekaly nové boty zabalené v papíru.
Obávala jsem se, že Dominikovi rodiče mě nebudou mít rádi, ale brzy mě začali brát jako svou vlastní dceru, jako bych se v tomhle podivném snovém domě narodila. V den naší svatby jsme dostali byt v Nuslích jako dar a po promoci mě tchyně přijala do své firmy, kde jsem najednou vydělávala dost peněz. Poprvé v životě jsem si mohla koupit, po čem mi srdce a sny toužily. Vždy budu Bohu děkovat, že mě nechal proklouznout životem jako mlha nad Vltavou.
Když se máma dozvěděla, že jsem vdaná a mám vlastní hnízdo i práci, dobelhala se s rukama nataženýma pro peníze. Však rozhovor zachytila i má nová tchyně, která přivolala domů mého muže a syna. Nakonec manžel mamince klidně a pevně vysvětlil, že už ode mě nemá nic očekávat. Nakonec jí vzkázal, že je rád, že se mu narodila dcera, ale ona už nikdy nemá vstoupit do našeho bytu. Od té chvíle máma zmizela ve víru snů jako mlha mezi paneláky, a já teď čekám na příchod našeho děťátka, každou noc jinak a pokaždé trochu zvláštněji.
