S Markem jsem ve vztahu už dva roky. Požádal mě o ruku. Samozřejmě jsem souhlasila. Přesto mě zmátlo, že se nijak nehrnul do toho, abychom začali společně bydlet.
On žil v třípokojovém bytě svých rodičů, já stále v koleji. Myslím si, že je důležité žít spolu ještě před svatbou poznat se naplno, zjistit, jak si dokážeme vyhovět. Řekla jsem Markovi svůj názor, ale on dělal, že mi nerozumí. Pak se ale všechno sešlo: jeho rodiče museli odjet na čtrnáct dní a my mohli spolu bydlet.
Snažila jsem se být vzorná hospodyně. Vařila jsem, uklízela, vše bylo čisté a uspořádané. Každý den jsem Marka překvapovala dobrůtkami a snažila se mu vyhovět.
Jenže byl tu jeden zásadní problém. Požádala jsem ho, aby vyluxoval. Odpověděl mi, že takovou ženskou práci dělat nehodlá. V jejich rodině prý muž zajišťuje materiální stránku života, ale jinak ženě nepomáhá. Mlčela jsem a doufala, že až budeme bydlet spolu, změní se to.
Do návratu jeho rodičů jsem celý byt uklidila k dokonalosti. Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Upekla jsem koláč, připravila večeři a odešla domů.
Druhý den mi Marek řekl, že jeho maminka se mnou nebyla spokojená. Prý nejsem dobrá hospodyně. Odpověď mě překvapila. Když jsem u nich byla poprvé, byt byl mnohem více zanedbaný. Proč mě vlastně shodila? Ani moje pečení ji neoslovilo, dokonce tvrdila, že není chutné. Bolelo mě to.
Myslím, že prostě nechce, aby její syn odešel z domu. Možná už má pro něj vyhlédnutou vhodnější nevěstu Proč si to myslím? Po návratu rodičů byl Marek ke mně odtažitý. Vidíme se a mluvíme spolu málokdy. Nemyslím, že svatba proběhne.
Co bys dělal ty na mém místě?
