Když přišel Vojta k Jitce, bylo vidět, jak jí přímo před očima klesá IQ. Dělala to z radosti. Začala pobíhat po bytě, rychle se upravovala, uklízela rozházené věci pod polštáře všechny ty halenky, které zkoušela, než měl dorazit, a z vlasů si vytahovala natáčky. Pak sprintovala do koupelny, tam se česala a rtěnkou prokládala rty. A když byla už jako ze škatulky, vypochodovala do obýváku.
A kdo by se jí divil, že je šťastná, že? Posuďte sami.
Jitka je svobodná matka, vlastně nikdy nebyla pořádně vdaná. Chvilku “randila” s nějakým Ondřejem, měsíc nebo dva, a pak on zmizel někam do světa na svoji údajně slavnou Moravu nebo to byl dokonce Slovák? To Jitka nikdy pořádně nepochopila. Nějak se tam ztratil mezi rozlehlými poli a vinnými sklípky, a tady, v Praze, byl jen na tržišti prodavačem. Čím přesně, Jitka dodnes netuší.
No, prostě zmizel. Srdce Jitky odešlo s ním, zanechal ji lehce těhotnou. Jen tak o trochu. Dva týdny odhadovala, co se vlastně děje, sama ani nevěděla. Když pak Ondřej nepřišel domů ani po měsíci, Jitce to došlo zůstala sama.
A tak se ve správný čas narodil kluk, jako když ho voda vymývá fešák k pohledání! A jak jinak, když Jitka sama je krasavice pozemská a Ondřej byl skoro jako model z reklamy.
Musím říct, že na dítě měla Jitka kliku. Kluk byl mírumilovný jako český krtek: pořád spal, a když nespal, důkladně sosal mateřské mléko. Jitka měla mléka dost jako prvorepubliková dojička. Bez problémů by zvládla ještě jedno mimino.
A ze všech těch dětských chorob se mu vyhnula většina. Pojmenovala ho Tomášek, podle Tomáše Holého když byla těhotná, náhodou chytla v televizi starý film “Jak dostat tatínka do polepšovny”. Holý byl v tom filmu fešák a něco v očích měl, co jí připomnělo Ondřeje. A jinou variantu Jitka neřešila. V matrice pak zapsali: “Tomáš Ondřej Novotný.” Jitka to sama doma opakovala jako popěvek. Znělo to jako první linie orchestrální skladby.
Tomášek byl slunečné dítě. Když Jitka potřebovala vařit nebo uklidit, rozprostřela na podlaze deku, kolem postavila židle jako hradby, a do toho improvizovaného hracího koutku Tomáška posadila. Dala mu starou kabelku, natáčky a kousky hadříků. Hrál si vzorně, tiše, bez protestů. Jednou Jitka nakoukla z kuchyně a zjistila, že Tomášek má hlavu mezi židlemi (asi se snažil vyšplhat), funěl, ale ani nepípl tlapkatými ručkami se pokoušel rozstrčit židle.
Jak Tomášek povyrostl, přibylo jenom pohody. Jitka ho pouštěla ven na dvůr, jen kladla na srdce, že každých deset minut musí zakřičet do okna (bydlela v přízemí): “Mamí! Jsem tu!”
Hodinky neměl, tak běhal ke křídlu každé tři minuty a hulákal, dokud se Jitka neukázala a neodpověděla: “Dobře, Tomášku!” On přesto zůstával a čekal. Nakonec se ptala: “Co je, proč nejdeš hrát?” A on: “Ty ses na mě ještě neusmála” Tak se Jitka usmála, doopravdy, a Tomášek pelášil zpátky za kamarády.
Jednou místo obligátního “mamíjsemzde” přibíhal s koťátkem v náruči:
Mamí, dala mi ho paní z vedlejšího domu. Prý se jmenuje Jaroušek. A že ho mám vzít, že ty budeš mít radost a ať se o něj postaráme.
Tomášek stál před Jitkou v tak bezelstné pravdě, že Jana mohla udělat jen jediné usmát se. Pak pravila:
Jaroušek určitě chce papat. Pojďte oba domu, naleju mu mléko.
A tak dvojice Tomášekkoťátko upalovala spokojeně do vchodu. Spokojený Tomášek. A Jaroušek? Zatím byl rád míň, ale on si zvykne.
Tak si žili ve trojici, dokud se Jitka neseznámila s Vojtou.
Vojta byl Jitčin vrstevník, též ještě nebyl ženatý. Slušný chlap, nijak starý, pracoval v nábytkářské fabrice a vydělával slušné peníze. Každou sobotu u Jitky i nocoval. Mluvil málo, jedl dost, pil střídmě. Jitka mu vždy nachladila demižonek Becherovky, a připravila nožičku, tu typickou českou skleničku s tlustým dnem. Vojta je zbožňoval.
Tentokrát bylo vše jako vždy. Vojta přišel, v předsíni podal Tomáškovi ruku. Usadil se v obýváku a čekal, až Jitka dokončí kosmetické manévry. Pak všichni čtyři, no vlastně pět protože Jaroušek se taky počítá (Tomášek ho měl na klíně) sledovali večerní zprávy a šli večeřet.
Po večeři si všichni tradičně předzvárovali na gauči, s plánem, že večer půjdou na procházku do Stromovky.
A když Jitka zavřela dveře od Tomáškovy místnosti a uvelebila se s hlavou na Vojtově paži, poprvé nakousl řeč o společném bydlení:
Myslím, že bychom mohli zatím bydlet u tebe. Pak se třeba spojíme, nebo můj byt pronajmeme. Pro nějaký ten příjem Ale víš co, Jitko? Já nemám rád kočky. Budeme muset Jarouška nějak udat
Jaroušek, opravila ho Jitka a ztuhla jako cedník na nudle, zamrzla v naslouchání.
Jasně, Jarouška zamumlal. Po krátké pauze, téměř slavnostně, dodal: A Tomáška bysme mohli poslat k mámě na venkov. Tam je zdravý vzduch. Je tam i škola. My jsme mladí, zvládneme si vyrobit spoustu dalších dětí.
Hlava Jitky na jeho rameni ztuhla jako vylitý beton. Tak tam mlčky leželi pár minut. Pak Jitka tiše vstala, jako by ji nikdy neviděl svlečenou, rychle přehodila župan, sáhla po jeho kalhotách, které měl v křesle, podala mu je a řekla:
Tákže Tady máš svoje kalhoty neseprané Obleč se a jdi
Kam jako?
No přece za tvojí maminkou na venkov. Tam je ten vzduch! Nám třem čerstvého vzduchu úplně stačí tady v našem parku.
