Když zemřela teta Naděžda, Bohuslav Matěj vůbec netušil, že se jeho život tak náhle obrátí vzhůru nohama. Teta žila sama v malém domku na okraji Prahy a měla jedinou vnučku, desetiletou Jindřišku.
Jindřiščina maminka už dávno rodinu opustila, odjela za prací do zahraničí a psala domů jen zřídka. Bohuslav dobře věděl: nechat Jindřišku samotnou by znamenalo odevzdat ji do dětského domova.
Jeho žena, Alena, zůstala doma. Nemohla jet na vesnici po nedávné operaci ledvin jí lékař nedoporučoval žádné delší cesty. Doma čekala na muže s večeří: bramborová kaše, rybí karbanátky a čerstvý zeleninový salát. V bytě voněl domácí chleba Alena chtěla, aby po těžkém dni Bohuslav ucítil teplo domova.
Bohuslav se vrátil pozdě večer. Za ním stála Jindřiška s malým batohem, opatrně si prohlížela domácí, bylo jí v očích vidět směs strachu a zvědavosti.
Aleno, tohle je Jindřiška, řekl tiše Bohuslav. Vnučka tety Naděždy.
A kde má maminku? podivila se manželka.
Nepřijela, povzdechl si Bohuslav. Řekla, že nemůže. Dítě zůstalo samo.
Jindřiška potichu vstoupila do pokoje, batoh před sebou sunula po zemi. Alena si zhluboka povzdechla a potom tiše pronesla:
Pojď, děvče, sedni si. Večeře je na stole.
Tu noc seděli dlouho v kuchyni a vážně přemítali, co bude dál. Bohuslav vysvětloval, že dát Jindřišku do ústavu by jí zlomilo srdce dívka by přišla o poslední záchytný bod ve své rodině. Alena měla obavy oba už nejsou nejmladší a zdraví jim neslouží, důchod není velký.
Chtěli jsme si užít klid na stáří, zamumlala Alena. Trochu času pro sebe
Ale je to jen dítě, namítl tiše Bohuslav. Necháme ji samotnou?
Druhý den ráno byla Jindřiška vzhůru jako první. Po snídani už umývala nádobí.
U babičky jsem pomáhala vždycky, špitla tiše.
Život si pomalu sedal do nových kolejí. Jindřišku zapsali na blízkou základní školu, kde si rychle zvykla a brzy byla jednou z nejlepších žákyň. Byt ožil školní učebnice, batoh v předsíni, tichá hudba z jejího pokoje.
Alena ji zpočátku přijímala rezervovaně. Strachovala se připoutat ke cizímu dítěti. Jednoho večera jí ale bylo hodně špatně a právě Jindřiška zavolala záchranku, podala jí léky a držela ji za ruku.
Neboj se, babi, šeptla tiše.
Uplynul rok a Bohuslav náhle zemřel. Alena zůstala jen s Jindřiškou. Děti přijely na pohřeb, ale zůstaly jen pár dnů.
Mami, s puberťačkou to nebude jednoduché, poznamenala dcera. Nebylo by lepší dát ji do dětského domova?
Alena mlčela, zadívala se na Jindřišku, která už prostírala stůl.
Když ji sem Bohuslav přivezl, taky jsem se bála, řekla nakonec. Ale teď je součástí rodiny.
Jindřiška se stávala stále pozornější: vařila večeře, uklízela, pomáhala doma. Nikdy si nic nenárokovala, byla vždy po ruce.
Za dva roky se Alenin zdravotní stav zhoršil. V hlavě jí vrtaly myšlenky na budoucnost. Jednoho dne zavolala notáře a přepsala byt na Jindřišku.
Ale já přece nejsem vaše opravdová vnučka, vyhrkla ustrašeně Jindřiška.
Pokrevní svazek není všechno, usmála se Alena. Důležité je srdce.
Jindřiška ji objala opatrně, jakoby se bála, že jí ublíží.
Právě v tu chvíli Alena pochopila, že ve stáří je tím nejcennějším ne byt, ne dědictví, ale člověk, který zůstane až přijde ta nejtěžší chvíle.
