Když Olinka vešla do bytu, zarazila se – u dveří, vedle jejího a Ivanova bot, stály drahé lodičky na vysokém podpatku, které okamžitě poznala jako lodičky Ivanovy sestry. Proč je tu? Ivan ji přece vůbec neupozornil, že dnes přijde jeho sestra. „Oli, tvůj muž je zase na služební cestě?“ zavolal na Olinku kolega Pavel, zatímco mířila na autobusovou zastávku. „Sedneme si do kavárny? Dáš si své oblíbené kakao, promluvíme si, protože se pořád jen míjíme – ahoj, nashle.“ „Promiň, Pavle, dnes nemůžu. Ivan slíbil, že dneska přijde dřív domů, chtěli jsme si konečně vybrat kuchyň, protože po rekonstrukci ještě pořád nemáme všechno zařízené. A jestli tě to zajímá, na služební cestě už dlouho nebyl.“ „A bývá doma vždycky včas?“ zeptal se Pavel s lehkou ironií v hlase. „Ne vždycky,“ usmála se Olinka a zavrtěla hlavou, „Teď opravdu potřebujeme peníze, tak Ivan zůstává v práci přesčas. Až zařídíme byt, bude doma včas.“ „Jasně,“ usmál se Pavel a popřál jí příjemný večer, než zamířil jinam. Tentokrát měla štěstí – autobus přijel brzy, což nebývá obvyklé. Z práci se dostala pryč dřív, takže stihla nastoupit. Sedla si k oknu a zamyslela se. Kdysi plánovali s Pavlem svatbu, ale rozešli se kvůli nějaké hlouposti, na kterou už Olinka ani nevzpomíná. Pak jí do cesty přišel Ivan, za kterého se vlastně vdala trochu ze vzdoru vůči Pavlovi – chtěla mu ukázat, že není sama, ať si tedy lituje, koho ztratil. Pavel se to snažil napravit, omlouval se, sliboval jí štěstí, věrnost, ale Olinka už měla srdce u Ivana, přesvědčila samu sebe, že Pavla nikdy pořádně nemilovala, že to byl jen omyl. A pak na něj už vůbec nemyslela, až nedávno přeřadili Pavla do jejich pobočky z pražského ústředí. Tvářil se překvapeně, prý je to náhoda, ale Olinka měla podezření, že si ten přesun zajistil schválně, jen když zjistil, že tam pracuje ona. Přesto jí lichotilo, že je Pavel stále sám a že k ní cítí to stejné teplo jako dřív. V hloubi duše mu přála štěstí, a trošku – opravdu jen maličko – záviděla té jeho budoucí ženě; Pavel byl vždycky romantik, uměl ženu okouzlit. Olinka si nestěžovala na život s Ivanem, jen ho teď viděla často jen utahaného z práce. Snažil se pro jejich lepší budoucnost, aby se měli dobře, ale na ni už mu skoro nezbyl čas. Bydleli v bytě jeho sestry. Ta jim velkoryse nabídla svůj byt, než její děti vyrostou. Oksanka s manželem netrpěli finančními starostmi, nikdy nemusela Oksanka chodit do práce, takže si byt koupili jako investici, prý pro děti až dospějí, aby měly kde bydlet. Ivan s Olinkou si tu udělali rekonstrukci podle svého vkusu, Oksanka jim to povolila, teď kupovali nábytek. Ale často Olinka přemýšlela, zda není lepší platit si pronájem v už vybaveném bytě… Kolik peněz jim už tento byt „sežral“ – stačilo by to na několik let pronájmu nebo na část hypotéky. Ale Ivan byl nadšený, když jim Oksanka byt nabídla. Olinka vystoupila z autobusu, rychle přešla ulici a zamířila domů. Ve vzduchu byla cítit vůně před bouřkou, ale dnes neměla chuť užít si čerstvý vzduch. Myšlenky jí vířily hlavou – jak dlouho už tu s Ivanem bydlí? Rok, dva? Přesto jim ten byt připadal stále provizorní, nikdy si tu nepřipadali skutečně doma. Pořád jen něco zařizovali, čekali, že to pravé „životní“ přijde až potom, ale kdy? To zůstávalo záhadou. Došla k domu, cítila, že jde schválně pomalu, jako by chtěla oddálit okamžik, kdy vstoupí dovnitř. Vchodové dveře zaklaply, vešla do temné chodby a začala stoupat po schodech na své čtvrté patro. S každým patrem narůstalo zvláštní napětí. Když vešla dovnitř, zarazila se – u dveří, vedle jejího a Ivanova bot, stály elegantní lodičky na jehlovém podpatku. Hned poznala, že patří Oksance, Ivanově sestře. Co tu chce? Ivan přece vůbec neříkal, že dnes přijde. Olinka už se chystala oznámit, že je doma, ale něco ji zarazilo. Intuice jí našeptávala, aby hned nevcházela a raději se zaposlouchala. „Chtěli jsme s manželem na dovolenou,“ začala Oksanka, „ale on si nemůže vzít volno, takže jsem si říkala, že ti ty zájezdy dám. Ale za jednu podmínku,“ její hlas zněl netrpělivě, „pojedeš ne s manželkou, ale s Věrou.“ Olinka ztuhla. „S Věrou?“ Vybavila si, že Ivan kdysi mezi řečí zmínil, že Oksanka se ho snažila dát dohromady se svou kamarádkou Věrou. Tehdy tomu Olinka nevěnovala pozornost. Ale teď, když to jméno zaslechla ve dveřích, sevřelo ji špatné tušení. „Já Věru nepotřebuju,“ odpověděl Ivan podrážděně. „Oksanko, kolikrát ti mám říkat, že teď jsem s Olinkou. Už mám Olinku, proč to pořád řešíš?“ Olinka si oddychla. Jasné – Oksanka jako vždy tlačí svoje názory. Už byla skoro připravená vejít dovnitř a oznámit návrat, když Oksanka pokračovala: „No tak koho teď klameš? Pamatuju si, jak jsi Věru zbožňoval. Dokonce jste chtěli svatbu, a pak ses urazil kvůli nějaké maličkosti. Nezlob se, já to vidím – tahle Olinka ti není rovně. Věra je jiná liga.“ Olinka ztuhla, pomalu vstřebávala, co zaslechla. Miloval? Chtěli svatbu? A jí tvrdil, že už ho Věra nezajímá. Olinka se dívala do podlahy, snažila se být silná, ale Oksančina slova ji nenechávala klidnou. „No a co?“ odsekl Ivan – v jeho hlase zazněl vztek a… nejistota? „To je dávno. Bylo, ale přešlo. Miluju svoji ženu.“ „Máš ji rád? Ale prosím tě, Ivane,“ nedala se Oksanka. „Oba víme, že sis Olinku vzal jen kvůli tomu, aby Věra žárlila, když odešla za jiným. A když se k tobě chtěla vrátit, omlouvala se a prosila tě, dvakrát sis to rozmyslel a už ses ženíval jen, aby sis to s ní vyřídil.“ Olinka cítila, jak jí tuhne žaludek. Aby si to s někým „vyříkal“? Vzal si ji jen kvůli tomu, aby někomu něco dokázal? Náhle jí bylo úzko. Vzpomněla si, jak sama kvapně kývla na Ivanovo zasnoubení po rozchodu s Pavlem. I kdyby to byla pravda – co na tom záleží? Teď přece skutečně patří k sobě, milují se. Nebo ne? Olinka zadržela dech a čekala, co odpoví Ivan dál. „Bylo – přešlo,“ uslyšela Ivanův hlas. „Teď mám ženu a mám povinnosti.“ „Ale jaké povinnosti?“ Oksanka si odfrkla. „Ani jste se nestihli rozmnožit, zaplaťpánbůh. Jen doufám, že nezapomínáš, že bydlíš u mě. S Olinkou budete celý život cizí – Věra před pár měsíci dostala od rodičů tři pokojový byt, nový, prostorný… a Věra tě pořád miluje, doufá, že se vzpamatuješ.“ Olinka se opřela o chladnou zeď, ztrácela kontrolu nad svými pocity. Jak může Oksanka něco takového říct? Ale ještě víc ji zajímalo, co řekne Ivan. Snažila se zaposlouchat do ticha. „Oksanko, přestaň,“ začal Ivan pomalu, jeho hlas už nebyl tak rozhodný jako jindy. „Bydlení není hlavní. Teď máme kde bydlet, časem si koupíme něco svého.“ Oksanka se nedala: „Hlavní je, že neumíš dělat změny. Věra byla vždycky lepší, jen tě pořád žere ta uraženost, ale ještě máš šanci to napravit. S Věrou budeš mít dům, jistotu, všechno, co si zasloužíš. S Olinkou nikdy opravdu šťastný nebudeš.“ „A navíc, chápeš, že tuhle byt vám už nemůžu držet. Taky mám své plány, takže si budete muset brzy najít něco jiného.“ „A Věra o tom ví?“ zeptal se Ivan. „Samozřejmě! Věra mě o to sama poprosila. Ví, že ji pořád miluješ. O ten zájezd si sama řekla, a požádala mě, abych vám v tom pomohla.“ Nastalo ticho. Olinka cítila zoufalství. Proč Ivan mlčí? Vážně zvažuje tuhle možnost? „A co mám říct Olinke?“ zeptal se tiše. „Řekni, že mi pomůžeš na chatě. Právě rekonstruuju. A s Věrou můžeš jet k moři. Všechno je jednoduché.“ Olinka už dál nevydržela. Potichu vyšla z bytu a odešla co nejdál. Nohy ji samy zavedly do malé kavárničky téměř bez lidí. V přítmí ladně hrála hudba, venku se stmívalo. Usedla k oknu, objednala si kakaové s vanilkou a nechala myšlenky volně plout, pořád slyšela útržky rozhovoru z domova. Hlavou jí stále vířila slova Oksanky. Co když jí Ivan tajil pravdu? Chtěl se oženit s jinou? Jejím životem, jejím manželstvím si prý něco dokazoval? Olinka věřila, že ji Ivan miluje, zatímco teď vyšlo najevo něco úplně jiného… Ale na rozdíl od něj, ona by nikdy nešla v kavárně na schůzku s Pavlem, natož k moři! Milovala Ivana celým srdcem. Venku bylo už úplně tmavo, Olinka seděla v kavárně, sledovala dešťové kapky stékající po skle, ani se nedotkla kakaa. Čas se zastavil. Ivan jí ani nezavolal, nezajímalo ho, kde je. „Určitě už plánuje s Věrou dovolenou. Vůbec se o mě nestará.“ pomyslela si hořce. Natáhla se po mobilu, aby se podívala na čas, ale byl vybitý. Vzdychla a rozhodla se, že musí domů. Přemohla se, oblékla kabát a vyšla ven – chladný večerní vítr ji zalil. Šla domů, už přesvědčená, že jejímu manželství s Ivanem je konec. Snažila se psychicky připravit na rozchod. U domu jí bylo ještě hůř. Vyšla pomalu nahoru, otočila klíč v zámku a vešla. Bylo zvláštně ticho. Nikde televize, na kuchyni klid. Ale její pohled přitáhly tašky uprostřed obýváku – Ivan si balil věci. „Tak přece – chystá se odejít,“ pomyslela si zoufale. „Co to děláš?“ zeptala se automaticky, i když odpověď tušila – čekala, že jí oznámí, že jede k Oksance. Ale Ivan překvapil: „Oli, stěhujeme se. Už jsem našel nový byt. Zatím pronájem, pak začneme řešit hypotéku.“ Zastavil se, chvíli jí hleděl do očí. „Kde ses tak zdržela? Já ti celý večer nemohl volat, měla jsi vypnutý telefon. Nepracuješ někde bokem?“ Olinka nechápala. Všechny výčitky a připravené věty najednou pozbyly smyslu. Rozpačitě přikývla, nevěděla co říct. „Stěhujeme se?“ zopakovala tiše, ještě zmatená. Ivan poznal její zmatek, přistoupil blíž, pokusil se všechno vysvětlit. „S Oksankou jsme se pohádali. Rozhodl jsem – dost. Nebudu už na nikom závislý. Potřebujeme vlastní bydlení.“ Olinka pocítila úlevu, ale věděla, že konec ještě nenastal. Ivan na chvíli ztichl a sedl si na kraj gauče, pozval ji k sobě. Krátce jí převyprávěl rozhovor s Oksankou. „Měl jsem ti to říct už dávno,“ dodal tiše. „Věra – ano, s tou jsem kdysi něco měl. A ano, vzal jsem si tě původně z trucu vůči ní. Ale, Oli, chci, abys věděla jedno: to je minulost. Ty jsi jediná, kterou skutečně miluju. O tebe nechci přijít.“ Olinka v jeho slovech cítila uklidnění. Samozřejmě, že bolest z podvádění a tajemství zůstane, ale teď už konečně mohou mluvit otevřeně. „Promiň, že jsem ti to tajil, nechci o tom už nikdy mluvit,“ dodal Ivan. „Když jsi mi řekla, že jsi kdysi plánovala svatbu s Pavlem, nechtěl jsem ti vykládat svůj příběh.“ Olinka vzdychla a do očí jí vyhrkly slzy – tentokrát úlevné. „Dobře – co bylo, bylo. Říkal jsi, že máš ten pronájem?“ „Ano,“ přikývl Ivan, „zatím provizorně, ale budeme mít vlastní místo. Bez Oksanky, bez jejích pravidel. Zvládneme to, slibuju. Po čase vezmeme hypotéku a budeme bydlet podle sebe.“ Olinka přikývla. Věděla, že dělají správné rozhodnutí. Konečně budou žít podle svého, bez cizího míchání a rad. „Tak co – jdeme balit?“ Olinka už nevyslovila ani slovo. Cítila jen jedno: teď snad jejich život skutečně začne novou cestou – minulost musí zůstat za nimi.