Když Olinka otevřela dveře bytu, zůstala stát. U vchodu, vedle její i Ivanovy obuvi, stály elegantní lodičky. Okamžitě poznala model své švagrové Terezy – drahé, na vysokém podpatku. Co tady dělá? Ivan ji o žádné návštěvě sestry neinformoval. „Oli, máš zase mužského na služebce?“ zavolal za ní kolega Pavel, když spěchala na zastávku. „Nechceš zajít do kavárny? Dáme tvoje oblíbené kakao a trochu si popovídáme, pořád jen v poklusu – ahoj, čau.“ „Promiň, Pavle, dneska to nejde. Ivan slíbil, že dorazí dřív domů, chtěli jsme vybrat kuchyň, pořád to máme po rekonstrukci jen provizorní. A mimochodem, na žádnou služebku už dávno nejel.“ „A bývá doma včas?“ zeptal se Pavel, lehce ironicky. „Ne vždycky,“ usmála se Olga, „ale teď potřebujeme peníze, tak dělá přesčasy. Až budeme mít byt zařízený, bude doma pravidelně.“ Pavel kývl, popřál pěkný večer a odešel. Olinka měla štěstí, že autobus přijel hned, většinou dlouho čeká. Cestou dumala. Kdysi měli s Pavlem vztah, plánovali svatbu, ale rozešli se kvůli hlouposti – už ani nevěděla přesně proč. Skoro hned potkala Ivana a šla s ním na matriku – hlavně Pavlovi ukázat, že je ve hře a on může litovat. Pavel tehdy bojoval, omlouval se a sliboval lásku, štěstí, věrnost – ale Olinka se zamilovala do Ivana a přesvědčila sebe, že Pavla vlastně nikdy neměla ráda. Postupně na něj přestala myslet. A nedávno ho převedli do její pobočky ze sídla firmy. Dělal překvapeného kvůli náhodě, ale Olinka tušila, že se na přestup navrhl schválně. Bylo jí příjemné, že je stále svobodný a laskavý jako dřív. V duchu mu přála štěstí, dokonce trošičku záviděla jeho budoucí ženě – uměl lichotit krásně, romantik tělem i duší. Sama si nestěžovala na Ivana, prostě teď pořád jen pracuje. Snaží se pro dobro rodiny, aby jim nic nechybělo, žili v pohodě – ale na manželku mu nezbývá čas. Bydleli přitom v bytě Ivanovy sestry Terezy. Ta jim štědře nabídla pronájem, než děti dospějí. Tereza s manželem nemá finanční starosti, nikdy nepracovala a byty jen kupuje jako investici – prý pro děti na budoucnost. Ivan s Olinkou si opravili byt podle svého, Tereza jim to dovolila, teď pořizují nábytek. Kolikrát Olinka přemýšlela, jestli by nebylo lepší klasické nájemní bydlení, zabydlené ihned. Peníze, co vrazili do rekonstrukce, by stačily na roky v nájmu, nebo první vklad do hypotéky. Ale Ivan byl šťastný, když Tereza nabídla tenhle byt. Olinka vystoupila z autobusu, přešla ulici a zamířila domů. Ve vzduchu bylo cítit blížící se déšť, ale dnes ji to nechávalo chladnou. V hlavě se jí motaly myšlenky, žádná nezůstala dlouho – neklid ji neopouštěl. Jak dlouho už s Ivanem v tomhle bytě bydlí? Rok? Rok a půl? Byt pořád působil jako dočasné řešení. Oni jen čekali na lepší budoucnost, jakoby opravdový život měl teprve začít. Zatímco stoupala po schodech, cítila zvláštní napětí. Když vstoupila do bytu, zastavila se. U prahu stály boty. Poznala je okamžitě – lodičky Terezy. Co tady dělá? Ivan jí o návštěvě sestry neříkal. Olinka chtěla zavolat, že je doma, ale něco ji zadrželo. Instinkt jí napovídal, ať počká. Zůstala stát a poslouchala. „My jsme s manželem chtěli na dovolenou,“ ozval se hlas Terezy, „ale mu zrušili volno v práci. Tak jsem si řekla, že ty poukazy ti dám. Ale jen za podmínky, nepůjdeš s Olgou, pojedeš s Lenkou.“ Olinka ztuhla. S Lenkou? Vzpomněla si, že Ivan dřív zmínil tuhle kamarádku své sestry, že ji Tereza chtěla Ivanovi dohodit. Tenkrát tomu nevěnovala pozornost. Ale teď jí při té jméně sevřel žaludek. „Lenku nechci,“ ozval se Ivan nervózně. „Terezo, už jsem ti říkal, že teď jsem s Olinkou. Mám ji rád! Proč mi to pořád vnucuješ?“ Olinka si oddechla. Je jasné, že Tereza zas prosazuje svou. Už chtěla jít za nimi do obýváku, ale Tereza pokračovala: „Přestaň si lhát, Ivane. Vím, jak jsi Lenku miloval. Vždyť jste chtěli svatbu, jenže ses kvůli ničemu urazil. Nebuď paličák, rodina je důležitá. S Olinkou si nepasujete. Lenka je úplně jiná.“ Olinka zkoprněla, snažila se pochopit to, co slyší. Opravdu ji Ivan nikdy nemiloval? Tvrdil, že o Lenku nestojí. Dívá se do podlahy, sbírá se, ale slova Terezy nejdou vyhnat z hlavy. „A co? To už je minulost,“ zněl Ivanův hlas podrážděně, ne však jistě. „Ano, bylo to, ale už dávno. Miluju svou ženu.“ „Miluju, jo? Prosím tě,“ ušklíbla se Tereza. „Všichni víme, že sis Olinku vzal, aby Lenka žárlila, když tě opustila. Pak se k tobě vrátila, prosila, ale tys jí jen oplatil stejnou mincí.“ Olinka pocítila v srdci tíhu. Jednal Ivan s ní jen z pomsty? Sama si vzpomněla, jak spěchala do manželství po rozchodu s Pavlem. Ale přeci teď se milují doopravdy, ne? Olinka s napětím čekala, co Ivan řekne. „Bylo, odeznělo,“ řekl Ivan. „Jsem ženatý, mám závazky.“ „Závazky? Vždyť ani děti nemáte, díky Bohu. Pamatuj, že bydlení vám dlouho k dispozici nedám. Brzy si byt vezmu zpět. S Olinkou se budete pořád jen stěhovat. Lenka má teď od rodičů vlastní třípokojový byt – nový, prostorný… A stále tě miluje, čeká, že změníš názor.“ Olinka se opřela o chladnou zeď, zmatená a rozladěná. Jak to může Tereza říkat? Ještě víc ji však zajímalo, co odpoví Ivan. Napínala sluch. „Terezo, stačí,“ ozval se Ivan, ale už bez bývalé síly. „Bydlení není všechno. Něco mít kde spát, časem si koupíme vlastní.“ Ale Tereza tlačila dál: „Jen nejsi schopný změny. Lenka je pro tebe lepší, jen pořad trucuješ, ale není pozdě. S ní budeš mít klid, stabilitu. S Olinkou štěstí nikdy nenajdeš.“ „A Lenka o tom ví?“ zeptal se Ivan. „Jasně,“ odpověděla Tereza rychle. „Dokonce mě o to sama požádala. Ví, že ji pořád miluješ. Ty poukazy byla její nápad – chtěla tě získat zpátky.“ Ani Ivan, ani Olinka nemluvili. Olinka cítila, že se jí motá hlava. Proč Ivan mlčí? Opravdu zvažuje, o čem sestra mluví? „A co řeknu Olinkce?“ zkusil Ivan. „Řekni, že pomáháš mně na chalupě s rekonstrukcí. Ať jedeš s Lenkou k moři, je to snadné.“ Olinka už nevydržela. Tiše se vytratila z bytu a zamířila pryč. Nohy ji dovedly do malé klidné kavárny. Sedla si do kouta u okna, objednala si vanilkové kakao. Myšlenky se jí vracely k Terezině rozhovoru. Jak mohl Ivan takhle lhát? Jak může být vše, co žila, jen pomstou staré lásce? Ona přece Ivana miluje upřímně, a přesto nedovolila Pavlovi ani schůzku v kavárně, natož dovolenou! Venku se setmělo, Olinka seděla u okna, pozorovala kapky deště na skle. Ani kakao nedotkla. Čas jako by se zastavil. Ani nezavolal, nezajímal se, kde je. „Určitě už plánuje dovolenou s Lenkou,“ blesklo jí hlavou. Sahá po telefonu – vybité baterie. Zhluboka se nadechla, nasadila kabát a vydala se zpět domů. Po cestě sama sebe přesvědčovala, že s Ivanem to skončilo. Rozchod je nevyhnutelný, musí se na to připravit. Když došla ke vchodovým dveřím, cítila ještě větší úzkost. Pomalu odemkla, vstoupila do bytu. Přivítalo ji ticho. Uprostřed obýváku stály tašky, Ivan balil věci. „Už to je jasné,“ pomyslela si, „chystá se odejít.“ „Co děláš?“ zeptala se automaticky, ačkoli odpověď už tušila. „Oli, stěhujeme se. Našel jsem nový byt. Zatím jen provizorně, pak zkusíme hypotéku.“ Na chvíli se odmlčel, zahlédl její pohled. „Proč jsi přišla tak pozdě? Celý večer se nedalo ti dovolat. Taky si našla brigádu?“ Olinka nemohla uvěřit vlastním uším. Vše, co mu chtěla říct, se jí rozplynulo. Přikývla, neschopná slova. „My se stěhujeme?“ hlesla. Ivan pochopil její zmatek, přisedl k ní na gauč, vysvětlil, co se dělo s Terezou. Přiznal, že kdysi měl s Lenkou vztah, že se s Olinkou oženil kvůli pomstě – ale že ji miluje jako jedinou, nechce ji ztratit. Olinku zaplavil vnitřní klid. Bolí nedořešené věci, lži, ale teď mohou konečně mluvit otevřeně. „Promiň, že jsem ti to neřekl dřív,“ dodal Ivan. Olinka tiše plakala úlevou. „Dobře. Je to za námi. Opravdu jsi zařídil nový byt?“ „Ano. Sice jen na čas, ale je to náš kout. Bez Terezy, bez jejího vměšování. Pak vezmeme hypotéku a zařídíme si domov.“ Olinka kývla. Cítila, že tohle je jejich nová šance. „Tak pojďme balit?“ usmál se Ivan. Olinka přikývla. Teď jejich život opravdu začínal – podle jejich pravidel, bez minulých stínů, které musí zůstat navždy za nimi.

Hele, tak ti musím vyprávět, co se mi dneska stalo. Přišla jsem domů do bytu v Žižkově, jako vždycky unavená po práci, když jsem najednou u dveří vedle mých a Honzových bot zahlédla lodičky. Hned jsem je poznala ty drahé na podpatku, co má Honzova sestra Lucie. Nějak mi to nešlo do hlavy, proč tu vlastně je? Honza se o její návštěvě vůbec nezmiňoval.

Martino, Honza je zase někde na služebce? doběhl mě můj kolega Petr, když jsem se chystala na tramvaj. Co takhle zajít do kavárny? Dáš si svoje kakao a chvíli pokecáme, místo toho, abychom se jen zdravili přes chodbu.

Promiň, Petře, dneska to nepůjde. Honza slíbil, že přijde dřív domů, chceme spolu konečně vybrat novou linku do kuchyně pořád je to tady samá improvizace po rekonstrukci. A navíc už dlouho nikam na služebku nebyl.

A chodí domů fakt včas? šklebil se Petr trochu ironicky.

No, ne vždycky, pousmála jsem se, potřebujeme teď šetřit každou korunu, víš, platíme ten nábytek, tak se Honza snaží. Až to vybavíme, snad se z toho kolotoče dostane.

Tak jo, ať máte fajn večer! usmál se Petr a šel jinam.

Tentokrát se mi poštěstilo tramvaj přijela hned, obvykle trčím na zastávce věčnost. U okna jsem si sedla a rozjela v hlavě vzpomínky. Víš, že jsme s Petrem kdysi měli být spolu? Rozešli jsme se kvůli úplné blbosti a už vlastně nevím proč. Honza se objevil záhy a s ním jsem šla na radnici tak trochu na truc ať Petr kouká, že mě ztratil.

Jo, pokoušel se ještě o usmíření sliboval hory doly, věrnost, radostný život, že mi nikdy neublíží. Ale já už byla hlavou u Honzy a uvěřila, že Petra jsem nikdy vlastně nemilovala. Postupně jsem na něj přestala úplně myslet, až nám ho do pobočky přeložili z centrály. Hrál překvapeného, ale myslím, že se na ten přesun trochu naprogramoval schválně, když zjistil, že tam pracuju. Nakonec mi dělalo dobře, že Petr je sám pořád byl ten stejný romantik, co jsem kdysi znala. Trošku jsem mu i záviděla jeho budoucí ženě.

Ale já si nemůžu stěžovat, Honza je fajn, jenže poslední dobou pořád maká. Jasně, dělá všechno pro nás dva, aby nám nic nechybělo, ale už na mě vůbec nemá čas.

Navíc bydlíme stále v bytě Lucie, Honzovy sestry. Nabídla nám ho, protože jí děti rostou a nechtěla ho pronajímat prostě investice do budoucna pro rodinu. Lucie netuší, co je finanční stres, nikdy nepracovala, byty kupuje jen jako zajištění pro děti. Honza dostal možnost, udělali jsme si rekonstrukci podle sebe a teď vybavujeme nábytkem. Jenže často přemýšlím, jestli by nebylo lepší si pronajmout už rovnou hotový peněz, co jsme do toho už nacpali, by bylo hned na pár let nájmu nebo na zálohu k hypotéce! Ale Honza byl nadšený, když mu Lucie tenhle byt nabídla.

Už jsem dorazila domů, spěchala jsem přes Přemyslovu a po vzduchu už voněly kapky deště, ale na nějaké romantické rozjímání jsem náladu neměla. Hlavou mi létaly myšlenky, ale žádná se nezdržela jen útržky: už je to rok, nebo dva, co spolu s Honzou bydlíme tady? Nedokážu si vzpomenout, ale ten byt je pořád jaksi dočasný, nikdy nemám klid.

Došla jsem ke dveřím a úplně jsem zpomalila. Jako bych měla strach jít dál. Otevřela jsem vchod, zvyklá temnota chodby, vyšlápla jsem na čtvrté patro. S každým schodem jsem cítila divný neklid.

Otevřu dveře a zase ztuhnu vedle mých a Honzových bot stojí těch parádních lodiček. Lucie. Nic neovykřiknu, něco ve mně mě zadrželo. Naposlouchávám.

Chtěli jsme s Radkem kámošem jet na dovolenou, slyším z obýváku Lucii. Ale nemá volno, tak jsem ti ty voucher do Karlových Varů chtěla předat. Ale s podmínkou pojedeš ne s Martinou, ale s Veronikou.

Ztuhla jsem. Veronika? Zaznělo to jméno v Honzových ústech jednou, Lucie prý ho kdysi zkoušela dát dohromady se svou kamarádkou. Tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost, teď mě sevřel divný pocit.

O Veroniku nestojím, ozval se Honza trochu rozmrzele. Lucie, už jsem ti říkal, že jsem teď s Martinou. Mám Martinu! Proč to furt řešíš?

Ulevilo se mi. Zase Lucie tlačí, jako obvykle. Chystala jsem se vejít do obýváku, ale Lucie pokračovala:

Tak koho tu chceš balamutit? Vím, že jsi Veroniku miloval, chtěl se ženit, pak sis jen něco vzal do hlavy kvůli blbosti. Martina není pro tebe, Veronika to je jiná liga.

Zdolala mě nejistota. Miloval ji? Chtěl si ji vzít? A mně tvrdil, že Veroniku vůbec neřešil. Všechno se mi míchalo v hlavě.

Tak bylo, už to neřeš, odpověděl Honza, trochu podrážděně, ale slyšela jsem v jeho hlase notu nejistoty. To je minulost. Mám teď Martinu.

Prosím tě, smála se Lucie nehezky, na Martině ses oženil jen proto, aby Veronika žárlila, když tě opustila. A pak se chtěla vrátit, prosila tě, abys jí odpustil. Ale tys se vypnul a vzal si Martinu z pomsty.

Ta poznámka mě zabolela. Pomsta? Opravdu si mě Honza vzal jen kvůli nějaké staré lásce? Vybavila jsem si, jak sama pospíchala do manželství s Honzou po rozchodu s Petrem. Ale teď je vše jinak! Milujeme se nebo ne?

Napjatě jsem čekala, co Honza řekne.

To je pryč, řekl Honza. Jsem ženatý a mám povinnosti.

Jaké povinnosti? odsekla Lucie. Děti nemáte, díkybohu. Doufám, že víš, kde vůbec bydlíš? S Martinou budeš pořád v cizím bytě. Veronika má od rodičů nově třípokojový v Dejvicích, čeká jen na tebe, věří, že se k ní vrátíš.

Pocítila jsem ledový stěn, v hlavě ticho. Jak může Lucie takhle kecat? Co na to Honza? Slyšela jsem, jak přemýšlí.

Lucie, už toho nech, začal pomalu, ne tak jistě jako obvykle. O bydlení nejde. Zatím máme kde být, pak to třeba vyřešíme hypotékou.

Lucie jela dál:

Nechceš změnu přijmout. Veronika byla pro tebe vždycky lepší, Martinu máš jen proto, že ti zbyla z pýchy. S Veronikou bys měl klid a dům, vše, co ti patří. S Martinou nikdy nebudeš opravdu šťastný.

A Lucie přidala: A stejně tu byt nebudete mít navždy. Už jsem si ho začala plánovat jinak, brzo se budete muset stěhovat.

A Veronika ví, co tu spřádáš? zeptal se Honza překvapivě.

Jasně! zasmála se Lucie. Ona mě o to prosila. Chce tě zpátky a ta dovolená je vlastně její nápad.

V té chvíli se rozhostilo ticho. Já tam stála v kuchyni, v žilách nervy neklid. Vážně Honza uvažuje, že by si to s Veronikou rozmyslel? Proč je tak potichu?

Co mám říct Martině? zeptal se Honza nerad.

Vymysli si, že jedeš se mnou na chalupu dělat nové podlahy, kývla Lucie, jakoby o nic nešlo. A s Veronikou pak do Var Tak je to přece jednoduché.

To už bylo moc. Tiše jsem vyklouzla z bytu, vůbec jsem se neohlížela, jen jsem šla co nejdál. Nohy mě bezděčně zavedly do nejbližší kavárny u náměstí Jiřího z Poděbrad. Sedla jsem si ke stolku u okna šero, ticho, hudba. Jen jsem zabrousila pohledem do dešťových kapek na skle, pozorovala tramvaje a objednala si vanilkové kakao. V hlavě mi vířily útržky: Luciiny věty, Veronika, staré lásky. Jak mohl Honza mlčet, že s tou Veronikou skoro ženil? Že je to kamarádka jeho sestry? Cítila jsem se podvedená. Jestli moje manželství je jen jeho pomsta za jinou lásku, teď jsem opravdu byla na dně. Navíc já sama Petra rovnou odmítám, ani na obyčejnou kávu nejdu. Honzu přitom opravdu miluju.

Venku už byla pořádná tma, v kavárně skoro prázdno, kakaa jsem se ani nedotkla. Hodiny mi utíkaly úplně jinak. Honza nevolal, nesnažil se zjistit, kde jsem. Asi už balí kufry na tu dovolenou s Veronikou, projelo mi hlavou. Sahala jsem po mobilu, byl vybitý.

Tak jsem si řekla, že už nemá smysl dál sedět, musím domů. Oblékla jsem kabát, venku foukal studený vítr, který mrazil až na kost. Celou cestu jsem se snažila přesvědčit, že mezi mnou a Honzou je konec, začala jsem si v sobě připravovat na rozchod.

Na schodech mi bylo ještě úzko, odemykám byt a čekám, že Honza nějak zaútočí že jede k Lucii nebo rovnou za Veronikou. Jenže v obýváku byly kufry, Honza balil věci. No nazdar, vážně odchází, pomyslela jsem si.

Co děláš? vyhrkla jsem, i když jsem to tušila. Ale Honza jen tak mezi řečí:

Martino, jedem pryč. Už jsem sehnal jiný byt. Dočasně, pak to zkusíme přes hypotéku. Zadíval se na mě, trochu překvapeně. Kde jsi byla? Celý večer jsem ti volal, mobil máš vybitý. Taky máš brigádu?

Nevěřila jsem svým uším. Všechny mé stresy, všechna slova, co jsem si připravovala, najednou neměla smysl. Jen jsem kývla, vůbec jsem nevěděla, jak reagovat.

Fakt se stěhujeme? špitla jsem, rozpačitě.

Honza asi vycítil, že jsem úplně mimo, došel ke mně a sedl si. Pozval mě vedle sebe, povykládal mi, jak proběhl dialog s Lucií.

Měl jsem s tebou mluvit dřív, klidně řekl. Měl jsem s Veronikou vážný vztah, a jo, ze začátku jsem do toho našeho vztahu šel na truc. Ale teď? Teď tě opravdu miluju, nechci o tebe přijít.

Sedím vedle něj, cítím zvláštní úlevu. Jasně, pořád mě mrzela ta nevyřčená minulost, ale hlavní bylo, že Honza mě tu konečně bere vážně.

Promiň, že jsem to dlouho neřekl, řekl tiše. Když jsi mluvila o Petrovi, myslel jsem, že se to nehodí. A pak jsem se toho už bál.

Skoro jsem se rozbrečela, ale to byly slzy uklidnění.

Dobře, vydechla jsem, co bylo, bylo. Fakt máme ten druhý byt?

Jo, usmál se Honza. Na chvíli, dočasně. Ale bude to jen náš koutek. Bez Lucie, bez jejich řečí. Pak vezmeme hypotéku a bude nové bydlení. Společné.

Kývla jsem. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že opravdu můžeme začít znova. Poslední krůček, co zbýval, byl prostě jít a sbalit si věci.

Honza napřímil záda, pousmál se: Tak pojď, balíme.

A já šla s ním, věřila, že tentokrát už opravdu spolu, jen pro sebe.