Když musíš vybírat mezi láskou a věrným přítelem: Příběh Kristiny, Barcíka a rozhodnutí, které změní…

Kristýna sedí před zrcadlem a nanáší si na rty rtěnku tu samou v odstínu Třešňový džem. Jednou jí Tomáš řekl, jak moc jí sluší.
V jejím věku už člověk zázraky nečeká. A přesto na něj narazila. Na autobusové zastávce v centru Olomouce, představte si to! Uvolnil jí místo, ona poděkovala, začali si povídat.
Bylo to před třemi měsíci. Připadá jí to jako celý život.
Felixku, co říkáš? otočí se Kristýna na kocoura, který leží na parapetu a sleduje vrabčáky za oknem. Jsem hezká?
Kocour mňoukne. Tak domácky, souhlasně.
Felix je s ní už pět let. Od dne, kdy pohřbila manžela. Přinesla domů malého mourovatého kocourka a tehdy mu pověděla: Budeme spolu smutnit. Ale místo toho začali spolu žít.
Chytrý kocour. Chápe všechno. Když je Kristýně smutno, přijde a přede. Když má radost, běhá s ní po bytě. Každé ráno ji probouzí jemným ťukáním tlapky na tvář.
Zazvoní telefon.
Kristýnko, už jedu! hlas Tomáše je slavnostní, spokojený. Dnes už to všechno dořešíme.
Dobře, směje se Kristýna. Těším se.
Dnes jí má přivézt klíče od svého bytu. Rozhodli se, že budou bydlet spolu! V jeho dvoupokojovém bytě kousek od Moravy, kde je víc prostoru, světla a hlavně čistší vzduch.
Kristýna si představuje snídani na balkoně, výhled na řeku, Tomáš s novinami v ruce.
Felixku, říká kocourovi, stěhujeme se. Bude se ti tam líbit. Velká okna, víc ptáků.
Felix se protáhne, seskočí z parapetu a přijde se otřít jí o nohy.
No jasně, tebe si beru taky. Bez tebe nikam nejdu.
Zvonek.
Tomáš stojí za dveřmi s pugétem růží a širokým úsměvem. Elegantní, upravený. V saku, co podtrhuje jeho úspěch podnikatel, žádný všední chlapík.
Moje krásko! líbá ji na tvář. Jsi připravená na nové začátky?
Jasně! Kristýna svítí. Dojdi dál, uvařím čaj.
Sednou si v kuchyni. Tomáš vytáhne svazek klíčů a slavnostně je položí na stůl.
Tady jsou. Klíče od našeho rodinného hnízdečka.
Felix mezitím přijde na práh kuchyně. Koukne na hosta a zvědavě si ho očuchá.
Zase ten tvůj kocour, ošije se Tomáš. Kristýno, chci si o něčem promluvit.
O čem? znejistí Kristýna. V jeho hlase zazní chlad.
Víš, mám nový byt. Čerstvě vymalováno, všechno pěkně zařízený a kočky všude chlupy, ten jejich pach. A upřímně, já mám na ně alergii.
Kristýně zůstane hrnek v ruce viset ve vzduchu.
Jak to myslíš?
Myslím, že s kočkou bydlet nehodlám. Řekne to klidně, jako by mluvil o staré sedačce. Rozhodni se, co s ním uděláš.
Slova padají do kuchyně jako ledová voda.
Felix sedí u jejích nohou a hledí na ni. Nejprve na ni, pak na Tomáše. V tom pohledu je zvláštní porozumění.
Tomáš chvíli posedí, pak odjede a nechá klíče na stole. Kristýna zůstane sedět s nedopitým čajem a dívá se na ty zatracené klíče.
Felix vyskočí na klín a začne příst. Tiše, konejšivě.
Co mám dělat, Felixku? zašeptá, hladí jeho hebký kožich. Co mám dělat?
A v hlavě se jí točí: Rozhodni se sama.
Jak to má být rozhodni? Pět let byl Felix její rodina, smysl, učitel přežívání. Když Viktor umřel, tohle malinké kotě ji zachránilo před šílenstvím.
Pamatuje, jak donesla domů to malé tělíčko, krmila z pipety, ošetřovala, zachraňovala. Jak poprvé přístal na jejím klíně.
A těch pět let společné snídaně, večery u televize. Když byla nemocná, Felix neodešel z postele. Když byla smutná, přinesl nejmilejší myšku, položil k ní, jako by říkal: Hle, hrej si.
Felix vzhlédne a zadívá se jí do očí. V tom pohledu je něco lidského.
Kristýna vstane a projde se po kuchyni. Vezme mobil, chce zavolat kamarádce Ivaně, ale rozmyslí si to. Co jí asi tak řekne? Něco jako: Kristýnko, kvůli chlapovi se dá kočka dát pryč?
Ale opravdu?
Přistoupí k oknu. Na dvorku je první sníh. Prosinec. Za dvě týdny Vánoce. Tak si přála, že je letos neoslaví sama.
Dobře, rozhodne se. Zajdu k veterináři. Zjistím, jestli by se nenašel dobrý pán. Felix si zaslouží lásku.
Ale i když to vyslovuje, něco v ní se brání. Protestuje.
Druhý den zajde za sousedkou, paní Karlou. Ta vždycky krmí dvorní kočky.
Paní Karlo, nevíte o někom, kdo by si vzal kocoura? Je fakt hodný, chytrý.
Felixe? diví se sousedka. Co se stalo?
Stěhuju se tam nemůžu mít zvíře.
Paní Karla ji pozorně prohlédne.
Kristýnko, vždyť ty jsi s ním jedna krev! Pamatuju si, jak jsi ho tahala z nejhoršího, když byl malinkej.
To jsou okolnosti povzdychne Kristýna.
Jaké okolnosti jsou důležitější než opravdový přítel? zavrtí hlavou sousedka. Já nikoho neznám a nechci. To by bylo zrada, Kristýno.
Slovo zrada bodne jako nůž. Kristýna se rychle rozloučí a odejde.
Doma ji Felix vítá u dveří, jak vždycky. Otře se o její nohy a začne příst. Kristýna najednou ví cítí to. Zvířata vždycky poznají, kdy je něco špatně.
Promiň mi to, šeptá, bere ho do náruče. Promiň.
Večer volá Tomáš.
Tak co, vyřešilas to s kocourem?
Zatím ne. Sháním majitele.
Kristýno, jeho hlas zvážní. Nechme emocí. Chceš být se mnou, nebo ne? Jsem vážný člověk, potřebuju ženu, která to myslí vážně. Ne tu, co kvůli kočce zahodí štěstí.
Dej mi ještě čas.
Moc ho nemáš. Chtěl bych, abys do Vánoc už bydlela u mě.
Po hovoru sedí Kristýna v tichu. Felix leží vedle, sem tam na ni koukne.
Má pravdu, říká mu. Jsi jen zvíře. Tomáš je člověk, muž. Kde bych našla jiného?
Ale zní to falešně. Sama sobě nevěří.
Třetí den volá Ivana.
Kristýnko, ty jsi nějaká v depresi. Co se děje?
A Kristýna vypráví vše. O ultimátu, hledání domova, pochybnostech.
Počkej, přeruší ji Ivana. On ti vážně řekl: rozhodni se buď já, nebo kocour?
No, v podstatě jo.
A víš, co přijde pak?
Co?
Zítra ti řekne, že nesnáší džíny. Pak že vůbec nemáš mluvit s Erikou. Kristýno, pokud ti někdo už od začátku diktuje podmínky
Ale co když zůstanu sama? skoro vykřikne Kristýna. Úplně sama!
A jsi teď sama? Felix se nepočítá?
Kristýna mlčí.
Po hovoru s Ivanou si sedne na gauč. Felix se okamžitě natáhne vedle.
Hele, povídá mu, řekni na rovinu. Kdybych tě dala pryč, stýskalo by se ti?
Kocour něco tlumeně zamňouká.
A co já? pohladí ho po hlavě. Byla bych šťastná, když tě zradím?
Felix zvedne hlavu a zadívá se jí do očí. Je v nich tolik důvěry, tolik lásky.
Pane bože, zašeptá Kristýna. Co to dělám?
V tu chvíli zvoní telefon. Tomáš.
Kristýno, zítra je sobota. Přijedu pro tebe. Doufám, že jsi to už vyřešila?
Koukne na Felixe. Ten leží stočený do klubíčka a přede. Vyrovnaně, důvěřivě.
Tomáši, potřebuju ještě čas.
Na co čas?! rozčílí se. Budeš si kvůli kočce ničit život? To nemyslíš vážně!
Nešlo by, abys zkusil si zvyknout? Felix je čistotný, klidný.
Říkal jsem mám alergii! A vůbec, Kristýno, vidím, že nejsi připravená na opravdový vztah. Do zítřka si to rozmysli. Naposled.
Tóny v telefonu.
Kristýna položí sluchátko. V bytě je ticho. Jen předení Felixe.
Tak jo, řekne mu. Naposled. To zní ušlechtile.
A najednou si uvědomí bojí se. Ne samoty, ale toho, že byla ochotná zradit svého nejvěrnějšího přítele kvůli člověku, který ji vydírá.
Sobota je šedivá a nevlídná. Kristýna se budí brzy, nespala dobře celou noc se převalovala a nad ránem se jí zdál zvláštní sen. Šla dlouhou chodbou, na konci stáli dva Tomáš a Felix. Musela si vybrat. Probudila se s tíhou u srdce.
Felix, jako vždy, leží u jejích nohou. Když Kristýna vstane, natáhne se a vyskočí k ní na polštář.
Dobré ráno, miláčku, šeptá Kristýna, zaboří tvář do jeho kožichu.
Jde na kuchyň, zapíná konvici. Nasype Felixovi granule, vymění vodu. Všechno jako obvykle. Jen ruce se jí třesou.
Co mám dělat? povídá kocourovi, který klidně snídá. Co mám dělat?
Felix vzhlédne, dívá se na ni. V jeho zlatých očích je tolik pochopení, až Kristýnu zamrazí.
Možná má pravdu, pokračuje. Možná opravdu neumím mít vážný vztah. Možná se jen držím minulosti
Ale slova nezní jako její vlastní. Jako by je někdo vložil do úst.
Kolem jedenácté volá Ivana:
Kristýnko, a co tvoje srdce? Co ti říká?
Kristýna mlčí. Podívá se na Felixe myjícího se na parapetu.
Srdce říká, že ho nemůžu zradit.
Tak máš odpověď! zvolá Ivana. Proboha, ženská, chlap který ti dává na vybranou mezi sebou a věrným kamarádem, jaký je to chlap?
Po hovoru si Kristýna sedne do křesla. Vezme Felixe do náruče.
Víš, povídá mu, Ivana má pravdu. Nejsem sama. Jsem s tebou. A je mi dobře. Opravdu dobře.
Felix přede, uvelebí se pohodlněji.
A co když Tomáš není ten pravý? Co když ten pravý přijme nás oba?
Ve dvě odpoledne někdo zaklepe na dveře. Kristýně buší srdce.
Tomáš stojí na chodbě s menší taškou. Jeho výraz je přísný, úřední.
Tak co, připravená? ani nepozdraví. Máš sbaleno?
Pojď dál, Tomáši. Musíme si promluvit.
O čem? Kde je kocour? Doufám, že už jsi ho dala pryč.
Z kuchyně vyjde Felix. Uvidí hosta, zastaví se, sedne si. Dívá se na něj.
No vidíš to. Kristýno, říkal jsem, abys to vyřešila!
Já jsem rozhodla, řekne potichu.
A?
A já ho nedám pryč.
Tomáš zůstane stát. Pak se pomalu otočí:
Jak to myslíš?
Tak, že nemůžu. Je to můj kamarád. Jsme spolu pět let.
A já co? Kdo jsem ti já?
Kristýna se na něj dívá. A najednou vidí někoho jiného, než do koho se zamilovala. Vidí člověka, který čeká, že bude vždy po jeho.
Mám tě ráda, říká. Ale Felix, ten po mně nikdy nechtěl, abych si mezi někým vybírala.
Cože? Tomáš nevěří vlastním uším. Srovnáváš mě s kocourem?!
Ne, jen říkám on mě má rád beze všeho. Bez podmínek.
Kristýno, udělá krok k ní, víš vůbec, co děláš? Kvůli kočce ničíš naši budoucnost?
Neničím. Jen si vybírám to, co je pro mě důležité.
Felix mezitím přijde ke Kristýně a otře se jí o nohy. Ona ho vklíně vezme do náruče.
Poslyš, Tomášův hlas je tvrdý a vzdorovitý. Jsem vážný muž. Mám byznys, postavení. Mohl bych ti dát hezký život. A ty kvůli nějakému kocourovi
On není nějaký kocour, přeruší ho Kristýna. Je to Felix. Můj Felix.
Co na něm je tak zvláštního?! vybuchne Tomáš. Je to zvíře! Obyčejné zvíře!
Teď už Kristýna ví. Jistě a definitivně.
Víš, Tomáši, říká klidně, v ničem není neobyčejný. Jen v tom, že mě nikdy nepostavil před volbu.
Tomáš stojí s pusou dokořán. V jeho tváři se mísí zděšení, zlost i cosi dalšího.
Takže to je jasné? nakonec vyhrkne. Vybíráš si kocoura?
Ještě chvíli postojí. Pak se prudce otočí:
Jsi hloupá, Kristýno. Hloupá. Propásla jsi životní šanci. Takový jako já už nepotkáš.
Možná, přikývne Kristýna. Ale jako je on těch taky moc není. Přitiskne Felixe k sobě.
Tomáš práskne dveřmi.
Kristýna zůstane sama. V bytě je klid a ticho.
Přejde do kuchyně, posadí se ke stolu. Felix si vyleze na klín.
Tak jsme zase sami, říká mu. Kocour vzhlédne, otře se jí o ruku.
A Kristýna najednou pocítí úlevu. Skutečnou úlevu. Jako by z ní spadl velký kámen.
Víš co, Felixku? usměje se. Myslím, že jsme to zvládli dobře.
V duši jí je lehko. Konečně.
Přehoupne se březen. Za oknem slunce, vrabci pískají, ve vzduchu cítit jaro. Kristýna zalévá fialky na parapetu za zimu z nich vypěstovala malou džungli.
Felixi, podívej, jaká je to krása! ukáže kocourovi nový rozkvetlý květ.
Felix důstojně očichá květináč a spokojeně zamňouká.
Od té doby uplynuly tři měsíce. Začátky byly těžké ne samota, spíš myšlenky. Co když jsem udělala chybu? Nebyl Tomáš poslední šancí?
Pak se něco změnilo. Byt jako by ožil.
Kristýna zase učí hudbu vzala si dvě žákyně. Malou Zuzanku a puberťáka Ondru. Do bytu se vrátila hudba. A nejen ona i smích, hlasy, život.
Paní Kristýno, kdo je ten krásný kocourek? ptá se Zuzanka, když poprvé zahlédne Felixe.
To je Felix. Můj kamarád.
Můžu si ho pohladit?
Jasně.
Felix to shovívavě dovolí a ještě přede, jak moc se mu holčička líbí.
Nedávno se stalo něco zajímavého. Kristýna potkala na dvoře souseda z pátého patra, pana Jaroslava. Důchodce, vdovec, bývalý učitel. Pustili se do řeči.
Máte krásného kocoura, všimne si Felix v okně.
Děkuju. Máte rád zvířata?
Moc. Míval jsem fenu, německou ovčandu Báru. Zemřela už předloni. Pořád přemýšlím, jestli si ještě něco pořídit. Člověk je sám, víte jak
Překvapivě si mají hodně co říct. Jaroslav je chytrý, laskavý, zcestovalý.
A nevadil by Felix návštěvám? ptá se jednou.
Felix? Ten pozná lidi. Špatné nemá rád.
Jaroslav se zasměje: Tak uvidíme, jak obstojím.
Obstál. Na první pokus.
Teď Kristýna pozoruje, jak Felix leží v paprsku jarního slunce a spokojeně přede. Život se dává dohromady. Ne tak, jak plánovala, ale je krásný.
Zalije kafe, posadí se do křesla, Felix hned skočí na klín.
Děkuju ti, pohladí ho, že jsi mi pomohl pochopit, že skutečná láska nic nechce na oplátku.
Felix přede tiše, domácí teplo vyplňuje pokoj.
A Kristýna už se samoty nebojí. Protože konečně ví s tím, kdo tě miluje jen tak, nikdy nejsi sám.