Maminka byla na mě vždycky hodně přísná. Tatínek často jezdil na služební cesty a máma se o mě starala sama. Táta mě měl rád, ale pokaždé když se vrátil domů, přinesl mi spoustu dárků. Máma tolik lásky neprojevovala. Jednou tatínek odjel a už se nikdy nevrátil.
Ve škole jsem nikdy neměla opravdové kamarády. Chodila jsem oblečená jako chudák, v staré uniformě, kterou máma našla na ulici v Praze. Vždy mi říkala: Nos, co máš, Lucie. Nejprve si musím dát život do pořádku a nemám peníze na nové věci pro tebe. Tak jsem trpělivě nosila tu ošklivou uniformu celou pátou třídu.
Později mi sousedka, paní Nováková, dala uniformu své dcery, která právě dokončila školu. Nosila jsem ji až do maturitního ročníku. Co se týče bot, nosila jsem všechno, co jsem doma našla, a vydržely několik let, dokud mi nebyly úplně malé. Nakonec jsem úspěšně odmaturovala a rozhodla jsem se pokračovat na vysoké škole, kde jsem si zvolila obor ekonomie. Na kolejích jsem stále nosila staré oblečení, které mi věnovali přátelé, když už jej nechtěli.
Jednoho dne jsem potkala Dominika, který už měl školu za sebou. Začali jsme spolu chodit a nakonec mě představil svým rodičům. Když jsem je poprvé navštívila, cítila jsem se trapně kvůli zničeným botám. Měla jsem mokré nohy, ale jeho maminka to ignorovala. Druhý den mě pozvala znovu a darovala mi nové boty.
Bála jsem se, že mě Dominikovi rodiče nebudou mít rádi, ale brzo mě začali vnímat jako člena rodiny. Netuším, čím jsem si to zasloužila. Dostali jsme od nich dům jako svatební dar, a po promoci mi tchyně nabídla práci ve své firmě. Tam jsem si vydělala opravdu dobře konečně jsem si mohla dopřát vše, co jsem potřebovala. Každý den děkuji Bohu, že mě provedl všemi těžkostmi života.
Když máma zjistila, že jsem vdaná, že mám stabilní práci a vlastní byt v Brně, přišla za mnou a prosila o finanční pomoc. Rozhovor mezi námi zaslechla moje nevlastní matka, která okamžitě zavolala mého manžela i Dominikova otce, aby přijeli domů. Nakonec Dominik vysvětlil mé matce, že už by neměla nic očekávat ode mě. Nakonec jí řekl, že je vděčný, že má dceru, ale že už nemá právo přicházet k nám domů. Od toho dne se moje máma už neozvala, a já se těším na narození svého dítěte.
