Když můj soused zaklepal na dveře v deset večer, držel v ruce cizí klíč.
Byla jsem sama v kuchyni a oplachovala talíře. Den byl únavný a vše, co jsem si přála, bylo ticho. Když jsem otevřela, stál na prahu a zvláštně se na mě díval.
Není tohle tvůj klíč? zeptal se tiše.
Zadívala jsem se na kovový klíč v jeho ruce. Byl úplně stejný jako můj.
Ne, řekla jsem po chvíli. Můj klíč mám tady.
Ukázala jsem mu ho.
Mračil se.
Tak proč odemyká tvoje dveře?
Chvíli jsem si myslela, že žertuje. Jeho tvář ale byla vážná.
Jak to myslíš, že odemyká?
Před půl hodinou, pronesl, jsem viděl dovnitř vcházet nějakou ženu. Myslel jsem, že jsi to ty, ale vzápětí jsem tě zahlédl na balkoně.
Srdce mi začalo bušit silněji.
Už dva roky žiji sama na sídlišti v Brně. Po rozvodu jsem už netoužila po cizích zvycích, cizích zvucích a cizích klíčích.
Jak vypadala? chtěla jsem vědět.
Tmavé vlasy, kolem čtyřiceti let, kabelka, odpověděl.
Záda mi projel ledový závan. Nikdo kromě mě přece nemá klíč od bytu.
Nikdo, kromě…
…bývalého manžela, Petra.
Ale ten se odstěhoval před dvěma roky. A klíč mi prý vrátil. Tedy, to tvrdil.
Jsi si jistý, že šla knám?
Viděl jsem to jasně. Stiskla kliku a vešla dovnitř.
Obrátila jsem se ke dveřím. Uvnitř bylo ticho.
Až přílišné ticho.
Počkej tady, zašeptala jsem.
Sousede ale zavrtěl hlavou.
Nenechám tě tu samotnou.
Společně jsme vešli dovnitř. V obýváku svítila lampa, tak jak jsem ji nechala předtím.
Ale na stole něco přibylo.
Hrnek.
Můj hrnek, naplněný vodou.
Zastavila jsem se u stolu.
Nepila jsem dnes vodu, vydechla jsem.
Sousede přešel blíž a dotkl se hrnku.
Je teplý.
V tu chvíli se z chodby ozvalo tiché šustnutí, jakoby někdo přesouval věci.
Znehybněli jsme.
Je tady někdo? zavolal soused.
Žádná odpověď.
Došli jsme až ke dveřím ložnice, polootevřeným. Srdce mi bušilo až v uších.
Sousede rozrazil dveře.
Místnost byla prázdná.
Ale skříň byla otevřená a věci rozházené.
A na posteli leželo něco malého.
Obálka.
Přistoupila jsem blíž a vzala ji do ruky. Na obálce stálo ručně napsané jen moje jméno Libuše.
Rozklepanými prsty jsem obálku roztrhla. Uvnitř malý list papíru.
Jedna věta.
Až budeš připravená mluvit, víš, kde mě najdeš.
Písmo jsem poznala okamžitě.
Petr.
Sousede na mě hleděl.
On má stále klíč?
Pomalu jsem zakroutila hlavou.
Neměl by.
Posadila jsem se na postel a pokusila si srovnat myšlenky. Naposledy jsem ho viděla u soudu, klidný až nepochopitelně.
Tehdy mi řekl:
Jednou si zase promluvíme.
Prohlásil jsem to za nesmysl.
A teď? Někdo byl u mě doma.
Seděl u mého stolu.
Pil z mého hrnku.
Hrabal se mi ve skříni.
Sousede postával u dveří a zíral na vzkaz.
Tohle není normální.
Vím.
Najednou jsem si vzpomněla. Otevřela jsem skříňku u vchodu, kde jsem měla náhradní klíč.
A byl pryč.
Tehdy mi to došlo a mrazilo mě až po konečky prstů.
On klíč vracet nemusel.
Já věřila.
Sousede šeptl:
Asi bys měla vyměnit zámek.
Ještě jednou jsem pohlédla na vzkaz.
Pak jsem ho roztrhla napůl.
Ne, řekla jsem. Je čas vyměnit něco jiného.tentokrát sebe.
Prošla jsem bytem a rozsvítila všechna světla. Nechala otevřené dveře dokorán, až dovnitř vanul noční vzduch. Popadla jsem telefon a v seznamu kontaktů našla zámečníka. Prsty se mi už netřásly. Sousede stál beze slova, jeho přítomnost najednou tichá a hřejivá jako lampa v obýváku.
Když jsem položila telefon, dívala jsem se na svůj klíč v dlani. Malá propustka, která mě svazovala se starým životem.
Položila jsem ho ke dveřím, vzala kabát a pomalu vyšla ven. Cítila jsem, jak se ve mně cosi uvolňuje, jak ve vzduchu mizí napětí let minulých.
Soused zavřel byt, podal mi ruku a já věděla, že tentokrát, když se vrátím, klíč už bude patřit jen mně a nový začátek bude zamčený před minulostí.
A tak jsem vykročila do noci. Svým vlastním životem.
