Jsem už dva roky ve vztahu se svým přítelem. Nedávno mě požádal o ruku a já samozřejmě souhlasila. Přesto mě zaskočilo, že nijak nespěchal s tím, abychom začali bydlet společně.
On bydlel v třípokojovém bytě s rodiči v Praze, zatímco já jsem žila na koleji. Myslím si, že je důležité nejdřív spolu bydlet, abychom si na sebe zvykli a vyzkoušeli si každodenní život. Řekla jsem mu svůj názor, ale on se tvářil, že mi nerozumí. Pak se nám ale naskytla příležitost jeho rodiče odjeli na dva týdny do Karlových Varů a my mohli po tu dobu bydlet spolu.
Snažila jsem se být vzornou hospodyní. Vařila jsem česká jídla, uklízela, udržovala pořádek a čistotu. Každý den jsem ho překvapovala dobrotami a snažila se mu vyhovět.
Jestliže by nebylo jednoho ale, všechno by bylo dokonalé. Poprosila jsem ho, aby vyluxoval, ale on řekl, že přece nebude dělat ženskou práci. Tvrdil, že u nich doma je muž ten, kdo zajišťuje materiální zabezpečení, a domácí práce patří ženě. Měla jsem chuť to s ním řešit, ale doufala jsem, že až budeme bydlet sami, jeho postoje se změní.
Do návratu jeho rodičů jsem byt vycídila, až se lesknul. Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Pekla jsem koláč, připravila večeři a pak odešla domů.
Druhý den mi Sebastian řekl, že jeho maminka nebyla se mnou spokojená. Prý jsem nebyla dobrá hospodyně. Byla jsem v šoku. Když jsem u nich byla poprvé, byt byl mnohem špinavější. Proč mě pomluvila? Ani mé vaření jí nebylo po chuti, prý jí přišlo nepříjemné. Byla jsem hluboce dotčená.
Mám pocit, že mě prostě nechce přijmout, protože nechce pustit syna z domu. Možná má vyhlédnutou jinou nevěstu Proč si to myslím? Od chvíle, co se jeho rodiče vrátili, se Sebastian ke mně začal chovat odměřeně a vidíme se i voláme jen zřídka. Myslím, že svatba z toho už nebude.
Co byste na mém místě udělali vy?
