Doma byli hosté. Hosté tam byli téměř pořád.
Pořád pijí, pijí, všude lahve, ale jídla skoro nic. Ani kousek chleba se nenajde na stole jsou jen nedopalky a prázdná plechovka od sardinek, Šimon ještě jednou přelétl pohledem stůl, nic tam nebylo.
Tak jo, mami, já jdu, řekl chlapec a začal pomalu natahovat své roztrhané boty.
Stále doufal, že ho maminka přece jen zastaví, řekne:
Kam jdeš, synku, a nic jsi nejedl, je zima, zůstaň doma. Uvařím kaši, vyženu hosty a vytřu podlahu.
Vždycky čekal od mámy laskavé slovo, ale ona laskavá slova neměla ráda. Její slova byla jako trny, před kterými se Šimon chtěl schoulit a schovat.
Tentokrát se rozhodl, že odejde navždy. Bylo mu šest a považoval se za dospělého. Nejdřív si usmyslel, že si vydělá peníze a koupí si housku, možná dvě, žaludek už mu kručel hlady.
Jak vydělat peníze nevěděl, ale když šel kolem stánků, zahlédl ve sněhu prázdnou láhev, strčil ji do kapsy, pak našel igelitový pytlík a další půl dne sbíral lahve.
Lahví už bylo dost, cinkaly v pytli. Šimon si už představoval, jak si koupí měkkou, voňavou housku s mákem nebo rozinkami, možná i s polevou, ale pak si řekl, že na polevu lahve stačit nebudou, a rozhodl se hledat ještě víc.
Přiblížil se k peronu u nádraží, kde chlapi čekávají na vlak a pijí pivo. Šimon postavil těžký pytel u stánku, a sám běžel pro další odhozenou láhev. Když běžel, přistoupil k jeho pytli nějaký špinavý, zamračený muž. Prostě vzal jeho lahve, podíval se na Šimona tak přísně, že kluk raději otočil a odešel.
Sen o housce se rozplynul jako mlha.
Sbírat lahve je taky těžká práce, pomyslel si Šimon a bloudil dál zasněženými ulicemi.
Sníh byl mokrý a lepil se. Nohy měl promočené a zkřehlé. Byla už tma. Ani nevěděl, jak se ocitl v nějakém činžáku. Sklouzl na schodišti, přitiskl se k horkému topení a zmizel v horkém, zvláštním snu.
Když se probudil, myslel, že stále sní. Bylo teplo, ticho a voňavo, ve vzduchu byla vůně čehosi dobrého.
Do místnosti přišla žena s vlídným úsměvem.
Tak co, kluku, řekla měkce, zahřál ses? Vyspal ses? Pojď snídat, jinak tu budeš hlady. Šla jsem v noci okolo, a tys spal v chodbě jako štěně. Vzala jsem tě a odnesla domů.
Tohle je teď můj domov? zeptal se Šimon nevěřícně.
Jestli nemáš jiný, tak teď je, odpověděla žena.
Všechno pak bylo jak v pohádce. Cizí paní ho krmila, starala se o něj, koupila mu nové oblečení. Postupně jí Šimon vyprávěl svůj život s mámou.
Paní měla pohádkové jméno Doubravka. Vlastně to nebylo nic zvláštního, ale pro Šimona, který to slyšel poprvé, bylo stejně kouzelné jako jméno víly.
Co kdybych ti byla mámou? zeptala se jednou Doubravka, objala ho pevně a tiskla k sobě, jak to dělají opravdové maminky.
Jasně chtěl, ale štěstí netrvalo dlouho. Za týden pro něj přišla jeho máma.
Byla téměř střízlivá a strašně křičela na paní, která ho u sebe nechala: Ještě mi mateřství nesebrali, syn je můj a mám na něho právo!
Když ho odváděla, padaly z nebe sněhové vločky a jemu připadalo, že dům, kde žila taková hodná teta, je bílý zámek.
Další život byl smutný. Máma pila, on utíkal z domu. Přespával na nádraží, sbíral lahve, kupoval si chleba. S nikým se neseznámil, nikdy nic nevyžebral.
Později jeho matku opravdu zbavili rodičovství a jeho dali do dětského domova.
Nejvíc ho bolelo to, že si nemohl vzpomenout, kde je ten dům jako bílý zámek, kde žila dobrá žena s pohádkovým jménem.
Utekly tři roky.
Šimon žil v dětském domově. Byl stále uzavřený, málo mluvný. Nejraději se schovával a kreslil. Kreslil vždy stejný obrázek bílý dům a z nebe padající vločky.
Jednou přišla do domova novinářka. Vychovatelka ji prováděla po pokojích a seznamovala s dětmi. Přistoupily k Šimonovi.
Šimon je hodný, zajímavý chlapec, ale má problém s kolektivem. Tři roky se tu jen těžko začleňuje. Pracujeme na tom, abychom mu našli rodinu, vysvětlovala vychovatelka.
Těší mě, já jsem Doubravka, nabídla mu ruku novinářka.
Chlapec ožil, rozsvítil se v očích a rozpovídal! S nadšením vyprávěl o druhé hodné tetě Doubravce. S každým slovem z něho jako by opadával led. Oči mu zářily a tváře mu zčervenaly. Vychovatelka žasla nad jeho proměnou.
Jméno Doubravka bylo klíčem k jeho srdci.
Novinářka Doubravka nezadržela slzy nad jeho osudem a slíbila, že o něm napíše článek do krajských novin a třeba ta dobrá žena si ho přečte a pozná, že Šimon na ni čeká.
Slovo dodržela. A stal se zázrak.
Ta žena si noviny nekupovala, ale měla narozeniny a kolegyně jí dala květiny, omotané do novin, protože venku byla zima. Doma, když květiny rozbalovala, všimla si titulku Hodná žena Doubravka, hledá tě chlapec Šimon. Ozvěte se!
Přečetla článek a pochopila, že to je onen kluk, kterého kdysi hřála na schodech a chtěla si ho vzít za svého.
Šimon ji hned poznal. Vrhl se k ní. Objali se. Plakali všichni: Šimon, Doubravka i vychovatelky u toho.
Tak jsem tě čekal, řekl chlapec.
Stěží ho přemluvili, aby nechal tetu Doubravku domů. Nemohla si ho vzít hned, čekalo je papírování, ale každý den za ním chodila.
P. S.
A pak už žil Šimon šťastně. Dnes je mu dvacet šest. Dostudoval technickou vysokou v Brně. Chystá se na svatbu s milou dívkou. Je veselý, spolehlivý mladý muž a velmi miluje svoji maminku Doubravku, které vděčí za všechno.
Teprve později mu maminka vyprávěla, že ji opustil muž, protože nemohli mít děti. Byla nešťastná, opuštěná. Právě tehdy našla Šimona na schodišti a zahřála ho svou láskou.
Když si ho matka odvedla, Doubravka si smutně řekla: Asi mi není souzeno.
Byla nekonečně šťastná, když ho po letech našla v dětském domově.
Šimon se časem snažil najít svoji skutečnou matku, ale zjistil jen, že byt měli pronajatý a matka před lety odešla s nějakým mužem, který vyšel z vězení, a víc nezjistil. Proč by to dělalKaždý rok na podzim, v den, kdy poprvé padá sníh, sedí Šimon s Doubravkou u stolu, kde nechybí ani teplá houska s rozinkami a polevou. Společně vzpomínají, ale mluví hlavně o budoucnosti. Když na okno zaťukají první sněhové vločky, Doubravka Šimonovi vždycky připomene:
Někdy stačí jen chvíli nebýt sám, aby se tvůj osud změnil jako pohádka.
A Šimon, už dávno dospělý, v sobě navždy nosí ten první pocit když člověka někdo najde ve tmě a zahřeje mu ruce. Proto dnes on sám v zimě nosí horký čaj bezdomovcům, rozdává housky na nádraží toulavým dětem a usměje se na každého, kdo vypadá ztraceně. Protože dobře ví, jak obyčejná laskavost dokáže vrátit světlo tam, kde byla dlouho jen tma.
