Dostal jsem německého ovčáka, kterému jsme dali jméno Charlie, poté co jsem měsíc chodil na výcvik psů. Bylo mu tři roky a vystřídal už tři majitele. Původně ho chtěli poslat na službu kamsi na kontrolní stanoviště, nakonec ho ale svěřili mně, nováčkovi. Z nějakého důvodu ho nikdo nechtěl, protože byl tvrdohlavý a nechtěl moc poslouchat povely. Chvíli se uvažovalo o tom, že ho zavřou do kotce a pustí ven jen když bude opravdu potřeba, ale protože já i moje manželka máme v rodině spoustu příbuzných, kteří se psům věnují, řekli jsme si, že to zvládneme!
Ze začátku, když jsem ho krmil, pokládal jsem misku do kotce lopatou na sníh. Měl jsem trochu strach, ale ukázalo se, že i psí srdce dokáže roztát. A Charlie opravdu povolil. O rok později byl najednou úplně jiný pes. Náš nejmladší syn měl tehdy jeden a půl roku. Vyšli jsme ven na dvůr uklidit po zimě. Dcera byla ve školce, malého jsme vzali s sebou. A teď si představte tu scénu: náš chlapeček se batolí po ještě vlhké zahradě a Charlie za ním klopýtá a pokaždé, když kluk spadne na zem, pes ho jemně zvedne za zadní část bundy.
Můj bratranec byl abstinent, ale šéf ostrahy byl ten večer povolnější a víno teklo proudem. Bratranec převzal jeho směnu a zůstal hlídat, dokud šéf neodejde. Bylo jedenáct večer, seděl jsem na verandě a zkoušel bratranecovi marně volat. Měl jsem strach, že třeba přejde most, spadne do řeky a v opilosti se utopí. Když už jsem byl skoro zoufalý a chtěl běžet ho hledat, uviděl jsem otevřenou branku Charlie vkročil dovnitř, na vodítku vlekl mého bratrance, který byl sotva při smyslech. Pes ho dovedl až na verandu, bratranec sebou plácl na gauč a Charlie si sedl vedle mě a významně se na mě podíval. Netušil jsem, že v očích psa může být tolik ironie. Dodnes si dělám legraci z toho, jak nám Charlie přivedl bratrance bezpečně domů.
