Dostal jsem německého ovčáka, jmenuje se Čeněk, poté co jsem měsíc procházel výcvikem jako psovod. Tenhle služební pes, tříletý a přísný, už vystřídal tři pány. Nejdřív ho chtěli poslat na kontrolní stanoviště, ale nakonec ho předali mně, začátečníkovi. Nějak nikdo nechtěl Čeňka nechat u sebe, protože zpočátku moc nechtěl poslouchat povely. Byl dokonce nápad nechat ho jen v kotci a pouštět ven jen když to bude nutné, ale protože já i můj bratr máme v rodině zkušené kynology, řekli jsme si, že to zvládneme!
Zpočátku, při krmení, jsem vkládal misku do výběhu pomocí sněhové lopaty. Ale srdce psa má schopnost rozehřát se. Čeněk povolil. Po roce už to byl jiný pes. Náš nejmladší syn měl tehdy rok a půl. Vyběhli jsme na dvůr uklízet po zimě nepořádek. Dcera byla ve školce, syna jsem měl u sebe. A teď vidím tu scénu: kluk běží po stále mokrých záhonech a Čeněk jde za ním, a jakmile syn klopýtne, pes ho jemně zvedne zezadu za bundičku. … Můj bratr je celoživotní abstinent, ale bezpečák u nás tehdy odcházel do penze. Víno teklo proudem. Bratr okamžitě zaujal pozici hlídače a zůstal, aby ukázal šéfovi cestu domů.
Je jedenáct večer, sedím na verandě a marně se snažím dovolat bratrovi. Pořád myslím na to, že možná zkusí přebrodit potok, spadne do vody a v tom stavu se utopí. Když už jsem byla úplně zoufalý a chystal se jít ho hledat, vidím, jak se otevřela branka a Čeněk už vchází, s bráchou pověšeným na vodítku, napůl spícím. Čeněk ho poctivě přivedl až ke dveřím a když bratr padl na gauč, usadil se pes ke mně a zadíval se mi do očí. Nikdy jsem si nemyslel, že z pohledu psa může sršet tolik ironie. Dodnes si bratra dobírám, jak ho pes vrátil domů jako pán domu.
