Dara ani později znamenala návrat!
V osmnácti letech jsem otěhotněla. Rodiče mě nijak nepodpořili, mysleli si, že jsem na dítě příliš mladá. Můj manžel právě nastoupil na vojenskou službu. Obě babičky se shodly na jediném:
Dítě je jen tvoje starost. Nechci se teď starat o tvého potomka, řekla mi máma.
Dítě je jen tvoje starost.
Nemám zájem se teď starat o tvého potomka, opakovala máma.
A tchyně se mnou vůbec nekomunikovala. Přestěhovala jsem se k tátově sestře, své tetě.
Tehdy jí bylo třicet osm, bezdětná a celý život věnovala jen práci. Nedělala si žádné předsudky o mých rodičích:
Chápu je. Když ses narodila, nebylo to lehké období. Dřeli hodně kvůli tobě. Bývaly chvíle, kdy jste doma neměli co jíst. Táta chodil v noci vykládat vagóny, aby vydělal nějaké peníze.
Ale dnes jsou zabezpečení. Táta má vysoký plat a byt se dvěma pokoji. Máma pracuje. A já mám mít dítě.
Opravdu je to nezajímá? ptala jsem se tety.
Oni chtějí konečně žít jen pro sebe. Nemělo bys je soudit. Určitě časem změní názor.
Podpora nepřišla z žádné strany. Se vším jsem se sbalila a přesunula k tetě.
Když se manžel vrátil z vojenské služby, náš syn měl rok a půl. Za jeho nepřítomnosti se tchyně ani jednou nepřišla na vnoučka podívat. Moji rodiče mne navštívili jen dvakrát.
Manžel se stal automechanikem, chtěl zároveň dokončit školu, ale nedařilo se mu to. Zůstali jsme u tety. Když syn začal chodit do školky a já našla práci, musela se teta stěhovat do jiné části Prahy. Tak jsme si našli pronajatý byt. Nedlouho poté zemřela manželova babička.
Tchyně prodala babiččin byt, vše si vyřídila sama, udělala si renovace a pořídila, co chtěla. Manžel ji přesvědčoval, aby byt neprodávala, nabízel jí měsíční splátky a že ho zpětně koupí, ale neměl úspěch.
Proč bych měla obětovat své zájmy a život? Dlouho jsem chtěla nový byt a rekonstrukci. Vy to chcete udělat pro mě? odpověděla tchyně na synovu prosbu.
O pět let později se nám narodila dcera. Tehdy jsme si uvědomili, že potřebujeme vlastní domov. Manžel začal pracovat v zahraničí. Spořit na byt však nebylo tak lehké, jak jsme očekávali. Stále jsme žili v nájmu.
Máma zůstala po rozvodu sama v třípokojovém bytě v Brně, táta ji opustil před dvěma lety. Ani pro vlastní dceru a vnoučata neměla doma místo. K tchyni jsem také nemohla. Pořád něco renovovala a s pomocí nespěchala.
Manžel pracoval v cizině. Po letech jsme si nakonec pořídili vlastní byt v Praze, bez jakékoli pomoci.
Dnes náš nejstarší syn končí osmou třídu, dcera chodí do druhé. Peníze mají pro nás jasnou hodnotu. Šetřili jsme každý halíř. Materiální problémy už dávno nemáme. Každý máme vlastní auto, každý rok jezdíme na dovolenou k moři.
Nejvíce jsme vděční tetě. Může kdykoliv zavolat a požádat o pomoc a my budeme rádi.
Naši rodiče teď prožívají těžké časy. Máma přišla o práci, nedávno volala a žádala o podporu, ale odmítla jsem.
Tchyně je na tom podobně. Odešla do důchodu, ale nechtěla žít skromně. Všechny peníze z prodeje bytu už dávno utratila. Manžel také odmítl pomoci. Navrhl jí prodat velký, zrekonstruovaný byt a koupit si garsonku.
Já a manžel nikomu nic nedlužíme. Své děti vychováváme jinak, než jak nás vychovávali naši rodiče. Pomůžeme jim vždy, kdykoliv budou potřebovat. A věřím, že jednou, až budeme staří, i oni nám podají pomocnou ruku.
Naučila jsem se, že pravý domov netvoří jen zdi a věci, ale vzájemné porozumění a ochota pomáhat si. Protože jen ten, kdo dokáže druhým podat ruku, najde jednou pomoc i sám.
