Když jsme byli s manželem chudí, tchyně si pořídila kožich, novou televizi a žila si jako královna.
Ale po letech přišel návrat!
Když mi bylo osmnáct, otěhotněla jsem. Rodiče mě nepodpořili, mysleli si, že je na dítě příliš brzy. Manžela právě povolali na vojnu. Babičky z obou stran mluvily jedním hlasem:
Dítě je tvoje starost.
Já se teď o tvé dítě starat nechci, řekla mi moje máma.
A tchyně se se mnou vůbec nechtěla bavit.
Začala jsem bydlet u tety z tátovy strany.
Bylo jí tehdy osmatřicet, neměla vlastní děti a věnovala se naplno práci. Nikdy neodsoudila mé rodiče:
Chápu je, nebylo to lehké období, když ses narodila. Dali ti hodně, někdy jste neměli ani co jíst. Tvůj táta nosil peníze z nočních směn ve skladech.
Ale teď už jsou obstojně zajištění. Táta má slušný plat, mají dvoupokojový byt. I máma je zaměstnaná. A já čekám dítě.
Opravdu jim na nás nebude záležet? zeptala jsem se tety.
Jenom teď chtějí žít trochu pro sebe. Neměla bys je soudit. Určitě jednou svůj postoj přehodnotí.
Od svých rodičů jsem tenkrát nedostala žádnou pomoc. Sbalila jsem si pár věcí a šla k tetě.
Když se manžel vrátil z vojny, bylo synovi rok a půl. Za jeho nepřítomnosti tchyně nikdy nepřišla syna vidět. Moji rodiče za mnou byli za celou dobu dvakrát.
Manžel začal pracovat jako automechanik, zároveň se snažil dostudovat, ale nešlo to. Zůstali jsme s tetou. Když syn nastoupil do školky a já si našla práci, teta se musela stěhovat na druhý konec Prahy. Pronajali jsme si malý byt.
Za nějaký čas zemřela manželova babička.
Tchyně prodala její byt, sama si provedla rekonstrukci a pořídila si všechno, co si přála. Manžel ji tehdy přemlouval, ať byt neprodává, nabízel, že bude měsíčně splácet a později byt odkoupí, ale bez úspěchu.
Proč bych měla já obětovat své zájmy a život? Já rekonstrukci chtěla dlouho. Chcete to, tak to udělejte, řekla tchyně na manželovu žádost.
O pět let později se nám narodila dcera. Bylo jasné, že potřebujeme něco vlastního. Manžel začal pracovat ve Švýcarsku. Ušetřit na byt ale nebylo jednoduché. S dětmi jsem zůstávala dál v pronájmu.
Moje máma zůstala sama ve třípokojovém bytě, táta se s ní rozvedl před dvěma lety. Bohužel pro mě a vnuky tam ale místo neměla. Ani u tchyně jsem neměla šanci. Neustále něco předělávala a nikdy se neptala, jestli nepotřebujeme pomoct.
Manžel pracoval dál v zahraničí. Až po pár letech jsme konečně našetřili na vlastní bydlení v Praze. Bez jakékoliv pomoci.
Dnes náš nejstarší syn končí osmičku, dcera je ve druhé třídě. Dobře vědí, jakou mají peníze hodnotu. Šetřili jsme každou korunu. Tyto problémy už naštěstí nemáme. Oba máme auto, jezdíme každý rok na dovolenou k moři.
Jedinému člověku, kterému doopravdy vděčíme, je moje teta. Ta nám kdykoliv zavolá a o cokoliv poprosí.
Naši rodiče se mezitím dostali do nesnází. Máma přišla o práci, nedávno volala, jestli jí pomůžeme, ale já odmítla.
Tchyně je na tom podobně. Šla do důchodu, nechtěla si utahovat opasek. Všechny peníze z prodeje dávného bytu už utratila. Manžel jí taky odmítl pomoci. Poradil jí, ať prodá ten svůj velký zrekonstruovaný byt a koupí si garsonku.
Já s manželem nikomu nic nedlužíme. Děti vedeme jinak, než naši rodiče nás. Vždycky je podpoříme, jak jen to půjde. Doufám, že až zestárneme, budeme se moct spolehnout zas na ně.
