Když jsme byli s manželem chudí, tchyně si pořídila kožich, nejnovější televizor a žila si jako královna v paneláku na okraji Prahy.
Ale po letech se vše obrátilo
Bylo mi osmnáct, když jsem zjistila, že čekám dítě. Moji rodiče mě odmítli podpořit byli přesvědčení, že je na to příliš brzo. Manžela mi právě povolali na vojnu. Babičky z obou stran byly zajedno:
Dítě je tvoje starost.
Teď nemám sílu starat se o vnouče, řekla mi máma chladně.
A tchyně se mnou odmítla vůbec mluvit. Nakonec jsem se musela nastěhovat k tátově sestře.
Teta Jaroslava, tehdy osmatřicetiletá bezdětná žena, která celý svůj život obětovala práci. S mými rodiči odmítala polemizovat:
Rozumím jim, Veroniko. Nebylo to jednoduché, když ses narodila. Makali od rána do večera. Kolikrát nebyly peníze ani na chleba. Tvůj táta do noci vykládal vagóny na Smíchově, aby bylo aspoň něco.
Ale dnes mají dobré zaměstnání. Táta výborný plat, mají dva pokoje v paneláku. Máma dělá ve zdravotnictví. A já teď čekám dítě.
Opravdu jim nezáleží? vyhrkla jsem zoufale na tetu.
Chtějí prostě žít taky trochu pro sebe. Neměla bys jim to mít za zlé. Uvidíš, časem se to změní.
Ale žádná podpora nepřišla. Zbalila jsem si věci a zůstala u tety Jaroslavy.
Když se manžel vrátil z vojny, náš syn byl už rok a půl starý. Celou dobu, co byl pryč, nepřišla tchyně za vnukem ani jednou. Rodiče mě navštívili dvakrát.
Manžel nastoupil do autodílny, pokoušel se i dostudovat, ale nezvládl to. Byli jsme pořád u tety. Jakmile syn začal chodit do školky a já našla práci, teta dostala nabídku přestěhovat se na Moravu. My jsme si pronajali malý byt na Vinohradech.
Za nějaký čas zemřela manželova babička. Tchyně prodala její byt, provedla si sama rekonstrukci a pořídila si vše, co si kdy přála. Manžel ji prosil, ať byt neprodává, dokonce nabízel, že bude splácet, ale odmítla:
Proč bych měla něco obětovat? Chci si konečně upravit byt po svém. Vy mi s tím pomůžete? vmetla mu do tváře.
O pět let později se nám narodila dcera. Uvědomovali jsme si, že potřebujeme vlastní střechu nad hlavou. Manžel začal jezdit za prací do Rakouska. Ušetřit na byt ale nebylo vůbec jednoduché, dál jsme žili s dětmi v podnájmu.
Moje matka zůstala sama v třípokojovém bytě na Pankráci s tátou se rozvedli už před dvěma lety. Ale i tak pro mě a vnuky neměla místo, nikdy nám nenabídla pomoc. Ani k tchyni jsme se nemohli obracet pořád jen rekonstruovala a vždy měla dost vlastních starostí.
Po několika letech práce v cizině jsme konečně dali dohromady dost korun, abychom si koupili vlastní byt. Bez cizí pomoci.
Náš syn teď dokončuje osmou třídu, dcera chodí druhým rokem do školy. Peníze mají pro nás váhu, šetřili jsme každou korunu. Dnes už nemáme existenční starosti. Každý máme auto, jezdíme každý rok na dovolenou k moři.
Jediné, komu opravdu dlužíme vděk, je teta Jaroslava. Ta nám může kdykoliv zavolat a vždy jí rádi pomůžeme.
Naši rodiče mezitím poznali tvrdý pád. Máma přišla o práci, nedávno volala a prosila o finanční pomoc, ale odmítla jsem.
Tchyně na tom není lépe. Dávno utratila všechny peníze z dědictví, teď je v důchodu a nechce se uskrovnit. Manžel ji odmítl podporovat navrhl jí, ať prodá svůj velký byt a koupí si menší.
Nikomu z nich nic nedlužíme. Svoje děti vychováváme jinak, než nás vychovali naši rodiče. Jsme tu pro ně vždy, kdykoli budou potřebovat. Věřím, že až zestárneme, budeme moct počítat s jejich pomocí.
