Seděl jsem na dřevěné lavici před zastávkou, tak jak to dělají ti vyčerpaní, pochmurní psi, jenže místo na podzimní trávě, na samotném úseku zastávky v centru Prahy. Vypadalo to, jako by si člověk snad jen tak udělal pohodlí klidně, sebejistě, pootevřeně. V zasněženém světle se mrkl na silnici, občas zvedl hlavu a prošel se pohledem po kolemjdoucích, jako by někoho hledal. Neběžel po zastávce, neštěkal, nesnažil se k nikomu přiblížit jen seděl a čekal. Bylo to překvapivé, skoro lidské.
Mami, koukej! zakřičel jsem a chytil ji za rukáv. Malý pejsek!
Byl maličký, kostnatý, s velkými ušima, trošku nešikovný a nezkušený, jako by ještě neovládal svoje dlouhé končetiny. Nejvíc mě však uchvátily oči unavené, ale nevyhaslé. V nich byl takový hloubavý lesk, který slovy těžko popíšeš, ale člověk to hned ucítí.
Máma se na něj podívala, zamrkala a s únavou povzdechla:
Nedotýkej se ho. Pravděpodobně je plný blech a nemá žádné očkování. Do autobusu ho nemůžeme vzít. Když odejdeme, on taky odejde.
Alespoň jeden autobus přijal, pak další a on pořád tam seděl. Přesouval se z jedné tlapky na druhou, občas se rozhlédl, ale nepohnul se z místa. Vypadalo to, jako by jen čekal na někoho z davu. A když se na mě podíval, měl jsem pocit, že slyším: Přišel jsi pro mě, že?
Mami, prosím ještě jsem nedokázal dospěle prosit. Jen jsem se díval s vodou v očích a bušícím srdcem. Bude zmrznout
Máma sevřela rty, podívala se na šedou oblohu, pak zpět na pejska a pomalu vydechla:
Když ho nikdo do večera neodveze, vezmeme si ho domů. Ale uvědom si, že to bude tvoje zodpovědnost. Když se táta naštve, budeš to muset vysvětlit sám.
Přikývl jsem, jako by to byl osud někoho jiného. Vrátil jsem se na zastávku, sundal šálu a zauzle jako deka. On se nebránil. Jen tiše vydechl a šátek si schoval pod kožich.
Doma jsem ho jedl rychle, hladově, až to bolelo. Ne radostí, ale zoufalstvím. Každý kousek, každá drobeček jako poslední šance.
Pak jsem se podivil na starý kabát a usnul. Už to nebylo: musím dál vydržet, utíkat, doufat. Teď už jen spím.
Jak ho pojmenujeme? zeptala se máma, když sundavala prázdný talíř.
Zamyslel jsem se a najednou mi to přišlo:
Dneska je 12. dubna.
A co?
Gagarin, odpověděl jsem.
Máma zamrkala překvapeně:
Na počest vesmíru?
Na počest první. On je můj první hrdina. Opravdový hrdina.
Usmála se, ale jméno zůstalo Gagarin Gagarin.
Zpočátku nebylo lehce. Kočka se hned rozběhla dovnitř, nasadila se do šatníku. Babča okamžitě prohlásila, že v domě teď voní jen pes. Táta, který byl právě na služební cestě, se ozval telefonicky a řekl, že má alergii, a že se všichni šíleně bojíme. Poslouchal jsem to, přikývl a nevzdával se.
Gagarin se choval téměř dokonale. Málo štěkal, nechtěl pozornost, nežvýkal boty. Jen byl se mnou. Stále. Klidně. Jakoby mu stačilo vědět, že jsme tu.
Rostl. Uši mu narostly, nohy se protáhly, tělo se zesměšněně rozšířilo, ale byl dojemný. Když jsem po škole přicházel domů, vždycky čekal u dveří ne skákal, ne štěkal, jen se díval do mých očí, jako by se ptal: Jaký byl tvůj den?
Cítil můj náladový stav. Když jsem byl nemocný, ležel vedle mě a nehýbal se. Když jsem brečel nad starostmi, přinesl mi míček a zdálo se, že říká: Neplač, hraj si se mnou. A když jsem se pohádal s kamarádem, posadil se ke mně a položil hlavu do mého klína. Prostě byl.
Zima tehdy byla opravdová. Hromadné sněhové vichřice, tvrdý mráz, řeka za školou byla pokryta silnou vrstvou ledu všichni na ní brusili: děti i dospělí. S Gagarinem jsme tam chodili skoro každý den. házel jsem mu sněhové koule, on je chytal, běhal a klouzal po ledu. Byl to skvělý čas.
Jednoho dne jsem šel sám. Moje kamarádka byla nemocná, máma se vracela z práce pozdě. Sníh padal hustě, kolem mě byl bílý ticho. Jen mé kroky praskaly v pevné sněhové krajině.
Gagarin běžel přede mnou, klikatil se mezi keři. Přiblížil jsem se k řece. Led byl hladký, krásný, lehce praskající, ale zdál se pevný.
Kročil jsem jeden krok. Pak další. A najednou prask.
Neměl jsem čas ani zakřičet.
Všechno se rozpadlo pod mýma nohama. Voda se rozlilo. Chlad mi probodl hrudi. Panika. Ruce mi sklouzly, nemohl jsem se chytit za nic. Led se rozpadal. Všechno v mě se křičelo. Nevěděl jsem, co dělat, kudy ven.
A pak tah.
Uchopili mě za kabát.
Otočil jsem hlavu. Gagarin.
Zuby se zakously do mého rukávu, táhl mě celou silou. Samozřejmě i on sklouzl, ale nepustil mě. Táhl, táhl, štěkal, kňučel, ale nevzdal to.
Jak jsme se dostali ven, ani si nepamatuju. Viděl jsem jen led pod nohama, krvavé lokty, třesoucí se tělo a Gagarina vedle mě. Mokré, chvějící se, objal mě celým tělem.
Ležel na mě. Jako by se bál, že znovu ztratí.
Pak přišli záchranáři, máma, lékaři. Vzali mě do nemocnice, on do veterináře. Já jsem měl mírnou omrzlinu. On zánět, rány, únavu.
Zachránili nás.
O týden později jsem se vrátil domů. Gagarin mě přivítal u dveří. Tiše přišel, přitiskl čenich k břichu a lehl si ke mně. Bez slov. Všechno bylo jasné.
Od té chvíle není jen pes. Je moje vesmírná loď. Můj Gagarin.
Uplynul rok. Přestěhovali jsme se. Nový byt, nová vstupní dveře s cedulí: Pozor, hrdina uvnitř.
U řeky už nechodíme. V zimě ani v létě. Když vyrazím, stojí přede mnou. Dívá se do mých očí. Ne naštvaně, jen rozhodně.
Občas usedne na balkon a dívá se na nebe. Dlouho. Jako by něco hledal.
Zase počítáš hvězdy, Gagarine? usmívám se.
Neodpoví. Jen si přitiskne hlavu k mé tváři.
A je mi teplo.
Velmi.
Navždy.
Když máte svůj vlastní Gagarin, napište o tom do komentářů. A abyste nic nepropásli, zůstaňte s námi čeká vás spousta dalších srdcervoucích příběhů.
