Ve chvíli, kdy jsem odešla do důchodu, bydlela jsem sama v prostorném dvoupokojovém bytě v brněnském paneláku. Stejně jako polovina seniorů v našem vchodu jsem měla k dispozici víc místa, než by člověk vůbec zvládl zaplnit životem. Když jsou děti malé a rodina pohromadě, je velký byt úplně normální. Ale když rozutečené vlaštovky odletí z hnízda, zůstane po nich spousta prázdných metrů čtverečních, ve kterých solidně rezonuje samota. Tahle volnost není zrovna nejpříjemnější. A z hlediska údržby? No, hotová katastrofa byt by potřeboval nový kabátek, ale peněženka důchodkyně ani moje dávno už netrénovaná záda na to jednoduše nestačí.
Za inkaso jsem platila skoro polovinu celé své penze, přitom do půlky místností jsem nezavítala ani jednou týdně. A co úklid? Oken je víc než v Národním divadle, podlahy nekonečné, a jedno kolo úklidu to je lepší rovnou zalehnout do postele a předstírat, že se nic neděje.
Věděla jsem, že by bylo záhodno se přestěhovat, ale pořád jsem to odkládala. Ke bytu i čtvrti mě pojilo letité pouto a srdce se bránilo změně. Znala jsem tu každou škvíru v chodníku a přátelé byli za rohem. Těžko se loučí s domovem, když vám v něm zestárl i kocour. Rozhodující bylo až to, když jsem si připustila, že ani fyzicky, ani finančně velký byt už neutáhnu, ne s těmahle kloubama.
S balením mi pomohli příbuzní. Sama bych to nezvládla. Dcera Jana s manželem Miroslavem mi našli nový, útulný byt v menší ulici a zařídili základní úpravy. Byl sice poloviční, co do rozlohy, ale rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.
Pro osamělého seniora je jednopokojový byt úplně ideální. Za elektřinu, plyn a vodu platím jen zlomek a za hodinu mám celý byt naklizený jak po návštěvě maringotky od Marušky ze Zábřehu. Udržování řádu? Deset minut denně a můžu na lavičku krmit holuby.
Nepřipadám si nijak stísněně všechny potřebné věci, nábytek i robotický vysavač se vejdou, a ještě zbývá místo na pohodlné válení u okna s kafem. Předchozí majitel mi nechal v koutě velikánskou skříň, která supluje špajz, pár kytek jsem přestěhovala na balkon a v pokoji mi stačí rozkládací gauč a malý konferenční stolek.
Starý nábytek po babičce, šálky, které pamatují Masaryka, a další zbytečnosti, které jsem v předchozím bytě skladovala pro všechny případy, jsem nemilosrdně darovala do sběrného dvora. V novém bytě prostě není místo na sentiment a já zjistila, že mi nechybí vůbec nic.
Kdekdo tvrdí, že garsonka je pro život nepoužitelná že tam nemáte kam dát návštěvu. Pravda, kdyby u mě chtěl někdo přespat, musel by se spokojit s karimatkou pod stolem. Jenomže já po žádných nocležnících netoužím za ta léta mám svůj klid, svůj režim a třeba povinnou dávku sledování detektivek. Další postel by mi jen narušila zen. Navíc když nemáte hostům co nabídnout, nemají důvod zůstávat!
Dcera s rodinou bydlí o pár ulic dál. Když přijdou na kávu se štrúdlí, probereme rodinné drby a po třech hodinách se zas rozloučíme. Kamarádky se u mě taky otočí, ale doma je doma, že? Možná by někdy rády nocleh jenže já vím svoje: být na stáří sám ve svém je k nezaplacení.
Každý to má jinak někdo se drží bytu zuby nehty, i když už v něm může pořádat orientační závody; jiný s radostí vymění rozlehlé království za útulnou díru. Já pro sebe potřebuju jen malý kout a pokud zdraví dovolí, zvládnu i větší, ale proč? Nechci žít mezi věcmi a účty.
Když senior vybírá nové bydlení, měl by se dívat i na to důležité kolem: dobrý obchod na rohu, lékárna, nemocnice po cestě, blízko park nebo trh pro krátkou procházku… A hlavně aby se dalo snadno navštívit děti a vnoučata, protože rodinná návštěva je lepší než všechny televizní estrády.
