Když ho našli, všichni se otočili zády. A o dva roky později o něm píší v Americe i Japonsku.
Alžběta právě vychází na zahradu natrhat trochu kopru k obědu, když náhle zůstane stát jako přikovaná. U kompostu, přitisknutá k sobě, naříkavě pískají dvě maličká koťátka. Jedno je silné a huňaté, ale to druhé Žena si přisedne a opatrně bere slaboučké kotě do dlaní.
Panebože, co se ti stalo, ubožáčku?
Očka má téměř celá zahnisaná, posazená tak blízko u sebe, až to vypadá, že příroda prostě nenechala mezi nimi dost místa. Tělíčko se jemně třese, srst má zacuchanou a slepenou do chuchvalců. Sestřička vedle vypadá úplně jinak: je pěkně baculatá, upravená, s krásnými proporcemi prostě malá kočičí krasavice.
Alžběta bezeslova donese z domu lékárničku, vyndá oční kapky a s maximální opatrností začne čištit koťátku tlamičku navlhčeným vatovým tampónkem.
Ty to zvládneš, určitě to zvládneš.
První týdny jsou nekončící kolotoč cest na veterinární kliniku. Alergie na krmivo, problémy s koordinací, slabé klouby zdá se, že ten seznam diagnóz nikdy neskončí. Koťátku dali jméno František a on urputně bojuje o život, i když každý nový den je pro něj boj.
Podívej, jak je legrační! usmívá se Alžběta, když sleduje, jak se František při pokusu o umytí převrací na bok kvůli špatně utvořeným kloubům. Frantíku, ty jsi moje zlatíčko!
Sestřičku si nové domácí našli rychle krásnou kočičku si někdo odvezl hned. Ale František zůstává s Alžbětou. A kupodivu o tom nikdy nezapochybovala.
Asi za půl roku, když už kotě zesílilo, se Alžběta poprvé opravdu zahledí na jeho tvářičku. Oči posazené blízko u sebe, které kdysi vnímala jako vadu, teď Frantíkovi dávají výraz neustálého úžasu. Jako by každou vteřinu objevoval něco nového a nedokázal tomu uvěřit.
Františku, víš, že vypadáš, jako když si člověk vzpomene, že nechal zapnutou žehličku? zasměje se, když fotí další obrázek.
V telefonu přibývá snímků. František natažený v neuvěřitelně legrační póze na gauči. František se svým věčným překvapeným výrazem. František, jak se pokouší skočit na parapet a zase mine dokonalá koordinace mu nikdy nešla.
Jednou k Alžbětě zavítá kamarádka. Když Františka spatří, málem se zakucká kávou.
Eli, co je tohle za stvoření?!
To je František, můj milovaný kocourek.
On se… vždycky takhle kouká?
Pořád. Jako když se právě dozvěděl, že Země je kulatá.
Kamarádka okamžitě sahá po telefonu a cvaká sérii fotek.
Měla bys ho přihlásit do soutěže o nejdelší ocas! Tento týden ji pořádají v našem městě.
Alžběta jen mávne rukou. František má pravda pořádný ocas, ale na rekord sotva dosáhne. Proč ne, aspoň se projdou a podívají na další soutěžící.
Na soutěži pořadatelé Františka dlouho pozorují, pokukují po sobě a něco tiše hodnotí. Alžběta už je přesvědčená, že jsou jen ohromení jeho zvláštním vzhledem.
Víte, osloví ji slečna v tričku s logem akce, váš kocour je jedinečný. Měla byste ho ukázat na internetu, natočte s ním video, sdílejte ve skupinách.
Myslíte, že by to někoho zajímalo?
Určitě.
Doma Alžběta dlouho přemýšlí, potom se podívá na Františka, jak sedí nakřivo s očima dokořán, jako by právě něco objevil.
Co, Frantíku, zkusíme se proslavit?
První video má sotva tři sta zhlédnutí. Druhé už patnáct set. Třetí…
Třetí doslova převrací život vzhůru nohama.
Eli, to musíš vidět! vpadne do pokoje manžel s tabletem. Tvůj František už má sedmdesát tisíc sledujících!
Alžběta zírá na displej, nevěří vlastním očím. Notifikace naskakují jedna za druhou, komentáře přibývají šílenou rychlostí:
To je ta nejroztomilejší potvora, co jsem kdy viděla!
Jeho výraz je přesně moje pondělní nálada.
Taky bych chtěla takového kocoura! Kde jste ho našli?
Vypadá, jako by se celý život divil, že se ocitl zrovna v tomhle těle.
Je jasné, že jedna osobní stránka nestačí. Alžběta vytváří Františkovi samostatný profil a začíná sdílet nejen fotky, ale i příběhy z jeho života: jak honil světelné odrazy a narazil do skříně, jak spal s pootevřenýma očima i oční svaly mu nefungují úplně správně, jak seděl na okně jako zadumaný filozof a pozoroval déšť.
Sledující přibývají denně. Patnáct tisíc. Dvacet. Třicet… Čísla rostou až neuvěřitelně.
A brzy Alžbětu kontaktují novináři. První píše místní deník, brzy na to regionální magazín. Pak i celostátní média. Tím to ovšem nekončí.
Eli, nějaký Američan ti píše! podává jí manžel telefon. Prý chce nějaký rozhovor.
Ukáže se, že The Mirror, velký americký magazín, připravuje článek o zvláštním kocourovi z Česka. Hned na to se ozve německý časopis, australský zpravodajský web, japonské noviny.
Františku, ty jsi teď mezinárodní hvězda! usměje se Alžběta a podrbe ho za ušima. Diskutují o tobě až v Tokiu, představ si!
František se na ni podívá svým věčně vyjeveným pohledem a převrátí se na záda, jako by se nic zvláštního nedělo.
Za čas přijíždí štáb z Německa. Alžběta má trochu strach co když se František lekne kamer, bude ztracený, nebo se změní jeho povaha? Ale František zůstane věrný sám sobě: sedí nesouměrně, oči vytřeštěné, zase se snaží skočit na gauč a znovu mine.
Fantastisch! volá kameraman. Je přirozený, úžasný!
Když natáčení končí, režisér Alžbětě pevně stiskne ruku.
Děkujeme, že jste tohoto kocoura zachránila. Díky takovým lidem je svět lepším místem.
Alžběta je na odchodu s těžkým srdcem. Opravdu se tohle všechno stalo právě jí a tomu nemocnému kotěti, co tehdy našla u kompostu?
Večer sedí na gauči, František stočený na jejím klíně. Za oknem šumí déšť, lampa vrhá do pokoje teplé světlo, které navozuje pocit klidu.
Víš, Frantíku, pohladí kocoura po zádech, když jsem tě našla, spousta lidí říkala, že prý nemá smysl zachraňovat takové kotě. Prý je to zbytečné, ztráta času i peněz. A teď teď o tobě ví celý svět. Lidé tě sledují a usmívají se. Píšou, že jim pomáháš zvládat těžké dny, že tě vždycky rádi vidí, že je rozesmíváš, když je jim nejhůř.
František tiše přede a koukne na ni tím svým pohledem, jako by právě rozluštil největší záhadu světa.
Jsi důkazem, že každý tvor si zaslouží šanci. Že to, co někdo považuje za vadu, se může stát něčím jedinečným. Že láska opravdu dělá zázraky.
Telefon opět zavibruje další zpráva, tentokrát z Litvy.
Alžběta se usměje. Ještě před pár lety by nevěřila, že se jednou bude bavit se zahraničními novináři, že se její mazlíček stane celebritou a že dojemný příběh nemocného kocourka z brněnské zahrady obletí celý svět. Ale to hlavní není sláva. Podstatné je, že František žije, je šťastný a svým výjimečným vzhledem přináší radost tisícům lidí. Umění lézt po stromech nikdy neovládl, ale dokáže rozdávat dobrou náladu svým výrazem. A to má mnohem větší hodnotu.
Děkuju ti, Františku, šeptá Alžběta něžně. Za to, že jsi. Za to, že jsi vydržel. Za to, že jsi mi a spoustě dalších lidí ukázal, že vlastně nikdy není pozdě. Jenom někdy schází láska a trpělivost.
František spokojeně zamručí a zavře oči. I ve spánku mu na tvářičce zůstává lehký úžas jako kdyby sám pořád nemohl uvěřit, jak zvláštní cesta ho potkala.
A někde daleko lidé otevírají stránku zvláštního kocoura z Brna, prohlížejí si jeho fotografie a dochází jim jasná pravda: krása je relativní, dobrota však absolutní. A právě dobrota dovede proměnit nemocné kotě v hvězdu, která rozsvěcuje životy tisíců lidí.
