Představ si, jak jsem si šla jednou odtrhnout kopr na obědovou polévku na naší zahrádce, když mě najednou zarazil podivný zvuk u kompostu. Přijdu blíž a tam, schoulená v trávě, kňučí dvě malinká koťata. Jedno nadýchané, zdravě vypadající, a vedle něj druhé úplný opak. Takový drobeček, sotva se držel na nohách. Sedla jsem si k němu do dřepu a zvedla ho opatrně do dlaní.
Panebože, copak ti život nachystal za smůlu? povzdechla jsem srdceryvně.
Oči měl zalepené hnisem, div mu je příroda snad neudělala těsně u sebe, jak byly natlačené. Celý se třásl, chlupy slepené do chumáčů. Zatímco sestřička vedle byla hezky kulaťoučká, upravená, prostě kočičí slečna na první dobrou.
Donesla jsem si lékárničku z domu, vytáhla kapky na oči a začala mu opatrně čistit obličejík. Pořád jsem si opakovala přežiješ, prostě musíš.
První týdny to byla jedna návštěva veterináře za druhou. Alergie na granule, potíže s rovnováhou, slabé klouby, nekonečná šňůra diagnóz. Dala jsem mu jméno Filip tak nějak ke mně patřilo a on, maličký bojovník, se nevzdával. Každý nový den byl malý zázrak.
Když jsem ho pozorovala, jak se neobratně myje a přitom padá na bok, rozesmálo mě to navzdory všem starostem. Filipečku, ty jsi moje zlatíčko! směju se pokaždé.
Řekla bych, že prďolka sestřička našla nové páníčky hned takové krasavici nikdo neodolá. Ale Filip zůstal u mě. Ani mě nenapadlo pochybovat, že by to mělo být jinak.
Asi po půl roce, když už trošku povyrostl a zesílil, jsem si začala všímat právě ty špatně posazené oči dávají Filipovi neustálý výraz ohromeného překvapení, jako by každou chvíli objevil Ameriku. A to mě tak nějak rozveselovalo i dojímalo naráz.
Filipe, ty se tváříš, jako když jsi zapomněl vypnout troubu, smála jsem se při focení.
Fotky jsem mu pořizovala snad každý den jak se rozvaluje v legrační poloze na gauči, jak sám sebe překvapuje v zrcadle, jak se marně snaží skočit na parapet. Ideální motorika nikdy nepřišla, takže trapasy byly na denním pořádku.
Jednou se stavila kamarádka Magda na kafe, a když Filipa viděla, skoro se zakuckala.
Maruško, to je co za bytost? divila se.
To je Filip, můj kocour.
Vážně se vždycky takhle tváří?
Pořád. Jak by teď zjistil, že chleba roste na stromě
Hned tasila mobil a cvakala ho jak modela. Máš ho přihlásit na soutěž nejdelšího ocasu! Tuhle ve čtvrti jednu pořádají.
No, ocas Filip fakt měl působivý, i když na rekord to nebylo. Ale proč to nezkusit, aspoň uvidíme jiné čičiny.
Na soutěži probírali Filipka pořadatelé dlouho, něco si šuškali, tipovala jsem, že je zaskočil jeho vzhled.
Došla ke mně slečna v tričku s kočkou: Váš kocour je naprosto jedinečný. Měla byste to zkusit s ním na internetu, natočit video, dát to na facebook.
Myslíte, že to bude někoho zajímat?
Jsem si jistá.
Doma jsem koukala na Filipa seděl ve svém stylovém nakloněném sedu, civěl vyjevenýma očima do prázdna, jako by právě objevil smysl života.
Tak co, Filipečku, zkusíme být slavní?
První video mělo asi tři sta shlédnutí, druhé už přes tisíc. Ale třetí To bylo z jiného světa.
Mari, vidíš to? vběhl do pokoje můj muž s tabletem. Tvojeho Filipa už sleduje sedmdesát tisíc lidí!
Čuměla jsem jak vrána. Notifikace jedna za druhou, komentáře pršely:
To je nejsladší tvor na internetu!
Jeho výraz je moje pondělní nálada.
Chci stejného kocoura!
Vypadá, jako by celý život nechápal, jak se ocitl v tomhle těle!
Bylo jasné, že jedna soukromá stránka nestačí. Založila jsem Filipovi jeho vlastní profil a začala přidávat krátké příběhy z jeho života: jak naháněl světlo po podlaze a naboural do stěny, jak spal s pootevřenýma očima, protože i víčka se mu někdy stávkovala, nebo jak pozoroval z parapetu venku déšť s tváří filozofa.
Sledovatelů přibývalo denně patnáct, dvacet, třicet tisíc. Čísla rostla jako houby po dešti.
A pak mi začali psát novináři. První byla naše místní redakce, pak krajské noviny, no a najednou se ozvala i celostátní televize. A tím to nekončilo.
Mari, nějaký Američan tu chce dělat rozhovor! podával mi muž mobil.
Zjistilo se, že americký The Mirror píše článek o podivném kocourkovi z Česka. Potom se ozval německý časopis, australský web i japonské noviny.
Filipe, ty jsi mezinárodní hvězda, smála jsem se, když jsem ho drbala za ušima. V Tokiu teď řeší, proč jsi tak úžasný!
Filip na mě koukal tím svým udiveným kukučem, obrátil se na záda s roztaženým břichem a byla mu sláva ukradená.
Za pár týdnů přijel z Německa štáb točit reportáž. Měla jsem strach, že se Filip lekne kamer, ale zůstal věrný svému stylu: seděl pokřiveně, zíral do blba a jako obvykle minul gauč, když na něj lezl.
Wunderbar! rozplýval se kameraman. On je tak přirozený!
Když bylo po všem, režisér mi děkoval a potřásl rukou. Díky, že jste ho zachránila. Díky lidem jako jste vy je svět o něco lepší.
Seděla jsem ten večer na gauči, Filip spokojeně předen na klíně, venku šumělo v dešti, lampa svítila hřejivě do rohu.
Víš, Filipečku, říkala jsem tiše a hladila ho, tehdy mi říkali, že ti nebudu moci pomoct, že je blbost dávat čas a peníze do ‘nepovedeného’ zvířete A teď o tobě píšou po celém světě. Tvoje fotky jim prý pomáhají přežít těžké dny, rozesmějí je, dodají naději.
Filip zabzučel spokojeně a koukl na mě jakoby právě vyřešil tajemství vesmíru.
Ty jsi důkaz, že každý si zaslouží šanci. Že to, co někdo označí za vadu, může být tvou předností. Že když je dost lásky, dějí se i zázraky.
V tu chvíli mi zavibroval mobil zpráva od novinářů z Litvy.
Usmála jsem se. Nikdy bych neřekla, že budu psát s redaktory odkudkoliv ze světa, že mojeho kočičího čumáčka budou znát i za hranicemi. Ale to hlavní je, že Filip žije, podle svých možností je šťastný a svou zvláštní tváří rozdává radost tisícům lidí. Neumí šplhat po stromech jako jiné kočky, ale jeho úsměv léčí smutky a připomíná, že krása je relativní, zatímco dobrota je skutečně hodnotná.
Děkuju ti, Filipečku, špitla jsem. Za to, že jsi. Za to, že jsi bojoval. A že jsi mi i ostatním ukázal beznadějných situací není, jen bezohledných srdcí.
Filip spokojeně zavřel oči. I ve spánku mu na tlamce zůstávalo to jeho věčné údivné cože?, jako by pořád nemohl uvěřit, jakým zázrakem jeho cesta vlastně je.
A někde na druhém konci republiky si někdo otevřel Filipovu stránku, rozklikl jeho fotky a pochopil: krásu vidí každý jinak, ale dobrota je absolutní. A právě ona dělá z obyčejného, zdánlivě nešťastného kocourka hvězdu, která rozsvítí dny tisícům lidí.
