Když bylo Lence dva roky, žila v kojeneckém ústavu na okraji Brna. Přijela jsem tehdy do ústavu fotit děti, které měly nejmenší šanci najít rodinu. Přidělili mi ty “nejsložitější případy”.
Vešla jsem do jedné ze skupin a spatřila děvčátko s až neuvěřitelně zachmuřeným, stařecky zkřiveným obličejíkem. “Jak jen je to dítě nevzhledné,” problesklo mi hlavou. A pak jsem Lenku začala fotografovat. A uviděla jsem ji. Schovanou za tou nehybnou smutnou maskou. Najednou ožila.
Je těžké zachytit pohled sociálně deprivovaného dítěte. Tenhle podivný uzlíček dětí se mi díval přímo do objektivu. Bez mrknutí.
V ten moment jsem zahlédla její duši. Sám, nekonečně osamělý vesmír utrpení. Nepatrný záblesk. První okamžik jejího života, kdy ji snad někdo opravdu vidí. Tu osaměle trpící dušičku stejnou, jakou nosím v sobě. Pak odvrátila zrak a oči se jí zalily slzami.
Poprosila jsem vychovatelku: “Prosím, povězte mi něco o Lence, potřebuji napsat krátký text.” “A co bych o ní měla vyprávět?” zavrtěla hlavou vychovatelka. “No, co umí, co říká, jaká je?” “Nic neumí. Nemluví. Jen sedí v rozštěpu a houpe se až k zemi. A když se houpe, kníká. O ní není co říct. Je prostě žádná.”
Dva měsíce před tím nám zemřela mladší dcera. Naše krásně rozběhnuté životy narazily plnou rychlostí do betonu a všechno ztichlo. Jen my jsme museli žít dál. Nějak jinak. Ve světě PO. Chodili jsme, mluvili, jedli, ze všech sil se snažili před dětmi zakrýt zoufalství, aby je náš žal nevyděsil. Abychom poskytli naději, kterou jsme sami už dávno postrádali.
Myslela jsem: “Opravdu mě ještě někdy něco potěší?” Jela jsem na focení a brečela za volantem. Vyšla ven, smyla tváře sněhem a vykročila, jako obyčejný člověk. Mluvila jsem normálně, usmívala se. Hrála jsem to.
Nechtěla jsem žádné dítě namísto naší dcery. Prostě jsem chtěla přežít. A do toho Lenka se svým zoufalstvím a osaměním. Jako bych neviděla stovky osamělých dětí za dobu projektu. Ale tohle bylo nějak jiné. Nějak moje.
Doma jsem řekla svému muži: “Já nevím, jak o tom začít mluvit ale fotila jsem dnes holčičku a nemůžu na ni přestat myslet. Možná bychom přece jen měli o tom přemýšlet?” Mirek se zamračil: “Víš, že nejsi při smyslech? Jaké děti? Sotva dýcháme.”
Já jen tiše kývla: “Ano, asi nejsem při smyslech. Ale stejně mám pocit, že už nikdy nebudu. Musíme se naučit žít tak, jak to je.”
Jeli jsme do ústavu prohlédnout si Lenku. Dovedla ji vychovatelka. Byla opravdu maličká, stále tím zauzlovaným obličejíkem, sotva klopýtala po špičkách do strany jako krab. Pod nosem zelená šmouha, v očích tma. Bože, jak byla nehezká, proběhlo mi hlavou. Tohle není dítě, to je zmetek lidského osudu. Co jsem v ní vůbec viděla?
Lenka si opatrně sáhla na hračku, kterou jsme přinesli. Upadla na zadek, roztáhla nožky a začala se horečně kývat čelem až k zemi.
A v ten moment ke mně hlavní lékařka automatizovaně promluvila: “Paní Nováková, tohle dítě není ani lehce opožděné. Je na tom velmi těžce. Nemá žádnou perspektivu. Dáme ji na úřad sociálních služeb. Chápejte, sedmkrát už ji vrátili. Nic neumí. My jí říkáme Voločkova”
A v tu chvíli Mirek, na kterého jsem se od začátku bála podívat, prohlásil: “Ale víte, že nám se Lenka líbí. My si ji vezmeme.”
Doma jsem se ho ptala: “Proč jsi to řekl? Nechtěl jsi to, ne?” A on na to: “Došlo mi, že ji musíme zachránit. Nikdo to za nás neudělá.”
Adoptovali jsme Lenku a odešli s ní z ústavu v rozpačitém tichu personálu.
Lenka byla v hluboké depresi. Nevěřila ničemu. Svět byl pro ni nepřátelský, nebezpečný a zrádný. Za dva roky ji nikdo nechtěl a ničeho nedosáhla. Nevěděla, jak si cokoli vyprosit, neuměla si hrát, vše trhala a ničila, všeho se bála, vše jí děsilo. Upadala do záchvatů, až skoro nedýchala. Jedla jen bramborovou kaši. Sotva chodila, bála se vody, nočníku, tatínka, výtahu, větru, auta
Uvnitř mě křičel můj vlastní žal. Zvenku vylo Lenka. Vím, proč psychologové nedoporučují adoptovat dítě po podobné ztrátě: nemáte sílu. Všechnu energii vydáváte na to, abyste se nerozpadli na kousky. Ale na dítě ji potřebujete ještě víc. Ta síla musí přijít odněkud. Tu moji jsem čerpala z našeho neštěstí.
Říkala jsem si: “Tvoje smutek je nic oproti utrpení tohohle dítěte. Ty jsi ztratila dceru. Ale máš syna, dceru, muže, maminku, kamarády, práci, domov. Lenka neměla nikdy nic. Opravdu nic. Její břemeno je mnohem těžší.”
Víte, čím byla tahle malá shrbená, ustavičně kňourající, depresivní bytůstka, kterou jsme přinesli domů, když jsme byli sami úplně na dně? Byla zázrakem. Stala se naší báječnou dcerou Lenkou. Snadno se vypráví pohádka, ale těžko se žije… už je to devět let.
Lenka se stala tím, kým měla být vesele koketní, dobrosrdečná, něžná, překvapivě krásná dívka. Chodí do běžné školy do logopedické třídy. Dělá potápění. Potápění!
Říká mi: “Mami, dneska mi šlo poprvé dýchání pod vodou i výměna náustku!” A já v tu chvíli brečím.
Teď je Lenka na letním táboře s potápěním na Slapské přehradě. Odletěla tam sama letadlem. Je jí jedenáct. Volá mi radostně: “Mami, je tu krásně, koupali jsme se, byl vítr, voda studená, ale už se ohřívá, máme nové neopreny, zítra se potápíme! K večeři byla ryba, tu jsme dali kočkám, je jich tu hrozně moc, fakt rybu nemám ráda! Ale měla jsem kaši. Šli jsme na výlet, 13 kilometrů, málem mi upadly nohy. Je tu spousta krásných stromů, které jsou prý v červené knize! Spřátelila jsem se s holkama. Koupila jsem za ty peníze, co jsi mi dala, sušenky a rozdávala jsem je ostatním. Houpeme se v houpací síti Chybíš mi!”
Protože jsme ji zachránili. Zachránili jsme ji. A taky jsme zachránili sami sebe. Společně, na té lodi z naděje.
