Když jsem své lásce řekl, že čeká dítě, všechno jsem viděl v tváři Pavla. Bylo jasné, že dítě nečekal a že se mu do vdavků v tak mladém věku vůbec nechce…
Jana se zamilovala ještě dřív, než jí bylo osmnáct. Chlapec z její vesnice se jí líbil už dlouho, a celou jarní sezónu spolu trávili procházkami po okolí, chodili na řeku Sázavu a pozorovali západ slunce nad lesy.
Jana se chystala na přijetí do městského středního odborného učiliště v Hradci Králové. Jednoho dne však zjistila, že je těhotná. V tu chvíli nevěděla, co si počít.
Co na to řekne máma, sestra, lidé z vesnice?..
Byla hrozně zmatená.
Jana si byla jistá dítě si nechávat nebude. Když se se slzami v očích svěřila mámě, ta ji nezastavila a poslala do města. Janina máma byla sama a starala se ještě o mladší dceru, sotva zvládala vlastní domácnost, natož aby přijala, že její starší dcera přinesla takový dáreček.
V Hradci Králové všechno proběhlo hladce. Po návratu přerušila veškerý kontakt s Pavlem. On ji ani nijak nepřemlouval…
Hořké zklamání se usadilo v Janině duši, spíš tedy prázdnota. Studovat dál nedokázala, nemohla už počítat s pomocí maminky, která se na ni pořád zlobila.
Musela si najít práci a bydlení, aby měla z čeho žít. Do rodné vesnice se vracet nechystala lidé si o ní šuškali za zády.
Asi sama osud ji přivedl ke stánku s nabídkami práce. Pevným písmem tam bylo čerstvé oznámení: hledá se chůva pro tříletého chlapce, bydlení v rodině zajištěno. Přesně to, co potřebovala!
Janu přijali jako chůvu do rodiny učitelů z univerzity. Malý Roman, vysněný a jediný syn rodiny, si Janu hned oblíbil, a když někdy občas zajela navštívit maminku a sestru na venkov, ptal se po ní, kdy se vrátí.
Letěl čas a Jana zdomácněla v bytě rodiny. Pan docent Ivan Žemla a jeho žena Milena pracovali oba na univerzitě. Postupně všechny domácí povinnosti vzala Jana na sebe: prala, žehlila, uklízela, plánovala nákupy, vařila i pomáhala Románkovi s úkoly.
Když Roman povyrostl a chůvu už nepotřeboval, setrvala Jana v rodině jako hospodyně.
Výplata nebyla zvlášť vysoká, ale díky bydlení a stravování jí to stačilo. V té rodině našla klid, útočiště i dobrotu.
Jedna věc jí ale tížila. Po několika měsících poznala u sousedů Igora. Náhodná setkání vyústila ve večerní schůzky a mezi nimi vzniklo něco víc než jen přátelství.
Sblížili se a za tři roky scházení byla Jana zase v situaci, kdy děti mít nemohla…
Jana Igorovi své tajemství nezatajila. A zase zůstala sama. A znovu přišla ta známá hořkost Byla jen sama se svou prací.
Pečovala o Milenu s Ivanem, jako by to byla vlastní rodina. V podstatě se stala jejich členem. Po druhém rozchodu v životě se její duše zklidnila, už nedoufala, že se jednou vdá.
Uteklo několik klidných let. Roman vystudoval v Praze vysokou školu, skvěle ovládal angličtinu a získal nabídky na práci i ve Velké Británii. Rozhodl se odejít.
Mezitím začala být Milena nemocná. Jana se o ni starala několik let a Ivan pracoval dnem i nocí, aby uživil rodinu a ještě poslal něco Romanovi do Londýna.
Ale netrvalo to dlouho. V posledních chvílích života zašeptala Milena Janě:
Prosím, neopouštěj Ivana, neopouštěj…
Po smrti Mileny v bytě zavládlo ticho. Ivan byl často zamyšlený, mlčel při večeři, upřeně hleděl do talíře.
Jana si připadala zbytečná, cizí, osamělá. Věděla, že něco musí změnit: buď najít novou práci bez potřebné kvalifikace, nebo se vrátit do rodné vesnice, kde taky práce nebyla…
Jednoho večera po večeři předstoupila před Ivana, odhodlaně a skromně řekla:
Chtěla bych skončit, pane Žemlo. Teď už mě nepotřebujete. Děkuju vám za všechno, co jste pro mě udělal.
Ivan na chvíli ztuhl, pak se zadíval Janě do očí.
Cože? Kam byste šla? Proč? Chcete mě opustit jako všichni? Odejít jen tak? Zůstat tu sám?
Jana si tiše povzdechla. Ivan vstal a přistoupil blíž. Vzal ji poprvé za ruku a políbil.
Janinko, vždyť víš, že nejsi zaměstnanec, ale skutečný člen rodiny. Nedokážu tě nechat odejít. Rozumíš mi?
Jana dojatě přikývla.
A vlastně, Milena chtěla, abys zůstala s námi. Za ty roky jsme si na sebe zvykli. Nechci, abys odcházela. Zůstaň tu s námi, chraň mě, a já budu chránit tebe…
Objali jsme se a stáli jsme dlouho u kuchyňského okna, oba uplakaní, ale cítili jsme, jak se nám oběma ulevilo.
Začaly plynout tiché, klidné dny. Čekala Jana Ivana z práce, kolem uklízela byt, někdy zavolal Roman, slíbil, že přijede na návštěvu…
Tak uběhl rok, pak druhý. Jednoho dne, před Janinými narozeninami, začal Ivan znovu vážně mluvit o tom, že v jeho životě má veliké místo a že se chce oženit aspoň právně, aby se o Janu postaral, kdyby se mu něco stalo.
Byla vděčná za nabídku a rozhodla se nic nepodepisovat bez Romana. Jakmile přijel domů, Ivan s ním o tom mluvil. Roman souhlasil Janu měl rád téměř jako vlastní mámu. V té době měl dobrou práci a byt v Anglii, byl už ženatý.
A tak se Jana nakonec stala paní Žemlovou… Milovali jsme se s Ivanem stejně silně, jako kdokoli jiný.
Já jsem ho i teď oslovovala uctivě, vždy jménem i s prostředním tvarem Ivane Iljiči, a on mi něžně a laskavě říkal stále Janinko. Nikdy nebyla Jana šťastnější.
Každý den se modlila za zdraví svého muže, přála si, aby spolu mohli být ještě dlouhé roky.
Nikdo by si nepomyslel, když nás vídal na procházkách v parku u hradeckých břehů Orlice, jaké všechno společně máme za sebou a jak hluboký a opravdový vztah mezi námi je.
