Dřív jsem pro tchýni byl had a lenoch. Teď jsem svatý muž, volá mi skoro každý den a prosí o odpuštění. Jenže já jejím slovům nevěřím ani kapku. Chci říct jenom jedno: “Tak vám to sluší! Sklízejte, co jste zaseli!”
V roce 2017 jsem si vzal Petru. Byli jsme spolu na studiích, poznali se v prvním ročníku na univerzitě. A po bakaláři jsme se vzali. Sám nejsem z Prahy, přijel jsem sem z malé vesnice u Jindřichova Hradce.
Jelikož jsme byli ještě studenti a neměli peníze, rozhodli jsme se bydlet u tchýně. Olga měla v centru Prahy třípokojový byt s pěknou rekonstrukcí. Zpočátku jsem souhlasil – rychlejc našetříme na vlastní hnízdo, než kdybychom platili nájem.
Tchýně mě ale nepřijala. Nestyděla se říkat, že si pro syna představovala lepší ženskou:
– Ty jsi, holečku, dědovec. Tady v Praze platí jiná pravidla. Myslíš, že sis ji vzal, abys byt získal? Tak to ne!
Přitom jsem v té době už měl práci – dělal jsem asistenta v překladatelské kanceláři. A po práci jsem se doma snažil uklízet, vařit. Ale tchýni jsem stejně nezavděčil.
– Co to je za břečku?
– To je polévka, zrovna uvařená.
– Tohle bys snad ani prasatům nedal!
Petr se s matkou ani nepokoušel mluvit, protože se jí strašně bál. Bál se, že nás vyhodí z bytu.
Ilustrační foto. Obrázek není dokumentárním potvrzením popsané situace.
Tím ale naše problémy nekončily. Za rok se nám podařilo naspořit pěknou sumu – jenže všechno šlo na opravy pro tchýni. Koupili jsme novou lednici, mikrovlnku, dřez, digestoř a skříňky. Starou lednici tchýně nevyhodila – dala ji do naší ložnice. A tam jsme skladovali všechny svoje potraviny. Jednou jsem si vzal kousek másla – takový křik, jako bych ji okradl!
V takovém blázinci jsem žil další tři roky. Když udeřila pandemie, všechno se sesypalo. Petra propustili, byl furt doma. Já pracoval na dálku, dostal jsem pracovní notebook.
Tchýně mě peskovala i v téhle situaci:
– To má být práce? Radši vstaň a umyj nádobí!
– Hned, jak doplním tyhle papíry.
– A vařit? Podívej se na Petra, jak zhubnul! Ty jsi mizerný hospodář!
Tentokrát jsem to nevydržel. Sbalil jsem věci a vrátil se k rodičům na vesnici. Petr mi pak zavolal jen jednou – prosil, ať se usmířím s mámou.
No, tak jsme se rozvedli. Já měl štěstí – díky práci jsem si koupil byt v Praze. Nedávno i auto. Teď žiju v Praze, mám vlastní překladatelskou kancelář a skvělé zaměstnance.
A před měsícem mi nečekaně volala tchýně:
– Petře, ty jsi tak chytrý. Slyšela jsem, že máš skvělou práci. Vždycky jsem říkala, že to v životě dotáhneš daleko.
Ztratil jsem řeč – vzpomněl jsem si, jak mě dřív “chválila”.
– No, děkuju…
– Už máš někoho?
– Ne. A vám do toho co je?
– Petr bez tebe chřadne. Co kdybyste se sešli?
Ukázalo se, že Petr si po rozvodu nenašel ani ženu, ani práci. Celou dobu visel matce na krku, jen občas vydělal něco málo.
A tchýně se zřejmě dozvěděla o mém byznysu a bytě, a tak se rozhodla “usmířit”. Teď mi volá skoro denně. Už mě to štvalo, tak jsem tomu nesmyslnému hovoru udělal konec.
– Víte, vy jste asi zapomněla, jak jste mě nazývala dědovcem, jak jste kritizovala moje jídlo. Jak jste mi nadávala i za tu práci!
– To bylo dávno. Co bylo, to uplynulo.
– Ne, takhle to nefunguje. Bůh vás za to potrestal! Opatrujte si svého synáčka sami a najděte mu vhodnou ženskou. Protože já jsem pro vás dědovec!
Vůbec se nestydím, že jsem tchýni takhle poslal k šípku. Teda bývalé tchýni. Zničila nám rodinu a teď se rozhodla usmířit? Díky, ale jak se říká – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
